Volné asociace choré mysli

Tma. Tmavý je širý vesmír, tmavý a tichý. Tu a tam bílá hvězdička, tichá. A pak ta plynů koule plamená, hlučí a rozpaluje, rozpaluje zrníčko písku, jedno a celý oceán jich plný. Poušť písečná dlouhá všemi směry, nekonečná, plná dun.

Dum, dum. Dum, dum. Svět se zatřásl. Člověk se zastavil. Já jsem ten člověk. Slunce pálí, mne však ne. Brouzdám krajinou nehostinnou, šaty rozervané. Bosá noha boří se v zem přelévavou a zas zpět. Mezi prsty písek propadá. Pálí, mne však ne.

Dum, dum. Svět se třásl a zas zklidnil. Rozhlížím se. Kam jdu? Musím dál. V dálce na obloze vidím cosi, je to pták. Rudý. V zenitu krouží kolem slunce. Klesá. Křídla plochá, hrany ostré, z papíru složený je rudý pták. Co tu chce?

Dum, dum. Dum, dum. Svět se třese, k zemi klesá rudý pták. Nebe tmavne, mraky houstnou, skrze mraky slunce paprsky své dere. Nebe tmavne, země tmavne, mocně vyje šelma psovitá. Malý princ rudou růži v ruce tiskne. Proč písek a poušť? Ptá se a oči své pro jedenkrát upře na mne.

Dum, dum. Masa vody, vlna nezkrocená, vyvrátí mě z kořenů, strhává mě, kdo ví kam? Voda širá do všech stran a já v jejím středu. Prach a písek kalí vodu, opouští tělo mé i šaty. Na dně umrlců řady, celé vojsko, beztvářné tváře, pohled mrtvý na mne upírají, dalšího rádi přijmou mezi sebe. Smrt, voda, vzduch. Život. Tempa chvatná, z nosu krev, rudá. Hladina, vzduch, nádech. Život. Chladný žebřík, kamenný břeh, města pláž. Řady domů, všechny tmavé, všechny ztichlé, všechny prázdné. Kaluž vody u mých nohou. Přede mnou maják, lampa rozžhnutá a za ní přístav, malý restaurant, u jeho dveří žena krásná v šatech rudých oděná, hledí na mne, utíká.

Dum, dum, dum. Střevíc ztrácí, mizí v ulicích, temnotou pohlcená.

Dum, dum, DUM. Svět se třese a já s ním. Padám, kdo ví kam?