Skokan

Stál na okraji srázu a díval se dolů.
Měl strach – než sem došel.
Teď tu stál a sledoval temnotu a cítil, jak ho všechny pocity opustily. Stál na srázu a byl klidný a svět kolem vnímal tak silně, jako nikdy dřív.
Byl malým a slabým tvorem – než sem došel.
Byl vyplašený, malý tvoreček, kterému mohl kdokoliv ublížit, kdokoliv si do něj mohl beztrestně kopnout, když si potřeboval zchladit žáhu.
Byl sám – než sem došel.
Nikdy se o něj nikdo nezajímal víc, než se zajímáte o toulavou kočku jdoucí po ulici. Když ho někdo oslovil, bylo to jen proto, aby se mu vysmál nebo na něj udělal nějaký vtípek pro pobavení ostatních – nikdy ho nikdo nepotřeboval.
Bolelo ho celé tělo – než sem došel.
Cítil na svém těle všechny kopance a rány a jizvy. Staré, i ty nové. Bránil se, když ho bili poprvé. Křičel a volal o pomoc, ale lidé jen nevšímavě procházeli okolo nebo se zastavovali a smáli se mu – Hele, zavřeli toho prcka do skříně! To je legrace! A s přibývajícími ranami si začal zvykat. Vyčítal si sice, že se vzdává, ale neměl sílu. Jeho síla zmizela pod přívaly ran a ústrků a opovržení. Pamatoval si tváře všech, co mu kdy ublížili, ale k čemu mu to bylo? Nic s tím neuměl udělat – a nebyl si jistý, jestli ho víc bolí všechny ty rány anebo lhostejnost okolí. Vždyť chtěl jen žít a vycházet spolu s ostatními. To toho chtěl tolik, že ho za to všichni museli trestat?!
Styděl se – než sem došel.
Styděl se za sebe, za svoji neschopnost něco udělat. Styděl se, že nikdy nedokázal nikomu říci, co se mu děje. Poprvé to řekl matce a ta volala do školy, ale ve škole to málem ignorovali a on potom schytal ještě víc a tak raději mlčel. Skrýval rány, všechnu bolest a vztek dusil v sobě. A nakonec skončil tady.
Přišel sem, podíval se dolů a všechno z něj spadlo. Opustil ho strach i stud, pochybnosti i výčitky. Věděl, že se rozhodl a že ho už nic nezastaví. Najednou cítil spíš hrdost – vždyť to bylo poprvé v životě, co se dokázal rozhodnout a něco udělal! Ten pocit, že má konečně svůj život ve svých rukou, byl lepší, než cokoliv, co zažil před tím. Teď už pro něj nebyla cesta zpět, teď už se nechtěl vrátit. Vrátit se, to znamenalo opět předat vládu nad svým životem těm silným, kterým vše vždycky projde. Vrátit se, to znamenalo opět snášet všechny rány a výsměch.
Vrátit se, to znamenalo být zase sám.
Posunul se o trochu blíž k okraji. Začalo drobně pršet. Namlouval si, že to pro něj pláče počasí nebo snad sám Bůh a bylo to poprvé, kdy pro něj někdo plakal.
Zavřel oči, zdálo se mu, že slyší drobný šepot. Šepot tisíců podobných zoufalců, kteří na něj volali. Ještě jeden krok, posunout nohu do prázdna a pak chvíle volného pádu…
Našli ho o pár dní později – teprve, když ho začali hledat. Tiskem proběhla krátká zpráva o dalším skokanovi, statistici si zapsali dalšího sebevraha a tím to haslo. Ti, kdo za to doopravdy mohli, si nikdy neuvědomili svou vinu. Nechápali, proč skočil – vždyť to byla legrace! Přešli to pokrčením ramen a časem si našli dalšího chudáka, který se nemohl bránit a který se nechal bít.
Některé věci se nikdy nezmění.