Studená podlaha

Ležela na studené podlaze a už nemohla ani brečet.
Cítila tak strašný smutek, protože přišla o někoho, kdo pro ní byl celý život.
Nedokázala si bez něj představit den, natož celý život.
Přišla o člověka, který pro ní znamenal vše, co měla a co mít mohla.
On byl pro ní vzduch, díky kterému mohla žít. Byl pro ní slunečními paprsky, díky kterým se cítila vesele. Byl pro ní náruč, do které se mohla schoulit, když jí nebylo dobře.
Byl pro ní vše.

Ležela na studené podlaze a sotva se mohla nadechnout zhluboka.
Zármutkem už neměla ani sílu dýchat.
Její oči kamenně hleděly do stropu, utápějíc se v myšlenkách jen na něho.
Hrála písnička, kterou spolu vždy poslouchali a leželi přitom právě na tom místě, kde ted ona byla sama a myšlenkou ho volala k sobě.
Byla na něj naštvaná, že jí tu nechal. Byla na něj naštvaná, že jí nechal samotnou v celém tom světě, kde jí chránil jen on. Ted odešel a ona tu zůstala sama. Úplně sama
Každým dnem na něj měla vztek. Jak jí to jen mohl udělat?
Proč musel takhle brzo odejít?
Vždyt si slibovali, že budou dělat vše spolu, tak proč.........

Najednou s sebou trhla, jakoby ho ucítila vedle sebe a podívala se na to místo, kde vždy lehával vedle ní. Byl tam. Cítila ho a to jí nikdo nevezme. Musí přece slyšet její prosby.
Ona ví, že je vedle ní i když není vidět. Je tam. Je tam a říká jí, jak moc jí miluje a přitom se omlouvá. Pláče a ona také.
Položí si ruku na tvář, jelikož cítí jeho dotek. Dotek, kterým vždy naznačoval, že je pro něj tou jedinou a že jí nikdy neopustí.
Lhal. Opustil jí. Už se nikdy nevrátí. Už jí nikdy neobejme, nezahřeje svou náručí, nevezme její ruku do své, nedá jí jemný polibek na krk a už nikdy se jí nepodívá do očí.

Nejraději by na podlaze ležela celý život bez hnutí a cítila jen jeho přítomnost.
Jsou to ty nejsilnější chvíle, které se v životě mohou zažít.

Jejich láska byla tak silná, že ani smrt je nerozdělila.