Mlha

„Nenávidím tuhle noc, nenávidím všechno co k ní patří, nenávidím tuhle postel, ve který se nedá spát, i ty okolní stěny, prázdný stěny, tak tvrdý a studený,¨ vycházela jeho slova plná hněvu do tmy, v místnosti, kdy vládlo jinak hrobové ticho. Převracel se ze strany na stranu, snažil se v sobě najít chvíli klidu, zavíral oči a zase je otvíral, třásl se nebo se nehýbal, nic nepomáhalo. Jeho rty tvrdly pod nádechy a výdechy těžkého vzduchu a ještě před chvílí měl něco v krku, takový divný pocit, co ho dusil, nemohl dýchat, nešlo to, oči měl slepené a těžké, zase zklamal sám sebe. Celou noc musel přemýšlet, čí je to chyba? Závěry vyvodil snadno, viníkem byl on, ve všem nekompromisně vinen. Přišly výčitky, nechápal, že nedokáže nic změnit, že neumí nic zachránit, ani sama sebe, propadal tomu, otevíral okno, v zámince, že to může skončit, ale spíš jen dýchal ranní vzduch, nevnímal jeho vůni, ačkoliv byla jistě kouzelná, nebyl to schopen rozpoznat. „Už to chvíli vypadalo dobře,“ říkal si, ale bylo to tu znovu, silnější než předtím, neměl se kam schovat, nešlo utíkat a před čím vlastně? Před sebou samým? Před svou minulostí? Nebylo cesty. Zamýšlel se, věděl, že za chvíli se všichni začnou probouzet do dalšího dne, jen on bude neustále v tom včerejším, kdo o něm doopravdy něco věděl? Asi nikdo komu by se směl podívat do očí. Nebyl unavený, fyzicky ne, jen jeho duše kreslila vrásky na jeho čelo, myslel si, že to jak to je, je špatně, že by to mělo být jinak, cítil to. Za žádných okolností nedostával odpovědi a něco projíždělo jeho tělem, jak elektrický proud. Lidé z jeho okolí ho přestávali mít rádi. Není divu začaly s ním být docela potíže, chtěl něco udělat, ale nevěděl co. Chtěl někam jít, ale nevěděl kam, slíbil, že tuhle noc přežije, nenáviděl se i za ty sliby, kdyby tak směl aspoň nabourat sebe sama, říkal si, „Jenom chvíli, chci se cítit jinak jenom krátkou chvíli.“ Zjevně nechápal, že tím by se nic nezměnilo. Obával se výsměchu i nenávisti ostatních a ze všeho nejvíc nepochopení, které vídal všude tam, kde vídal i sebe. Chtěl doufat ve šťastnou náhodu.
Najednou se ocitl, ve světě, který sám neznal, byl tak prostý a krásný, svět jednoduchý a malebný, tak obyčejný, až byl nereálný. Rozhlédl se kolem sebe, noční krajinu lemovala mlha, v okolních křovinách bylo za absolutního ticha slyšet neustálé šelestění. Co se s ním děje a pomyslel si, kde se to ocitl. Tam měsíc v úplňku dokresloval pestré barvy v chladných odstínech a on stál bos na vlhkém mechu, cítil ho na chodidlech, tak jasně, přišlo mu, že ho snad jemně hladí. Uslyšel kapání vody, vtom se zvedl vítr a dopadaly na něj první dešťové kapky, stál tam jak opařený, nechápal to, ale bylo mu už lépe, natáhl před sebe dlaně a začal do nich chytat jednu kapku za druhou. Stál tam a usmíval se, jenom je chytal, jednu za druhou, mohlo to trvat minuty, možná i hodiny. Existoval v tu chvíli vůbec čas? Pro něj asi ne.
„Ach bože, proč?“, problesklo mu hlavou, když blesk proťal oblohu a poslal ho zpátky do jím prokleté postele. „Tenkrát jsem to cítil, to tenkrát, pro mě neexistoval čas!“, vykřikl zoufale do tmy, až mu hlas mírně poskočil, „Ne, takhle to dál nejde, už nemůžu.“
Opar mlhy byl zase u něj, stejně tak ta vůně, „Ne vůně!“ , vůně lesa, tak omamná, že dýchat zhluboka, by mu snad mohlo způsobit i menší motání. A tak zplna hrdla dýchal a točil se na mechu a opět se hloupě a blaženě usmíval. „Je konec.“, promluvil k němu jemně a znenadání hlas z lesa. „Už musíš spát.“, pokračoval podmanivý hlas. Přestal se točit, a zpomaloval dech, hlava se mu točila dál, pozoroval, jak se mlha před ním pomalu formuje do jiného tvaru, rozpoznával v něm postavu, táhlo ho to k té mlze, dotýkal se jí, jak nejjemněji dokázal, jen aby se nerozplynula, ale mlha mu stále proklouzávala mezi prsty. Trvalo to dlouho co s ním ta podivná silueta hrála tu hru, „Už je konec.“, zopakovala svá slova, přičemž se k němu přiblížila, obklopila ho, a následně se do něj celá vmísila, upadl na zem, usmíval se, cítil ji na sobě. Konečně usínal, tam kde slunce vycházelo pomalu a kde jen vítr oznamoval neustávající pohyb času.