Smutný

Bylo pozdní léto a Martina se chystala na závěrečnou diskotéku ve vedlejším městě. Konečně už měla i řidičák, ale nechtěla si jej vzít, protože počítala s tím, že se bude určitě něco pít. Její máma ji dlouho domlouvala, aby nepila a pro jistotu si ten řidičák vzala, protože taky byla mladá a věděla, že i předem domluvení řidiči si na takovýchto akcích občas něco vypijí. Martina ji pochopila a slíbila, že nebude pít. Slíbila to mámě a i sama sobě. Sice si myslela, že bez pití to bude nuda, ale potom se sama přesvědčila, že je to tak lepší. Člověk aspoň ví, co dělá. No a jak máma předopověděla, řidič se opil a Martina se nabídla, že některé své kamarády rozveze domů. Byla na sebe pyšná, že nevypila ani jedinou skleničku vína. Nasedli do auta a vyjeli. V hlavě už se jí rodily myšlenky o zítřku a o tom, že bude zase s Radimem a pojedou se koupat k nedaleké přehradě. Tak moc se těšila. Všichni přátelé i Radim už byli doma a už jen několik minut a bude doma i ona. Konečně to tady už zná. Už je to domů jen kousek, vždyť na týhle cestě se učila jezdit s tátou na kole. Jenže najednou všude světlo a obrovská rána, pak ticho a tma. Martina pomalu otevírá oči a jakoby se za tu chvíli svět změnil.Koukala okolo sebe a najednou tady byli lidé. Všude okolo hlasya blikající světla. Jenže i tak nic neviděla, vše se ztrácelo v záři modrých majáčků. Chtěla se zvednout, ale nešlo to. Zkusila to znou a zděsila se, protože si uvědomila, že necítí nohy. Zvedla se alespoň kousíček pomocí rukou a uviděla pod sebou ošklivou rudou skvrnu. Její dlouhé hnědé vlasy slepovala horká rudá krev. Necítila bolest. Byla jen zděšená. Najednou u ní někdo byl a začal si s ní povídat. Ona to nevnímala. Jen začala volat mámu a Radima. Ten člověk u ní si s ní snažil povídat a počád říkal, že má vydržet, že sanitka a hasiči už jedou. Za chvíli ji dostanou ven a všechno bude zase fajn. Ale ona to nevnímala. Slyšela jen cizí hlas a viděla cizí tvář a za ní policejní vozy, které svými modrými světly zalévaly tu cizí tvář. Vzpomínala na Radima a na mámu. Na to, že nemá pít, že to ubližuje lidem a v dáli slyšela, že chytili toho, který ujel, a že byl opilý. Proč to lidi dělaj? Proč pijí, když to ostatním ubližuje? A proč ona nepila, když teď stejně leží v hromadě pomačkaného plechu, který byl ještě před chvíli jejím autem. Vzpomínala na Radima a na dnešní diskotéku, vzpomínala na jeho slova, vzpomínala na jeho polibky, vzpomínala na to, jak voněl, když spolu tančili, jak ji hladil, na to, jak ji políbil. Vzpomínala na jejich první schůzku a první pusu. Je to už tolik let. Najednou u ní byl další muž. Ale tenhle neměl uniformu, měl dlouhý bílý plášť a pořád se ptal, co jí bolí, kde jí bolí. Ona mu řekla vše co chtěl a znovu začala vzpomínat. Byla ji zima a pořád volala mámu a Radima ale ani on a ani ona nikde nebyli. Jen ten cizí muž a cizí hlas a ta zima. Věděla, že něco není v pořádku. Začala ji šíleně bolet hlava, ruce, celé tělo, ale pořád vůbec necítila nohy, začala myslet na vozík a na to, že přestane bojovat a přestane chtít žít, než aby nikdy nemohla chodit. A taky si vzpomněla na svýho tátu a na to, jak s ním strávila poslední chvilky jeho života. Pamatovala si jeho slova, která ji řekl. Pamatovala si je, jako kdyby to bylo dnes a přitom je to už skoro pět let. Řekl jí, že na celém světě jsou důležité pouze 3 věci - Láska, život a přátelství. A pro tohlencto má smysl žít. Pokud má člověk někoho, kdo jej miluje, nebo má opravdové přátele, tak má smysl žít, ať se děje, co se děje. Už si pomalu přála usnout a nikdy více se neprobudit, už jen z dálky slyšela hlasy lékaře, který ji prosil, ať se nevzdává. A nejadnou ta slova pochopila, když si uvědomila, jak moc to bolelo, když ztratila tátu. Vzpomněla si, jak máma plakala Vzpomněla si i na jeho nejlepší kamarády z práce, se kterýma byl tolikrát v akci. A i těmhle velkejm chlapům po tvářích tekly slzy, když byli na pohřbu a do hrobu pomalu klesala rakec s jejich přítelem, kterého navždy ztratili. Nee, smrt není nic hezkýho nebo romantickýho. Smrt je smrt.A sama sebe se teď ptala, co by dělala, kdyby ztratila Radima. Znovu si uvědomila, že nechce zemřít, že i když třeba nebude možná už nikdy moct chodit. Tak stejně má smysl žít. Když už pro nic, tak pro mámu a pro Radima. A vlastně pro spoustu přátel a kamarádu. Najednou si uvědomila, že je spousta lidí, kteří ji mají rádi a uvědomila si, že chce ŽÍT! Ale co to? Proč usíná? Vždyť takhle to nechce. Proč už necítí ani ruce a proč jí je taková zima? Proč lékař říka, že to děvče umírá, vždyť ona chce žít. K čertu se smrtí, chce žít, musí to zvládnout. Nesmí odejít, nechce všechny opustit, nesmí je opustit. Hlasy se ztrácejí a z jejich nádherných hnědých očí padá první slza. Policista ani lékař ji teď nedovedou pomoct. Jen sedí a sledují tu nejsmutnější chvíli jejich života. Martina ještě jednou otevře oči a uvidí oba mladé muže. A vidí i někoho dalšího. Radim? Kde se tady vzal? Vždyť ho vezla domů. No jasně, vždyť říkala, že se mu ozve, když přijede a neozvala tak proto je tady. On je tady a ona umírá. Radim ji drží za ruce, kouká do očí a prosí ať zůstane. Martina se mu chce za všechno omluvit a říct, že jej taky miluje, ale místo slov z jejích úst vyjde jen vzdech...