Astralonie: Dlouhá cesta

Alex se zadíval na bránu stojící před námi a jeho zlatý kouzelný roh se zaleskl ve slunečním svitu. I já jsem pozorovala bránu v nedočkavém očekávání, co mi cesta za ní přinese nového. V tomto světě mě každý zážitek něco naučil a vždy mě povznesl nad tíhu zkoušky a zaměřil mě místo toho na radost z nového poznání pravdy. Můj zrak byl čím dál jasnější, dokázala jsem vidět čistotu vzduchu, lásku nebo dokonce obrazy, které tvořily zdejší bytosti svými slovy nebo myšlenkami.

Zatímco můj průvodce sledoval onu bránu, zadívala jsem se na něj. Byla jsem tak šťastná, že jsme se zase shledali, znovu mě zahltila ta božská láska vycházející ze samotného nitra mého i jeho srdce. Pocítila jsem, jak silné je pouto vytvořené mezi námi. Díky tomu jsem si také uvědomila, jak důležitou úlohu hrál pouhý strom, jenž mi poskytl své poslední červené jablíčko k tomu, abych se o něj mohla se svým přítelem podělit a spojit nás poutem lásky a sdílení. Celý svět, v němž jsem nyní pobývala a sbírala zkušenosti, byl prodchnut láskou.
Nikdo zde nemohl pocítit tíhu, jakou běžně vnímáme na Zemi. Bylo nemožné zde potkat někoho, kdo měl neupřímné záměry. Kvůli atmosféře plné soucitu a pochopení se každý sebemenší jed mých myšlenek rozpustil.
Nikdy jsem necítila tak nádherný pocit. Jako bych byla práškem na křídlech motýla, jako bych byla lístečkem na větvi stromu chvějícím se v něžném vánku, jako bych byla pavoučím stříbrným provázkem třpytícím se na louce zalité slunečními paprsky.
A tohle všechno byl přitom jeden jediný pocit, a to láska. To, co mi Alex neustále opakoval. Láska byla v tomto světě vším. Stromy, řekami, sluncem, vzduchem, bytostmi, buňkami i životem.

"Ještě než projdeme dál, chtěl bych ti něco ukázat." pověděl mi, přestože se stále díval vzhůru.
"A co to je?"
"Ohlédni se."
Otočila jsem svůj pohled na opačnou stranu, odkud jsem přišla.
Viděla jsem za sebou vysoké pohoří, jehož jednu část tvořil písečný svah, po němž jsme se vozili s Maxem a s Francem. Bylo to to vysoké pohoří, na které jsem si ze začátku netroufala v domnění, že nemám na to, abych se dostala až nahoru.
Pod pohořím se lesklo také malé jezírko, které Franco označil jako jezírko mé lásky. To, které bylo vyschlé, ale které se díky shromažďování mraků a dešti znovu naplnilo.
Za ním stál mrtvý strom, díky němuž jsem pochopila, že není třeba mít strach z něčího odchodu. Neboť v sadu malých stromečků rostoucích vedle jeho mrtvého těla se skvělo krásné nové červené jablko na větvi jednoho z nich. Ti, kteří odcházejí, nás nikdy neopustí, když je necháme, aby se s námi podělili o lásku, třebaže jen ve vzpomínkách. Srdce je jako pokladnička, která v sobě schovává štěstí a radost. Smutek, který pociťujeme, je jen špatně pochopená radost. A ta nepochází ze srdce - vždyť z takového množství lásky není možné být nešťastný! - ale z myšlenek... Jde o to, jak přemýšlíme, na co myslíme, jak věci chápeme a jestli dáváme srdci vůbec příležitost, aby ukázalo svůj cit.
Vedení mého srdce mě přivedlo také do lesíku, kde dál cesta nevedla, ale i těch pár kroků mi tenkrát předalo důležité poznání. Nezáleží na tom, jak člověk vypadá, ale na tom, že je to právě on, koho milujeme. Pokud jsme vedeni srdcem, pak člověka, kterého máme rádi, poznáme vždy, ať už vypadá jakkoli. Krásu bližních můžeme vidět jen srdcem.
A konečně v dáli jsem spatřila také vstupní vchod, za nímž jsem čekala na vznášejících se bílých schodech a nechala se k němu donést bílým mráčkem, jenž mi dal najevo, že nikdy nejsem sama a vždy mi někdo pomůže, abych se dostala tam, kam potřebuji.
Stačilo několik takových zážitků a já se tolik změnila...

"Chtěl jsem, aby sis tohle uvědomila ještě než projdeme dál." řekl jednorožec. "Protože to, co ses naučila na začáteční cestě, budeš potřebovat na té nadcházející."
Usmála jsem se na něj a dala mu najevo, že jsem připravená na průchod branou.
Alexův zlatý roh náhle vyzařoval zvláštní světlo. Takové třpytivé, zlatavé, s malinkými blýskavými částečkami nejrůznějších barev. Pořád sílilo a sílilo, a pak se všechno toto světlo vpilo do brány. A ona se začala otevírat.
Otevírala se pomalu, a ve mně vzrůstal pocit vzrušení z toho, co mě tam asi čeká, a také štěstí, že jsem došla až sem.

Jakmile byla brána dokořán, byla jsem trochu zklamaná. Přede mnou se objevila dlouhá suchá hliněná stezka vedoucí do nekonečna a po obou jejích stranách byly vysázené keře. Za keři stály stromy a za stromy byl plot, který se táhl stejným směrem jako stezka.
"Tohle má být ta nová cesta? Co se mám zrovna tady naučit? Vždyť tu nic není."
"Pokud se necháš odradit předsudky a nenaplněným očekáváním," obrátil se na mě Alex. "pak se můžeme vrátit zpět na začátek a začít znovu."
"Nenene!" vykřikla jsem. "To ne... Jen... jsem myslela, že to bude vypadat jinak."
"Třebaže ti prostorná pestrobarevná krajina připadá bohatější na zkušenosti a tvůj růst, může se v této uličce skrývat mnohem více zkoušek. Nikdy se nenech odradit prvním dojmem. Když se ti něco nepodaří, nemůžeš to hned vzdát. Tak by ses nikdy nic nenaučila. Když jsi byla malá, také jsi neuměla hned chodit, a i když jsi při prvních pokusech často padala na zem, nenechala ses odradit. Ani teď to nedělej."
"Ta cesta je strašně dlouhá..."
"Právě proto se na ni máš vydat. Naučí tě v první řadě to, co nejvíce potřebuješ... trpělivosti."
"To... to je pravda." přikývla jsem. "S tím mám nejvíc problémů."
"Když se vydáš na tuhle nekonečnou cestu a půjdeš dál a dál, nakonec tu trpělivost získáš. A to se týká úplně všeho, co bys chtěla získat. Jen se nesmíš nechat odradit hned na začátku. Je to něco podobného jako s těmi vysokými horami. Hned na začátku sis řekla, že jsou na tebe moc vysoké. Ani jsi to nezkusila jít nahoru. Až když ti jiná možnost nezbyla, tak ses tam vydala. A co jsem ti tenkrát řekl? Pamatuješ si to?"
Vzpomínala jsem na onu chvíli, kdy jsem vzhlížela k vrcholům pohoří. Nahoru mě vynesl právě Alex. A co mi řekl, než jsme se nahoru vydali?

... "Nezáleží na tom, jak je to vysoko, stačí tvé rozhodnutí tam jít."

"Přesně tak." řekl. "Tentokrát však půjdeme spolu pěkně pomalu, každý po svých, protože je to jedna z nejdůležitějších věcí, které se máš naučit."
"Jo, já vím." usmála jsem se. "Děkuju ti."

Brána se za námi uzavřela a my se vydali na cestu. Slunce svítilo a hřálo, proti nám foukal jemný vítr a stromy a keře mě povzbuzovaly šuměním svých listů. Šlo se mi moc hezky. Žádný asfalt, jen měkká půda a travnaté porosty. Zula jsem si sandály a procházela travou naboso. Bylo to nádherné... Pocítila jsem dotek přírody. Cítila jsem sílu každého stébla rostliny, jak proudí ze země skrze mé tělo a potom zase zpět do země. Nad našimi hlavami se vznášeli ptáci a zpívali nám.
A byla jsem opravdu ráda, že ta cesta je tak dlouhá.
Protože takovou krásnou stezkou bych mohla jít třeba do konce života.