Samantha

Temná, tmavá ulička. Po hnijících, všudypřítomných odpadcích se vesele proháněli potkani. Bezstarostně lezli jeden po druhém, ve snaze najít si chutnější potravu, chutnější sousto. Samatha je s lehkým odporem pozorovala. Normálně jí potkani nevadili, ale tyhle byli obzvláště velcí a její přítomnost jim očividně nepřekážela. Zaslechla šoupavé kroky. Rychle se přikrčila, aby ji nezahlédl. Těsně kolem ní prošel Joker. Lehce ji zamrazilo. Měl široká ramena, a kdyby neměl groteskně pomalovanou tvář makeupem, určitě by ji zaujal. Plavé vlasy volně dopadaly na ramena a pohyboval se s jistou grácií šelmy na lovu. Doufala že se jí podaří vypátrat jeho úkryt, aby mohla být trochu platná gothamské policii. Počkala, až od ní trochu vzdálí a pokračovala po jeho trase.
Zlostně zaťal ruce v pěst. Narazil na ni vlastně náhodou. Přemýšlel, co by se stalo, kdyby se neocitl právě v téhle ulici. Samantha se plížila podél zdi a očividně si myslela, že je nenápadná. Nemohl pochopit, jak si mohla nevšimnout, že Joker o ní už dávno ví.. Vždy se kradmým pohledem přesvědčil, jestli je stále za ním. Nechtěl vědět, kam ji vede. Stačilo mu vědět, že Jokerovi oběti nikdy nepřežívali. Za pár dnů by ji našli někde s pořezaným tělem, znásilněnou a nesmazatelnou hrůzou ve tváři – mrtvou. Znal ji už nějakou dobu a nechápal, kde bere tolik příležitostí dostávat se do malérů. Došla mu trpělivost. Dál už ji plížit se nenechá.
Prudký náraz do hrudníku jí vyrazil dech. Útočník na ni skočil zepředu a přitiskl ji vahou svého těla na zeď. Pohlédla mu do očí a projel jí vztek:
„Co si myslíš, že děláš? Jsem nějakej tvůj otloukánek? Myslíš, že je normální takhle do mne vrazit?“
„Buď už konečně zticha.“ Okřikl ji možná až moc příliš prudce, protože opravdu ztichla a zatvářila se zaraženě.
„Podívej, Sam,“ řekl už trochu mírněji „nechápu, co tě to popadlo, ale sledovat Jokera je zatím jedním z tvých nejpitomějších nápadů. Snad si nemyslíš, že ho dostaneš. Jdu po něm já, jde po něm policie a malá městská holka ho sama zničí.“
Stále se na ni tiskl celou svou vahou. Cítila chlad titanových plátů pokrývající svalnaté tělo. Jeho hlas zněl podivně nadpřirozeně, i když byl plný vzteku. Věděla, že bez masky by zněl úplně jinak, ale tohle k němu tak nějak patřilo. A ani nechtěla znát jeho pravé zabarvení. Takhle jí to naprosto vyhovovalo. Batman mluvil dál, ale přestalo ho poslouchat. Místo toho si vychutnávala jeho váhu na svém těle a blýskání vzteku v jasně modrých očích.
„Sakra, Samantho, posloucháš mě vůbec?!“
„Ale samozřejmě.“ Zalhala. Zkoušela ho od sebe odstrčit, ale bylo to, jako kdyby se pokoušela pohnout skálou. „Zatraceně, pusť mě. Slibuju, že půjdu domů a vystrčím nos až ráno, ano?“
Trochu poodstoupil, ale stále se na ni upřeně díval. Chvatně kolem něj proklouzla a silou vůle se přinutila neotočit se jeho směrem. Nepodívat se, i když jeho oči jí málem propálily díru do zad...
Bruce Wayne se pohodlně opřel do polstrovaného křesla a zahleděl se na malý displej obrazovky, která mu poskytovala pohled do vedlejší kanceláře, kde zaměstnanec jeho firmy prováděl pohovory s uchazečkami na místo jeho asistentky. Za pár hodin viděl spoustu krásných žen. Zrzky, blondýny, brunety. Některé zcela bez zkušeností, jiné přímo s hvězdným životopisem. A nyní v červeném kostýmku seděla Samantha a tvářila se značně sebejistě. Docela troufalost. Krátce pohlédl na její stručný životopis. Ač znalost pěti cizích jazyků a takové nezbytnosti jako psaní všema deseti, její pracovní zkušenost zrovna neodpovídala tomu, aby se mohla ucházet o místo asistentky šéfa Wayne Enterprises. Ale – byla tady. V myšlenkách se vrátil k předešlému večeru. Myslel, že ji zaškrtí holýma rukama. Zjevně ho vůbec neposlouchala, když se jí snažil vysvětlit, že se zase málem do něčeho namočila. Po kolikáté už ji tahal z maléru za tu krátkou dobu, co se znali? Jednou ji táhl do kanálu Tučňák (tenkrát v tom byla nevinně), potom se zase znelíbila kočičí ženě, když se jí nevědomky připletla do cesty a začala se s ní hádat. Velmi bláhový nápad. Samantha měla na průšvihy talent. A teď tu klidně seděla v drahém kostýmku. Znovu se na ni pozorně zadíval. Byla – jiná. Zvláštní a odlišná od zbytku žen, se kterými se normálně stýkal. Velké mandlové oči prokazovaly patrné známky bystrosti a její vlasy byly dlouhé s jasnými odlesky červeně. Bruce se přistihl, jak myslí na to, že ji přejíždí konečky prstů po medové pleti. Lehkým zatřesením hlavy vyklepal hříšné myšlenky. V hlavě se mu rodil plán, jak mít Sam pod svým neustálým dohledem...
Nemohla tomu uvěřit. On ji opravdu přijal. Ji. Nicku. V tom muselo něco být, i když nemohla přijít na to – co. Nikdy ji neviděl, neznal ji. Měl k dispozici jen její životopis, který zkušenostmi zrovna nehýřil. A najednou telefonát. Přijali jsme vás. Stala se asistentkou nejmocnějšího muže planety s astronomicky vysokým platem. To se jí muselo zdát...
Seděla před ním bez špetky nervozity. Zpříma se mu dívala do očí a vyčkávala. Poprvé si ji mohl prohlédnout v denním světle. Nebyla sice klasickou kráskou z plakátů, ale měla v sobě něco zvláštního, něco, co ho přitahovalo.
„No, slečno Vandom. Jako moje asistentka nemáte skoro žádný volný čas. Kdykoliv mi musíte být k ruce. Když se o půlnoci rozhodnu odjet na Severní pól, vyžaduji, aby jste jela se mnou aniž by jste se ptala proč, či si dokonce stěžovala. Tato práce vyžaduje rovněž i totální diskrétnost. Nejen vůči mně, ale i vůči zaměstnancům Wayne enteprises I kdybych byl maniak, co po noci zabíjí děti, tak si to necháte pro sebe.“
„Jistě pane Wayne.“
„A nemusím, myslím, zdůrazňovat, že porušení téhle podmínky vás bude stát mnohem víc, než jen okamžitou ztrátu místa.“
„Předpokládala jsem to.“
„Dobrá. Jestli nemáte žádné otázky, tak jděte na osobní, kde s vámi podepíšou příslušné smlouvy, a pak chci, aby jste se rovnou ponořila do práce. Očekávám vás tady přesně za hodinu a půl.“
Zvedla se a aniž by se zbytečně vyptávala, vyšla ze dveří kanceláře. Bruce se podíval na hodinky. Byl zvědavý, jestli dodrží daný čas. Svým způsobem byl rád, že ji za to, jak na něj byla většinou drzá, když měl na sobě masku netopýra, může trošku potrápit.
Uplynul měsíc. Po měsíci práce v Wayne enterprises měla Samantha chuť praštit svého zaměstnavatele něčím pořádně těžkým po hlavě. Vůbec nepřeháněl, když mluvil o svém půlnočním cestování na severní pól. Tam sice ještě nebyla, zato navštívila mnoho míst po celé zeměkouli. Některá byla i v zemích, o kterých nikdy neslyšela. Hned první den se dle Wayna zpozdila o celou jednu minutu, když se vracela z personálního oddělení. Dobrých pět minut na ni mluvil velice ostrým tónem. Měl neuvěřitelný talent nezvyšovat hlas, a přesto se před ním člověk cítil jak myš pod podrážkou člověka – jen čekala, kdy ji rozdrtí podpatkem. Její pracovní doba mnohokrát přesahovala zákonnou lhůtu. Ve svém vlastním bytě byla za ten měsíc asi dvakrát. Kdyby měla kočku, dávno by chcípla hlady. Bruce Wayne byl miliardář v pravém slova smyslu. Rád si užíval potěšeních, které život nabízel. Měl rád rychlá auta, drahé motorky a překrásné holky v posteli. Často Samanthu posadil na přední sedadlo svého auta a šílenou rychlostí se řítili přes město, kde vyzvedli nějakou bohyni (každou schůzku byla jiná). Než se dívka dostavila, musela se Sam přesunout na zadní sedadlo a dělat neviditelnou. Nebyl to takový problém, jak by se zpočátku mohlo zdát. Dívky si nenápadné sekretářky nevšímaly. Byla pro ně spodina a spodina byla pod jejich úroveň. Po usednutí krásky na přední sedadlo pokračoval Bruce Wayne do svého apartmánu, kde musela Samantha poslouchat cinkání skleniček i výkřiky vášně vycházející z ložnice. Vesměs jí bylo jedno, co dělá Wayne ve svém soukromém životě, ale nikdy nepochopila, proč mu musela u všeho asistovat. Její kamarádka se jí jednou ptala, proč ještě nedala výpověď. Na to odpovídala, že ji práce baví, a že musí ušetřit něco peněz. Částečně to byla pravda. Částečně. Ve skutečnosti jí „miliardářský playboy“ přirostl k srdcí víc, než si byla ochotná přiznat. Pokud spolu zůstali sami v jeho domě, byl okouzlující. Pod slupkou rozmazleného boháče se skrýval velice inteligentní a přemýšlivý muž, který Samanthu dokázal pobavit i zaujmout. A – jak si často s pousmáním pomyslela – byl na něj moc hezký pohled. Jediné, co jí opravdu na její práci vadilo bylo to, že už celý měsíc neviděla Batmana. Jejich slovní potyčky jí scházeli. Ale komu takové věci mohla vyprávět?
Neskutečně se lekla. Byl to zase ten večer, kdy si Bruce vzal do ložnice blonďatou nádheru a Sam, snažíc se pracovat, zavřela se na terase apartmánu a snažila se zabrat do práce, aby nemusela poslouchat vzdechy z ložnice. Ale tlumené světlo a pokročilá noční hodina ji nakonec ukolébali a ona usnula přímo v křesle. Docela pohodlně se jí spalo, když jí probudilo lehké mrazení v zátylku. Otevřela oči a nad ní se tyčila obří silueta. Nadskočila leknutím a chvilku přemýšlela, čím neznámého útočníka zneškodnit, když si uvědomila, že je to Batman.
„Co tady chceš? Snad si neplánuješ zabít Wayna?“
„A kdyby ano?“ Jeho chraptivý hlas jí projel jako vždy až do morku kostí
„Nikdy nikomu nic neprovedl. To ti můžu odpřísáhnout.“
Ušklíbl se. „Komu záleží na přísaze malé holky?“
„Budeš se muset nejdřív vypořádat se mnou, než půjdeš na něj.“ Ale ještě než to dořekla, věděla, jak zní její slova hloupě. Jakou proti němu měla asi šanci? Batman lámal vazy dospělým obrovským chlapům. Vsunul jí ruku pod záda. Ochromil ji strach. Vážně ji zabije? Bez sebemenších problémů zvedl její tělo do vzduchu. Zavřela oči. Doufala, že to nebude bolet. Že to udělá rychle. Namísto smrtelné rány však ucítila jeho rty na jejích. Přimknula se k němu, i když jí jeho brnění odíralo holé nohy, kterými ho obemkla, i hrudník, oděný jen do lehkého trička. Byla ráda, že ji svírá v ocelovém obětí, protože měla pocit, že celá zvláčněla, že kdyby ji pustil, sesune se u jeho nohou neschopná pohybu.¨Jenže najednou ji opravdu pustil. Udeřila se do kolene a slabě usykla. Než zvedla oči, byl Batman pryč. Když se zvedala ze země, cítila se trošku ublíženě, trošku zmateně, ale na druhou stranu ho chápala. Co mohla čekat? Že si přímo na obrovské terase sundá masku a vyspí se s ní? Nebo že jí vyzná nehynoucí lásku? Ne, Samantha nebyla naivní. Schoulila se znovu do křesla, snažíc se najít pohodlnější polohu. ‚Ale stejně,‘ pomyslela si, ‚takhle mne ještě nikdo nepolíbil.‘ S úsměvem na rtech usnula tvrdým spánkem.
Bruce se proklínal. Neměl to dělat. Po tom, co vyprovodil svou dámskou návštěvu, vyšel na terasu, kde našel spící Samanthu. Schoulenou v křesle, bezbranná jak děcko. Přijal ji sice jako svou asistentku jen proto, aby ji měl pod neustálým dohledem (což se mu zatím výborně dařilo), ale jako asistentka se projevila jako neobyčejně schopná. Jednou rukou zvládala organizovat jeho schůzky, zatímco druhou přepisovala poznámky z poslední porady. Nestěžovala si na to, když jí nutil zůstávat přes noc, když ji tahal ve svém soukromém letadle po celém světě, ani když si vozil do hotelu ženské a ona, zavalená prací zůstávala ve vedlejším pokoji. Samozřejmě – jinou asistentku by takhle pracovně nevytěžoval. Měl rád svůj klid, ale ji chtěl mít pod dohledem. A ten večer ji chtěl trochu poškádlit. Malinko pozlobit. Proto na sebe vzal masku netopýra, a když se probrala, hodilo se mu, když si myslela, že jde zabít sám sebe. Ale to, jak ho, jakožto Bruce bránila, jak jí zlostně blýskali oči. Když ji vjel rukou pod záda zavřela oči a malinko se prohnula v zádech. Ona opravdu věřila, že by ji byl chopen zabít. Nelíbilo se mu, že ho pokládá za prachsprostého vraha, kterým nebyl. Nedokázal jí odolat. Musel ji políbit. Avšak takovou reakci nečekal. Místo toho, aby ho odstrčila, přimknula se k němu, jakoby na tom polibku závisel zbytek jejího života. Tiskla se k němu celým svým tělem. Musel to udělat. Musel ji hodin na zem a zbaběle utéct, protože moc dobře věděl, že by mu dělalo za chvilku potíže udržet se a nepovalit ji na studenou dlažbu hned tam na místě. A co si tak mohl dokázat? Co jí mohl slíbit? Napůl muže, napůl netopýra? Co by asi říkala, kdyby odhodil masku? Nechtěl jí ublížit, ale musel. Musel. Dřív, než by bylo pozdě.
Když se, tentokráte jako Bruce Wayne vrátil na terasu, Samantha spala hlubokým spánkem. Zimouřivě se choulila do klubíčka. Nevzbudila se, když ji vzal starostlivě do náruče, ani když ji jemně na posteli políbil na rty.
Když otevřela oči, oknem proudilo dovnitř denní světlo. Pohled na hodiny jí ukázal, že už je jedenáct hodiny. Nechápala. Odkdy může spát tak dlouho, jak se jí zachce? Bruce jí tahal z postele většinou už za svítání. Když vyšla z pokoje, seděl v křesle a četl si knihu v jazyce, který neznala.
„Dnes si vezměte přes den volno. Večer pořádám večírek a chci, aby jste tam byla.“
Lehce usykla. Nenáviděla večírky. K čemu jí, sakra, chce mít na večírku. Neznala jeho bohaté kamarády a ani je znát nechtěla. A k čemu by asi tak mohl na večírku potřebovat pomoc asistentky?
„Máte s tím snad nějaký problém?“
„Ne, pane.“
„A nezapomeňte si koupit nějaké společenské šaty.“
„Jak bych na něco takové mohla zapomenout?“ ušklíbla se. Než jí stačil upozornit, že je drzá, rychle vyběhla z apartmánu, aby si to náhodou ještě nerozmyslel. Neviděla, jak se po jejím odchodu uvolněně zasmál – upřímný smích u něj bych vzácný jako sníh na sahaře.
Den strávila vcelku příjemně. S výběrem šatů si moc hlavu nelámala. Vešla do prvního dražšího obchodu na hlavní třídě za půl hodinu měla vybráno. ‚No co,‘ pomyslela si ‚jeden večírek, a pak je beztak můžu hodit do koše.‘ Po dlouhé době zašla do svého bytu a vyhodila všechny uschlé kytky. Zašla si na oběd s kamarádkou a odpoledne do kadeřnictví, aby jí na hlavě vytvořili z jejích dlouhých vlasů nějaký účes – sama používala jen hřeben a s rozpuštěnými vlasy by tam vypadala asi jako chudá příbuzná. A celý den ji provázely myšlenky na Batmana. Na to, jak chutnali jeho rty. Odřeniny od jeho brnění jí bolestivě připomínaly oněch pár chvil. A nebyla to nepříjemná bolest. Na mysl se jí rovněž vkrádala myšlenka, jak se dostala do postele. Snad Wayne. Ale ta myšlenka jí přišla příliš směšná než aby to mohla být pravda. Ale nikdo jiný tam nebyl a sama tam opravdu dojít nemohla. Jenže zeptat se ho – to by musela být opravdu šílená. A kdo ví, třeba byla – třeba si celého Batmana i spánek na terase stvořila v její vlastní mysli.
Bruce se nervózně podíval na hodinky. Bylo pozdě. Moc pozdě a Samantha stále nikde. Začínal si vyčítat, že jí dal na celý den volno. Poprvé, za celý měsíc ji ztratil na celý den z dohledu a asi to byla chyba. Jistě – ve dne nebyli zločinci tak aktivní, ale momentálně byla noc a ona – nikde. Normálně byla přesná. Ani před domluvenou dobou, ani později. Prostě chodila přesně na čas. O to víc ho to znervózňovalo. Nikdy by ho nenapadlo zaměstnat svou sekretářku tolik, jako ji. Měl svá tajemství, svůj vlastní život, tolik odlišný od toho, který rád představoval veřejnosti. Měl rád svou samotu. U Samanthy byla ale nezbytnost mít ji neustále pod dohledem. A po pár dnech zjistil, že její společnost byla příjemná. Mnoho nemluvila, a když už něco řekla, nebývaly to pitomosti, které jiné ženy tak rády plácaly. Udržovala jeho věci v naprostém pořádku a nikdy se na nic neptala. Spala kvalitně, takže se po nocích mohl toulat jakožto Batman a Sam byla mezitím, jak doufal, v bezpečí. Alespoň zdánlivém.
„Jste nějak zamyšlený, pane Wayne.“
Málem ji nepoznal. Měla na sobě červené koktejlky a na hlavě vyčesaný účes plný kudrlinek, který jí nesmírně slušel. Jedním lokem vyprázdnil skleničku se šampaňským, kterou svíral v ruce. Normálně alkoholu neholdoval, jelikož se snažil zůstat bdělý, takže ho síla alkoholu zasáhla v plné síle a tělem se mu rozlilo příjemné teplo.
„Prosím, říkejte mi Bruce. Trávíme spolu příliš mnoho času, abych byl pro vás stále pan Wayne.“
„Když si přejete, Bruci.“
Jak příjemně mu znělo jeho jméno z jejích úst. Nadechl se, aby něco řekl, ale zvuk roztříštěného skla ho přerušil. Joker se dostal do jeho apartmánu, aby mohl šířit mezi jeho hosty paniku a zkázu. Jeho cíl byl jasný – hledal nového návladního – Harveyho Denta.
„Dobrý večer, dámy a pánové.“ Hlas, připomínající zvuk tříštícího se skla nepříjemně zněl najednou ztichlou místností.
„Je ostudné, že jsme nedostali pozvánku na vaši dnešní párty. Ale nebojte se. My se umíme pozvat sami.“
Pomalu procházel mezi lidmi a každému se pozorně zadíval do tváře. Jeho poskoci v maskách klaunů a se zbraněmi v rukou dělali to samé.
„Jistě vám došlo, proč tu jsme. Hledáme našeho přítele. Harweyho. Přesněji – Harveyho Denta.“
Samantha se otočila, aby viděla Brucovu reakci, ale ten mezitím zmizel. Mohla by se domnívat, že prostě jen zbaběle zmizel, aby se před vrahem ukryl, ale za ten měsíc moc dobře věděla, že takový není. Začalo v ní hlodat podezření...
Když Joker procházel kolem ní, myslela si, že prostě jen tak projde. Nestalo se ale tak. Zabodl do ní pronikavý pohled.
„Ale, ale. Tebe znám, kočičko.“
Přistoupil až k ní, vzal do ruky nůž a přitáhl si ji k sobě.
„Jednou v noci jsme si spolu mohli pěkně zašpásovat. Kdyby sis to ale nerozmyslela. Nebo tě snad někdo varoval, hm? Mohli jsme si spolu pěkně užít...“ Rozřízl jí nožem tvář.
Snažila se chovat statečně, ale byla si vědoma toho, jak moc se třese. Joker jí strčil nůž do pusy a přitiskl ji k sobě.
„Ale to nevadí, že? Můžeme dokončit to, co jsme tehdy nestihli.“
Prudká síla ho od ní odtrhla: „Pojď to dokončit raději se mnou.“
Hosté odešli. Odešel i Joker – bohužel ne v rukou zákona, ale svobodný, přichystaný páchat další zločiny – podařilo se mu utéct. Zůstala jen ona, Bruce a Alfréd, který jí jemně otíral krvácející ránu na tváři.
„To bude dobré, slečno. Určitě vám nezůstane žádná jizva,“ utěšoval ji Alfréd. Bruce byl naprosto fascinovaný jejím klidem. Nevypadala nijak zvlášť vyděšeně.
„I kdyby zůstala, Alfréde. Ne všechny jizvy člověka hyzdí.“ Mile se na něj usmála.
„Děkuji ti, Alfréde. A jdi si už lehnout. Postarám se o slečnu Vandom už sám.“ Vzal mu z ruky zakrvácený ručník, sedl si naproti ní a ránu opatrně setřel. V ráně se hned objevila nová krev.
„Bolí to hodně?“
„Hm, víc by to asi bolelo, kdybych schytala ránu pěstí. Alespoň myslím.“
„Mohla jste dopadnout mnohem hůř. Kdyby se neobjevil Batman...“
„Ano. Je zvláštní, jak se umí ukázat vždycky včas. Ale Joker přesto uprchl.“
„Jednou ho dopadnou.“
Jejich obličeje byli těsně u sebe. Bruce jí stále otíral ránu, která nechtěla přestala krvácet a Samantha se na něj dívala klidnýma očima. Musel něco udělat. Ať ho klidně pošle k čertu, ale chtěl ji. Políbil ji. A ona se nebránila. Zakrvácený ručník i umyvadlo s vodou, do kterého ručník namáčel, letěli stranou a krev se pomalu vpíjela do bílého koberce...
Líbal ji, jakoby mu mělo jít o život. Bylo mu povolná a on toho chtěl využít. Tento večer musí Gotham zůstat bez Batmana. V náruči jí donesl do ložnice a prudce hodil na postel. Samantha se jen smála. Červené koktejlky z ní serval jediným škubnutím.
Ležela natažená na zádech a nechala Bruce, aby jí jemně přejížděl konečky prstů po nahém těle. Možná udělala chybu, ale sakra, byla jen člověk. A lidi někdy mají potřebu ukojit své nízké pudy. Nechtěla lásku. A sex s ním byl – inu – úžasný. Všimla si na jeho svalnatém těle spousty jizev a modřin. Teď už nemohlo být pochyb.
„Od čeho jsi tak odřená?“
Protáhla se a vystavila Brucovi na odiv své vnady.
„Hm, Batman mě takhle odřel.“
Zarazil se. Netušil, že jí na sebe minulou noc tiskl tak moc.
„Odkdy Batman odírá malé sekretářky?“
„Hm... Včera v noci se sem vplížil a znásilnil mne.“
Stiskl jí ruku tak pevně, až se bála, že jí zlomil kost.
„Sakra, Bruci, to bolí. Dělám si legraci. Já vím, že si Batman.“
Pustil ji „Jak si přišla na takový nesmysl. Přijdu ti jako Batman? Já? K smíchu.“
„Ach,“ políbila ho „ve skutečnosti, ano, přijdeš mi jako Batman. Tvoje jizvy i svaly. A líbáte oba stejně. Nikdo jiný by nedokázal líbat tak, jak líbáš ty a Batman.“
Odsunul se od ní a sklopil hlavu.
„A co teď s tebou?“
„Můžeš mne zabít.“
„Já nezabíjím.“
„Tak co se mnou?“
Políbil ji „Budem muset...“
Co budou muset se už Samantha nedozvěděla, protože velké okno v ložnici se rozbilo a posypalo postel úlomky skla. Bruce přikryl Sam vlastním těle a bolestivě zatínal zuby, když mu skleněné úlomky rozřezávali nahou kůži.
Dovnitř skočil Joker. Bruce se zmocnil vztek. A také nervozita. Byl nahý a bez masky – s identitou změkčilého, rozmazleného miliardáře.“
„Dobrý večer, pane Wayne. Nerad vás ruším, když se očividně dobře bavíte, ale potřeboval bych si na nějakou dobu půjčit vaši hezkou sekretářku.“
Popadl Samanthu za vlasy a přitáhl ji k sobě. Bruce se napjal, aby po Jokerovi skočil, ale ten odhalil plášť plný výbušnin. „Tatata. Ať tu nevybuchnem. A mimochodem – spát s vlastní sekretářkou není zrovna etické. A originální.“ S těmi slovy vyběhl z apartmánu, vláčíc Samanthu za sebou.
Venku na ulici do něj začala bušit pěstmi. Bylo jí jedno, jestli vybuchne i s Jokerem. Zbavila by svět jednoho maniaka. A to jí stačilo. Joker se jejím ranám smál. Zpočátku. Pak ho to ale očividně přestalo bavit a jednou jedinou ranou ji poslal do říše snů.
Jakmile Joker zmizel, vyskočil Bruce na nohy a nahý se hnal přes dům do své netopýří jeskyně. Alfréd, jakoby už vytušil, co se stalo, mu v jeskyni připravil brnění i potřebné zbraně. Oblékl se a vyrazil do ulic. Ale ať projížděl temné ulice Gothamu sebedůkladněji, ať natáčel své sonary jakýmkoliv směrem, nenašel nic. Ani jednu jedinou stopu. Po Sam se slehla zem. Byla někde v rukou Jokera a on nemohl dělat vůbec nic. Ta strašlivá bezmoc ho ubíjela. Domů se vrátil až za svítání, aby na sebe vzal svou civilní tvář – tvář Bruce Wayna.
Probrala se přivázaná k židli s pocitem, že jí někdo narval do hlavy obří traverzu, s kterou soustavně rotuje. ‚Alespoň mne oblékl‘ pomyslela si. I když její oděv se sestával z jakési slabé košile, sahajíc jí po kolena. Rozsvítilo se a prudké světlo ji přinutilo přivřít oči.
Spatřila Jokera, jak s úšklebkem na bizardně znetvořeném obličeji jde směrem k ní. „Ah – kočička se probrala? To je moc dobře, dobře.“ Ze zabarvení jeho hlasu se Samanthě chtělo zvracet. Kdysi, když byla malá holka, její otec se z ekonomické krize zbláznil. Neustále se smál a povídal si s květinami. Jednoho dne všem květinám v bytě ustříhal květy. Prý ho uráželi. Když si začal plést s květinami i vlastní rodinu, zavřeli ho do Arkhamu. Sam se za ním byla jednou podívat. Procházela tmavou chodbou a z kulatých okének, na ni koukaly prázdné oči šílenců. Naháněli jí hrůzu. Leč – žádný z nich nevypadal tak děsivě, jako Joker. On byl o něco nesnesitelnější, víc plný nenávisti, než co kdy viděla. Každá molekula jeho těla byla stvořena z čirého šílenství. Momentálně držel v ruce jeden ze svých nožů a téměř se s ním laskal. „Ta jedna jizva ti příliš, tak příliš hyzdí tvář.“ Jedním rychlým pohybem jí rozřízl tvář. Cítila, jak jí po obličeji teče teplá krev. „Teď ti to sluší mnohem, mnohem víc.“ Přeřízl provazy poutající Samanthu k židli a přiložil jí nůž na krk. „Radím ti dobře. To, cos na mne zkoušela veku na ulici by ti už teď nemuselo projít. Dokážu dlouho, dlouho nechat žít v bolestech. Myslíš si, že smrt je to nejhorší, co může člověka potkat? Ne, smrt je vysvobození. A před tím jí provází bolest. A ne ledajaká. Krutá. Surově ji popadl za vlasy až vykřikla bolestí. Táhl ji do tmavého rohu místnosti, kde stála postel, které si předtím nevšimla. Smýkl s ní na matraci, až si péra postěžovala hlasitým zasténáním. Lehl si na ni. Chtěla se rozkřičet, bušit do něj pěstmi, ale strach ji naprosto ochromil. Stáhl jí hrdlo a zdřevěněl končetiny. Slyšela rozepnutí kovové spony opasku. Cítila, jak do ní surově vnikl. Zatímco se ukájel, vzrušeně dýchal. Modlila se ke všem známým i neznámým bohům, aby už bylo po všem. Aby ji zabil. Jenže když skončil, neznamenalo to opravdový konec. Surově do ní začal mlátit pěstmi a kopat. Jakoby byl smyslů zbavený. Málem si ani nevšimla, že přestal. Nejspíš na chvíli omdlela, protože když na něj pohlédla, držel v ruce injekční stříkačku s jehlou. „Zapamatuj si, že nikdy, nikdy ti nedám pokoj. A bude to dlouho trvat, než tě zabiju. S tímhle sérem zapomeneš na dva měsíce kdo jsi a proč vůbec existuješ. Budeš žít mezi odpadky, mezi zločinci. Sama se staneš zločincem, špínou Gothamu. A až látka přestane působit, pokud budeš ovšem na živu, na všechno si vzpomeneš. Budeš žít s myšlenkami na to, co všechno si prožila, jak se ti žilo na ulici. A až se vrátíš do bohaté společnosti, ke svému sladkému miliardáři, vrátím se a prožiješ si všechno znovu. A tak pořád dokola a dokola, dokud já neurčím, že už je čas, abys zemřela. Měla sis dobře rozmyslet svůj počin, než si mne začala sledovat.“
S posledním slovem zabodl jehlu do Samanthiny paže. Chtěla se bránit, ale téměř okamžitě pocítila, jak jí těžknou víčka.
Mladá žena se probudila v mokré kaluži. V mokré a studené kaluži, jak zaznamenala. V hlavě měla podivnou prázdnotu. Když se kolem sebe rozhlédla, netušila kde je, kdo je ona a proč leží v kaluži. Klepajíc se zimou, zvedla se a zbůhdarma se vydala ulicí, aby si našla nějaké teplo. Město bylo ohyzdné – všude se válely odpadky, a téměř ze všech oken se ozývaly hádky a pláč malých dětí. Z nebe se spustil drobný déšť a promáčel ženě poslední suchá místa na oblečení. Došla až ke kamennému mostu, na jehož konci se zdálo být poněkud přívětivěji. Z dálky zahlédla projet i nějaké dražší auto a vypadalo to, že ani odpadků se tam neválí tolik. Jen se její noha dotkla druhého břehu, objevil se policista a začal na ni křičet: „Co tu pohledáváš? Vrať se zpátky do Úžin, kam patříš. Stahujete se sem jak moroví krysy. No co čumíš? Mám ti jich pár naložit, aby ti to došlo rychlejc?“
Zmateně se otočila a vrátila se zpátky do špíny toho neznámého města.
„Pane Wayne, měl by jste si najít novou asistentku. Nebo to nechte na nás a my vám nějakou vhodnou najdeme sami.“
„Foxi, chci se ještě pokusit Samanthu najít. Joker od té doby, co ji unesl zmizel, a to je mi podezřelé. Možná je ještě naživu. Snažím se ho najít, ale žádná z mých metod nefunguje. Sonary, mobilní telefon. Ale věřím tomu, že se to nakonec podaří,“
„Jak myslíte, pane. Ale – neměl by jste živit plané naděje. Lidé tady umírají. A v rukou Jokera to platí dvojnásob. Nevidím jediný důvod, proč by ji měl nechávat naživu.“
Další bezesná noc v masce netopýra. Nevěděl, jak dlouho je jeho tělo schopné ještě tohle napětí vydržet. Občas se přistihl, jak spí ve své kanceláři na štosech firemních papírů. Ale nechtěl se vzdávat. Ne, dokud se Joker znovu neobjeví. Přes ulici se šourala žebračka. Pohlédl na ni. ‚Taková mladá.‘ pomyslel si ‚Tohle město začíná být horší a horší.‘ Jakoby vycítila Batmanův upřený pohled, zvedla hlavu a pohlédla jeho směrem. Samozřejmě nic neviděla, protože byl schovaný ve stínu. Zato on cítil, jak se mu prudce rozbušila srdce. „Samantho!“ vykřikl a skočil doků ze střechy na které seděl. Zblízka nemohlo být pochyb. Byla to opravdu ona. I když ve značně zbědovaném stavu. Zarazil se. Zírala na něj jako na zjevení. Ve tváři se jí neobjevil žádný záblesk poznání. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že by ho poznala. Ale tím, že je to opravdu Samantha si byl naprosto jistý. Poslední dva měsíce s ní trávil tolik času, že by ji poznal, i kdyby byl slepý. „No tak, Samantho, co je s tebou?“ zkusil s ní zatřást. Jenže ona vyděšeně vykřikla a o krok couvla.
„Nevim, kdo seš, ani co chceš, ale dej mi laskavě pokoj. Na mně si nic nevezmeš, tak odpal. Chvilku na ni mlčky zíral, a pak ji zkusil odtáhnout ke svému Batmobilu. Ale Samantha se začala zuřivě bránit. Mlátila do něj, kopala, škrábala. I když to muselo bolet, zápasila s ním urputně. Nedalo se nic dělat. Dobře mířenou ranou ji poslal do říše snů.
Všude kolem ní byla umělá světla. Viděla nad sebou netopýry. Pomyslela si, že blouzní. Proč by taky jinak viděla ty netopýry? Zvedla se na pažích. Vedle ní stálo křeslo, v kterém spal maskovaný lupič, co jí přepadl. Nyní měl ovšem masku sundanou. Místo ní mu z brnění vykukovala vcelku pohledná hlava. Stále si nedokázala srovnat v hlavě, proč ji unesl. Byla nikdo. Nicka z nížin. Bezdomovec a žebrák. Tvor, o kterého se okolní svět nezajímá. Probudil se a usmál se na ni. „Jsem rád, žes vzhůru, Sam. Prospala ses trošku déle, než je normální, ale chtěli jsme tě prohlédnout. Musel ti strašně moc ublížit.“
„Kdo by mi měl ublížit? A kdo jste vy? A kdo mne prohlížel? A proč? A co na mne prohlížel.“
„Brzdi, brzdi. Někdo, nejspíš Joker, ti úmyslně vymazal paměť.“
Pověděl jí všechno. Její šrámy v něm budili mnohem větší hrůzu, než jí ve skutečnosti byl ochoten přiznat. Jeho osobní lékař ji prohlédl a řekl mu, že byla nejspíš znásilněná a surově zbitá. Dlouhou jizvu na pravé tváři měla ošklivě zanícenou. Snažil se jí to všechno vysvětlit, ale jakoby ho nebrala na vědomí. Očividně nevěděla, kdo ve skutečnosti je, ale něco, snad Jokerova tajemná látka, jí bránilo přiznat si pravdu. Žádné slzy, žádný pláč, žádné výčitky. Dokud vypadala zbědovaně, chtěl ji ponechat ve své jeskyni. Když jí svůj plán vyložil, nikterak to nekomentovala, ale v jeskyni zůstala.
Dva měsíce uplynuli od doby, co Joker Samanthu unesl. Za tu dobu toho moc nenamluvila, Bruce vůbec neoslovovala jménem a většinu času seděla ve velkém koženém křesle a zírala do zdi. Po Jokerovi nebylo ani stopy. Toho rána však bylo všechno jinak. Bruce našel křeslo prázdné. Po chvilce pátrání jí spatřil, jak stočená do klubíčka leží přímo pod vodopádem ohraničující východ z jeskyně a nechává ledovou vodu, aby jí smáčela celou. Od hlavy, až k patě.
„Samantho!“
Vzhlédla a oči měla plné slz. „Bruci...“
Prudce vydechl. Vrátila se jí paměť. Dvěma rychlými skoky byl u ní a vzal ji do náruče. Byla promočená a třásla se chladem. Lehce ji políbil na víčka. „To bude dobré, už je to pryč.“
Posadil se s ní do křesla.
„Ne, už nikdy to nebude dobré. Rozhodl se, že mne zničí.“
„Nedostane se k tobě.“
„Říkal... Říkal, že až si vzpomenu, najde si mne a všechno začne nanovo. Že než mne zabije, zažiju ještě hodně bolesti.“
„Nepustím ho k tobě.“
„Ale on si mne najde. Nezastavil si ho poprvé, nezastavíš ho ani teď.“
„Zůstaneš tady. Jeskyni nikdy nenajde.“
„Nechci žít celý život v nějaké jeskyni.“
„Bylo by to jen do té doby, než ho chytíme.“
Neodpověděla mu. Najednou cítil, jak mu její tělo umdlévá v náručí. „Samantho.“ Neodpověděla. „Sakra!“ zaklel. Běžel s ní do horního patra. „Alfréde! Alfréde! Volej doktora. Něčím se otrávila!“
Tep pod jeho prsty zvolna slábnul...
„Co si myslíš, že by sis tím dokázala?“
Stál nad ní Bruce Wayne a navzdory úporné bolesti v její hlavě a nutkáním zvracet na ni docela slušně řval.
„Abys věděla, nejsem zrovna příznivcem demonstračních sebevražd.“
„Sakra, Bruci! To nebyla žádná pitomá demonstračka. Jednala jsem impulzivně. Opravdu jsem v tu chvíli nepřemýšlela, jestli mne náhodou někdo nenajde. Chtěla jsem to prostě skončit. Rychle. A určitě jsem nestála o to, aby mne někdo zachraňoval.“
Při poslední větě jí vystříkly z očí slzy vzteku. Bruce se zarazil. Nechtěl jí ublížit. Ale měl o ni, kruci, tak strašný strach.
„Už jsem ti říkal, že se nemůže nic zlého stát. Ne, když si se mnou. Proto je nutné, aby ses znovu vrátila do práce. Chytím ho, a pak už ti nikdy neublíží.“
„Ty ses asi definitivně zbláznil. Chceš, aby mne dostal, co? Dostal mne jednou, nebude problém, aby mne dostal i podruhé.“
„Nemluv hlouposti. Budeš pod mou neustálou ochranou. Nenechám se znovu překvapit. Teď je jasné, že Joker jen čekal, až se ti vrátí paměť. Chytím ho a za to, co ti provedl, bude pykat. To ti přísahám.“
Smutně se usmála: „Nezlob se. Nevěřím tomu. Ale – nemůžu se celý život schovávat.“ Zhluboka natáhla vzduch do plic „Co se má stát, stane se, že?“
A tak se Samatha vrátila do práce. Zdánlivě se nic nezměnilo. Bruce ji dál zavaloval hromadu práce a začala sním opět lítat po světě. Zjistila, že jí tenhle pracovní záběr dělá dobře. Nedovolil jí myslet, vzpomínat. Bruce se k ní choval jako dřív. Mezi lidmi zdvořile, s patřičným odstupem a v soukromí mile, téměř kamarádsky. Také vypustil ze svého osobního programu ženské, takže většinu času trávili v jeho soukromém sídle, kde se Samantha cítila bezpečněji. V noci jí začaly opouštět noční můry a ona začala doufat, že by snad mohlo být zase jednou všechno v pořádku.
„Dáš si se mnou víno, Sam?“
„Myslela jsem, že nepiješ.“
„Výjimečně bych si dal docela rád.“¨
„Hm, proč ne. Víno z tvé vinotéky bude určitě vynikající.“
Oheň v krbu příjemně praskal. Samantha seděla na kožešině z medvěda. Alespoň si myslela, že to byl medvěd. Ale taky to mohlo být cokoliv jiného. Wayne měl v domě spoustu podivných věcí neidentifikovatelného původu. Pozorovala, že se za tu chvilku stihl opít. Seděl vedle ní v tureckém sedu a lehce se kymácel. „Myslím... myslím, že bych se měl na chvilku vzdálit.“
Pokusil se postavit, ale nepovedlo se mu to a spadl přímo na Samanthu, která se začala smát. „No tak, Bruci. Seš těžkej. Slez ze mne.“
Upřeně se jí díval do obličeje. Jeho temně modré oči, normálně plné zloby a temnoty Gothamu byly nyní plné příjemného tepla. Pohladil ji prstem po tváři.
„Už ty jizvy nejsou skoro vidět.“
Mávla rukou „No jo, co je mi po jizvách? Na to se neumírá.“
„Nemělo se to stát.“
„Ale prosímtě. Stanou se horší věci. Navíc...“
Nenechal ji domluvit. Místo toho ji lehce políbil na rty.
„Bruci, já...“ rozhodla se, že se vykašle na všechna slova světa a polibek opětovala.
Zadýchaná Samantha cítila, jak se jí chlupy z kožešiny lepí na holou kůži. Zase mu neodolala. Zase s ní vyspala. Vypadalo to, že je v tomhle směru naprostý slaboch. Bruce ji svou silnou paží k sobě přitáhl a spokojeně ji políbil do vlasů. Zavřel oči a téměř okamžitě usnul. Sam si ještě chvíli vychutnávala blízkost i bezpečí jeho svalnatého těla.
‚Jak sladce vypadá jeho tvář, když spí.‘ pomyslela si. Spal tvrdě. Nebylo divu. Kdo ví, kolik toho za polední dny naspal. Většinu noci trávil stopováním Jokera.
Tohle šílenství musí skončit. Brzy by se tam Joker stejně objevil a mohl zničit víc, než jen jednu malou holku. V domě byl Alfréd. Milý přítel a muž mnoha talentů. A potom samotný Bruce. Jistě – byl silný. Ale jak dlouho? Nespavost, spousta práce, neustálé střídání časových pásem. Ne, nechtěla, aby kvůli ní někdo zemřel. Opatrně vyklouzla z jeho náruče a oblékla se. Jak nejtišeji uměla, kradla se přes setmělou zahradu do netopýří jeskyně. Chvilku se prohrabovala zásuvkami a doprovázena šustěním netopýřích křídel proklínala svého šéfa za protivný zvyk zneškodňovat nepřátele holýma rukama. Nějaká palná zbraň by se jí momentálně moc hodila. Nakonec si vzala několik ostrých břitů vybroušených do tvaru netopýra a malé ježaté kuličky, které identifikovala jako drobné příruční granáty. Nehodlala jejich účinek zkoušet přímo v domě. Na ulici bude příležitostí jistě dost. Vzala klíčky od auta a vyrazila do Úžin.
Probudil ho chlad na holé kůži. Musel spát dlouho, protože za okny pomalu začínalo růžovět svítání. S úsměvem pohlédl na rozbité skleničky od vína i poházené oblečení – němé svědky vášnivé noci. Oblékl na sebe župan a vydal se Samanthu hledat.
„Sakra! Kruci! Musela se dočista zbláznit!“ Bruce vztekle pobíhal po jeskyni a mlátil do všeho, co mu přišlo pod ruku, přičemž ještě na sebe stihl soukat netopýří zbroj. Netrvalo mu dlouho zjistit, že Samantha není v domě, ale očividně sbalila něco jeho výbavy a vyrazila ven. Nemusel si lámat hlavu s cílem její cesty. Joker. Měla z něho hrůzu, ale touha po pomstě byla očividně silnější.
Svírající strach. Potkani zvědavě vykukovali z popelnic a sledovali nervózní dívku, jak kráčí ulicí a ostražitě se rozhlíží. Auto nechala už o pár ulic dál. V autě by Jokera nikdy nenašla. Respektive, jak si s ušklíbnutím připomenula, on by nenašel ji. A skutečně. Ušla ještě několik kroků, když...
„Věděl sem, že se za mnou vrátíš maličká. Že ti nedám spát. Posledně se ti to moc líbilo, co?“ Chladné ostří nože na krku jí bolestně připomínalo jeho přítomnost a prožité hrůzy. Tiskl se k jejím zádům a volnou rukou přejížděl po Eleniných bocích.
„Hm, nech mne hádat. Myslela sis, že mne zničíš. Vykradla ses v noci z bezpečí domu toho hezounka, aniž bys někomu něco řekla. Hloupá, hloupá holka. Hloupá, hloupoučká. Teď bude platit, hloupá. Za hloupost se platí, víš?“
Rána pěstí mířená na spánek ji milosrdně zbavila vědomí.
Probrala se na dřevěné židli. Té samé židli, na kterou ji přivázal prvně. Nyní ale měla ruce volné. Před židlí stál stůl, na který Joker rozložil obsah jejích kapes. Zálibně přejížděl prstem po zbroušeném ostří kovového netopýra. Pohlédl na ni. „Nejsi tu nějak často, králíčku? Ale tentokrát, jak vidím, máš sebou moc hezké hračky. Líbilo by se ti, kdybych je použil, až si spolu budeme užívat, hm? No, to budeme moci vyzkoušet za chvilku. Ale teď... teď přikročme k příjemné předehře našeho rozkošně krvavého programu.“
Popadl ji a obličejem jí přitiskl k hrubé desce stolu a zezadu do ní vnikl. Tiše, bez jediného hlesnutí snášela jeho násilnost. Mohla si za to sama. Joker měl pravdu – byla hloupá.
„Tak a teď...“ řekl, když skončil, otírajíc si ústa „přistoupíme k hlavnímu bodu našeho programu – Batman!“
„Co je s ním?“
Uchechtl se: „Snad mi nechceš tvrdit, že si ty své hračky koupila v obchoďáku. To by ti tvůj kamarád asi nepoděkoval. Neznáš snad bibli? Lhát se nemá. Tak – řekni – kdo se skrývá pod maskou s netopýříma ušima?“
„Já nic nevím.“
„Tak přinutíme ptáčka zpívat.“
Vytáhl nůž.
„Jak by se ti líbilo přijít o pár prstíků? Nebo o ouško.“
Zavřela oči. Nevěděla, jak dlouho zvládne snášet bolest. Jak dlouho vydrží mlčet. Cítila, jak jí přitiskl nůž k uchu. Po krku začala stékat teplá krev. Joker přitlačil o něco víc. Samantha vykřikla bolestí.
Tentokrát nebyl žádný problém Jokera vysledovat. Jako by za sebou úmyslně zanechával stopy. Spěchal. Strach z toho, že přijde pozdě vháněl do jeho žil adrenalin a zostřoval smysly na maximum. Joker byl v malém bytě v úžinách, určenému k demolici. Kdyby se ovšem o Úžiny někdo zajímal a cedule informující o konci domu nevisela na jeho zdi bezmála deset let. Vkročil mezi temné zdi zaprášeného schodiště. Jen za ním se zavrzáním zaklaply dveře, uslyšel výkřik plný bolesti – Samanthin výkřik. Rozeběhl se po schodech nahoru.
„Ale, ale. Jeden trochu přitlačí, a už řveš. A to máš ucho stále na svém místě. Řekni, kočičko,“ olízl jí tvář, „řekni, zlatíčko. Kdopak je netopýrek, hm?“
Bodl ji nožem do boku. „Řekni, a zabiju tě rychle.“
Vkročil do tmavého depresivního bytu. Samantha seděla zády k němu na židli, hlavu sklopenou. Než stihl cokoliv udělat, vrazil, k Batmanovi stojící zády Joker, nůž Samanthě do boku. Když ho vytáhl, zaleskla se na chladném ostří temně rudá krev. Se vzteklým výkřikem se na Jokera vrhnul. Ten už ale o něm musel vědět, protože ustoupil o krok a Batman tvrdě dopadl na zem. Joker popadl Sam za vlasy a donutil ji postavit se na nohy. Po jejích bledých tvářích tiše stékaly slzy. Připadala si jako ve své nejhorší noční můře. Batman rychle vyskočil na nohy.
„Okamžitě ji pusť!“
„Přeji dobrý večer a jsem rád, že se k naší dnešní zábavě připojíš.“ Políbil Samanthu tvrdě na ústa.
„Bylo to s tebou pěkný, ale už tě nepotřebuju.“
Jediným, plynulým pohybem jí prořízl krk. Bez hlesnutí se Elena sesunula po Jokerově tělu k zemi, kde zůstala nehybně ležet.
„Ty!“
Batman se po něm vrhl. Tentokrát neuhnul. Náraz Batmanova těla ho srazil k zemi, kde do sebe mlátili pěstmi. Batmana překvapila Jokerova síla. I když nechtěl, tentokrát si dopřál vychutnat to potěšení. Nechal se plně ovládnout svou bolestí, svým vztekem...
Zabil. Snížil se na úroveň zabijáků, aby se pomstil. Joker ležel mrtvý, zhroucený na podlaze, ve tváři stále překvapený výraz. Jakoby ani po své smrti nemohl uvěřit, že mu Batman opravdu zlomil vaz. Ani to nebylo moc těžké. Bruce poklekl k Samanthě. Ležela v kaluži vlastní krve a její tvář původně barvy medu byla nyní bílá. I když věděl, že si počíná směšně, přiložil prsty k proříznutému hrdlu. Žádná odezva. Byla mrtvá. Kvůli vlastní hlouposti. Kvůli jeho naprosto lidskému selhání. Klečel nad ní a měl pocit, že mu strašlivá bolest rve tělo zevnitř na kusy.