Když ty, tak i já

,,Děkuju moc bráško" utřu si slzu z tváře a obejmu svého staršího bratra. No, staršího, je to mé dvojče, je jen o deset minut starší, ale copak na tom záleží? Neumím si představit, že bych ho neměl. S rodiči vycházím dobře, pravda, žádné velké problémy, ale on mi byl vždycky blíž. Za ním jsem chodil se svými problémy, k němu jsem si chodil pro rady, se svým trápením, k němu jsem se chodil vyplakat a hledat pochopení...a také jsem ho vždy našel. Vždy mě vyslechnul, poradil, hledal se mnou řešení, utěšil, rozesmál...je jako mé druhé já, ano, sourozenci spolu často dobře vychází, ale my bychom mohli dělat vše společně a to pořád. Ano, občas se pohádáme nebo i porveme, to je normální, ale nedokážeme se na sebe dlouho zlobit, a během chvilky jako by se nic nestalo. Někdy nemusíme ani mluvit a víme, co si ten druhý myslí, zdají se nám stejné sny...,,víš, že nemáš zač...vždy tu jsem pro Tebe" šeptá tiše, a jeho hlas mě uklidňuje. ,,Vždy ne. Jednou se budou muset naše cesty stejně rozdělit" dívám se až moc do budoucnosti, na kterou nechci ani pomyslet. ,,Jak to myslíš?" ptá se mě nechápavě. ,,No...jeden z nás dvou zemře jako první a..." nestačím doříct, protože mi skočí do řeči:,,ne...když ty, tak i já"...

,,Hey, brácha, kam valíš?" volám na svého bratra, když vyběhne o velké přestávce ze školy jak blesk. ,,Nechal jsem doma přihlášku do soutěže" volá na mě zpátky a nevšímá si kam běží. ,,Otoč se, pozor!!!" zaječím na něj když se k němu blíží stříbrná fabia, ale to už je pozdě-řidič, který se vyřítil ze zatáčky nestihne zastavit a brácha mu naletí na přední sklo, přepadne přes auto a zůstane na zemi nehybně ležet, začíná se kolem něj tvořit kaluž krve a nehýbe se. V tu chvíli jako by do mě uhodil blesk- hrudí mi proběhne bolest, jako by mi do ní někdo vrazil desítky nožů, nemůžu dýchat ani myslet na nic jiného, než na tu bolest. ,,Co je ti, jsi v pořádku?" dělá si o mě starosti spolužák. ,,Já...jo...tam...brácha!!!" ukazuju směrem kde leží, aby se nestaral o mě, ale běžel pomoct jemu, ale řidič už je u něj a volá záchranku. S námahou se přinutím k běhu a padnu na kolena k jeho nehybnému tělu. Toho, že mi kalhoty prosakují krví si nevšímám, snažím se mu nějak pomoct, ale nevím jak, v tomto šoku si nedokážu vzpomenout na nic z hodin biologie. Bojím se s ním pohnout, abych mu ještě víc neublížil, ale zároveň se bojím nečinného přihlížení, co když můžu pro něj neco udělat? ,,Bráško...prosím, prober se, řekni něco" prolomí se hráz, slzy mi stékají a smáčí mu obličej. Jemně mu je setřu, odhrnu mu z obličeje pramen vlasů a čekám, protože pro něj nemůžu nic udělat, jen čekat, až přijede sanitka. Minuty mi připadají jako roky. Jen aby už nebylo pozdě. Ne, nesmím takhle myslet, nemůže se mu přece nic stát, brzy bude zase v pořádku a všechno bude jako dřív. ,,No tak, otevři oči, řekni něco, prosím" tiše šeptám a nemůžu od něj odtrhnout zrak. Jako by mě slyšel, otevře pomalu oči a pohlédne na mě. Tvář má zkřivenou bolestí, ale kvůli mě se pokusí o úsměv i když ví, že na něm vše poznám. ,,Já..." snaží se ze sebe něco vysoukat. ,,Tiše, nemluv, vysiluje tě to, sanitka je tu za chvilku a...."na to v jakém je stavu razantně zastaví příval mých slov:,,ne...je pozdě...příliš pozdě" ta smířenost v jeho hlase mě dohání k šílenství. ,,Jakýpak pozdě, za chvilku je tu sanitka, odvezou tě do nemocnice, postarají se o Tebe, vyléčí a vše bude zase dobré" chlácholím ho, ale uvnitř cítím, že já sám tomu nevěřím a že se konci nedá vyhnout. ,,Promiň" je jediné co vysloví, a já vím jak to mysl. Tak on umírá a má ještě výčitky, že mě tu nechává samotného! . ,,Víš....víš že jsi pro mě vždy byl všechno...to nejdůležitější v mém životě..." snaží se dál mluvit, ale nemusí, vím moc dobře, co chce říct. Neexistuje silnější pouto, včetně lásky než je bratrské, než je pouto dvojčat. ,,Neopouštěj mě" zaskuhrám a příjde další příval slz. ,,Já tě přece nikdy neopustím. Budu s tebou" věnuje mi poslední pohled, plný lásky a smíření a stisk jeho ruky pomalu povoluje. Umírá. Umírá nejdůležitější člověk v mém životě. Umírá mé druhé já, mé všechno, smysl mého bytí. Je mi jako bych právě zemřel já. Nevnímám co se kolem mě děje a propadám se do neznáma.

Nádherné slunečné odpoledne a přesto je tu chladno. Jsme na místě, ze kterého není návratu. Rakev dopadá na dno jámy. Postupně k ni chodí lidé a hážou na ni květiny. Stojím tu vedle své matky a stále tomu nemohu uvěřit. Je to tak nespravedlivé, že v rakvi leží člověk, kterému bylo teprve 17, který měl celý život před sebou a tolik snů a plánů...s matkou jsem ještě nemluvil. Nevím, jak se teď ke mně zachová, zda mě ještě přijme jako svého syna, nebo jestli s jedním synem pro ni zemře i druhý. Jdu k jeho hrobu jako poslední. Chci s ním být sám. Vím, že mluvím jen do prázdna, ale uklidňuje mě to, a tak na ,,něj" mluvím a mluvím...,,Nad hroby litujeme nevyřčených slov a nevykonaných činů" vzpomenu si náhle na tento citát. Až teď chápu jeho význam, díky čemuž si vzpomenu na další:,,pravý význam citátu pochopíme jen pokud ho zažijeme". Teď už chápu i tento, ale tolik bych si přál, abych nechápal jediný, abych dokázal vrátit čas a jemu vrátit život. Když zemře nejdůležitější člověk, jako by zemřel ten, který žije. Aspoň to tak teď cítím. Rozhlédnu se kolem sebe. Dlouhé uličky a řady hrobů působí na jednu stranu strašidelně, ale na druhou tajemně a uklidňují mě. Tolik lidí přede mnou už tu sedělo u hrobů svých milovaných a trpěli....rozhlédnu se kolem sebe. Všimnu si v povzdálí hlavní budovy hřbitova. Působí majestátně, z dálky je tak maličká, ale ve skutečnosti tak vysoká. Náhle si vzpomenu na slova, která mi před pár dny řekl. Vím, co teď chci udělat...

...pomalu vylézám nahoru, po pár minutách se konečně daří. Stojím na okraji a dívám se dolů. Měl jsem pravdu, je to pěkná výška, ale nemám strach. Vím, že by s tím nesouhlasil, ale musím to udělat. Bez něj to není život. Je tu nádherný výhled na místa, kde jsme spolu tolikrát byli, kde jsme se narodili, vyrůstali, prožíli tolik společných chvil. Pohlédnu na nebe, které je až neuvěřitelně modré, jen s pár mráčky. ,,Když ty, tak i já!" pronesu do ticha, rušeného jen zpěvem ptáků a projíždějících aut a skáču. Po té bolesti ze smrti bratra cítím úlevu a klid. Propadám se dolů a necítím už nic...už vůbec nic...