Cannonball

Píseň...ta nádherná píseň...vždy mi připomene jeden jediný den. S odstupem času si čím dál víc uvědomuji, že to byl asi nejšťastnější den v mém životě. Kéž by se něco aspoň z poloviny tak krásného událo znovu, a opět ve spojení s Tebou. Je zvláštní tu s Tebou po tom všem být, a poslouchat ji. Přejdu k topení, posadím se na něj a vyhlédnu z okna. Vzpomenu si na večer, kdy jsme tu seděli bok po boku. Bavili jsme se o hudbě, a téměř současně jsme na sebe pohlédli. Jakmile jsem zahlédla dvě hlubiny, které mě často pronásledují ve tmě, toužila jsem udělat jednu jedinou věc, avšak příchod třetí osoby mě tehdy vyrušil. Od té doby uběhlo mnoho času. Cítím Tvůj pohled. Sedím tu jako přikovaná, neschopná jediného pohybu. Ne na dlouho. Aniž bych si pořádně uvědomovala so dělám, seskočím z topení a jdu k Tobě. Nevím, zda se tváříš spíše překvapeně, nebo očekávavě. ,,Zůstaň tak, jak jsi" řeknu tiše na půli cesty k Tobě. Když jsem Ti nablízku několika mála centimetrů, ucítím tu nádhernou vůni, která mě omámí, a pokaždé když ji cítím, chce se mi smát a brečet zároveň. Po malých pramíncích beru mezi prsty Tvé vlasy. V krku se mi tvoří knedlík. ,,Nemáš vůbec roztřepené konečky" plácnu první co mě napadne hlasem, který se tomu mému nepodobá ani vzdáleně. ,,Měl bych mít?" ,,Na to, jak často se barvíš jo." Za nic na světě bych Tě teď nechtěla pustit. Zajedu mezi ně znovu, a tím pohybem se uvolní další krystalky té kouzelné vůně. Vnímám ji mnohem intenzivněji než před chvílí. Vzpomínky. Jedna za druhou. Den, kdy jsme se poznali....náš první rozhovor...den, kdy jsem u Tebe byla poprvé...Doba, kdy jsme kolem sebe jen obcházeli...Nenávist, kterou jsme vyvolali...Den, kdy jsme spolu přede všemi a vším utekli stovky kilometrů daleko, den D, nejkrásnější a nejemociálnější. Alespoň pro mě. Vůně, se kterou je spojené vše, co se Tě týká. Dýchá na mě z každého Tvého pohybu, pamatuji si, že jí vždy byl provoněný celý Tvůj pokoj. Vhání mi slzy do očí. Na něco je svést musím. Pouštím Tě a odvrátím se. Předstírám zaujetí výhledem z okna a nepřestávám mrkat. V zádech mě pálí Tvůj pohled, ale neotáčím se. Nechci, aby jsi viděl mou slabost. Kdyby jsi chtěl, mohl by jsi mě teď obejmout, zeptat se, co se děje, říct, že Ti na mě záleží. Ale to Ty nejspíš nikdy neuděláš...jak dlouho člověk vydrží čekat?