Sen o vlaku

Vlak nabíral na rychlosti. Vykláněla se z okna, silný vítr jí cuchal dlouhé vlasy a oči jí z náporu vzduchu slzely. Ale ničemu z toho nevěnovala nejmenší pozornost. V dály totiž spatřila cíl vlaku, konečnou stanici – do nebe se tyčící ostré skály. Koleje končily přímo u jejich úpatí, tam kde byly skály nejostřejší. Rychle stáhla hlavu zpátky z okna a horečnatě přemýšlela. Věděla, že pokud zůstane ve vlaku, čeká ji jistá a velmi bolestivá smrt. Na druhou stranu když vyskočí, bude to bolet také. Kolem byla jen drsná kamenitá poušť. Ale přesto se rozhodla pro druhou variantu.
Vzala si jen mikinu, aby zmírnila pád, a rychle vyběhla do chodbičky a odtud pokračovala ke dveřím. Po pár sekundách, přestože jí to připadalo jako hodiny, se u nich zastavila a otevřela je. Šlo to těžko. Zhluboka se nadechla, zavřela oči a skočila.
***
Z dopadu měla všude plno modřin, v ústech ji pálila žízeň a žaludek svíral hlad. Nevěděla jak dlouho to bylo, co vyskočila z vlaku. Šla pustinou a zoufale hledala cokoli, co by alespoň připomínalo jídlo, vodu nebo jakoukoli přítomnost jiného člověka.
Teď stála zadýchaně na vrcholku nízkého kopce a viděla opět koleje. Sestoupila k nim a spatřila vlak, ten samý ze kterého vyskočila, vlak, který se blížil rychle k ní. Odvrátila hlavu a očí jí padly na ty samé skály, kvůli kterým z vlaku vyskočila, ale teď byly jen pár metrů vzdálené. Neměla čas přemýšlet. Vlak už byl u ní a ona na poslední chvíli naskočila do těch otevřených dveří, ze kterých nedávno vyskočila…
***
Otevřela jsem oči a zírala do tmy. Po těle mi stékal pot. Ten sen se zdál být tak živý, tak skutečný, jakoby se mi to vážně stalo. Ten pocit když jsem naskakovala zpátky do toho vlaku… Pocit absolutní bezmocnosti a odevzdanosti osudu… Skryla jsem si obličej do dlaní a tiše plakala. Ten sen se mi asi nezdál náhodou…