Anežka a šípy I.

Zima. Posel Mráz kreslí do oken podivné vzkazy z jiných světů. Chvíli je luštím, ale pak mě to přestane bavit, protože stejně nedokážu pochopit jejich obsah. Moje sklenka vína je napůl prázdná (či plná – pro optimisty). Křišťálové sklo hází odlesky světel, které na něj dopadají ze svíčky hořící kousek ode mě. Není moudré tady sedět v šatech s krátkým rukávem, když se v krbu netopí a okna netěsní. Ale co už.

„Jsi připravená?“ zeptá se Max.
„Ne asi“, odpovím trochu znechuceně.
„Nebuď mrská jo? Buď té lásky.“ Jeho kecy občas nechápu.
„Lásky? A to říkáš ty?“, hlasitě se směju. Tomu se nejde nesmát. „Pokrytče…“ spíš zašeptám, ale tak, aby to slyšel. Zaslouží si to.
„Neumíš říkat svůj názor na rovinu a nahlas? Hmm, říkal jsem mu, že se sem nehodíš.“ odpoví. Ví, že mě to raní, ale nedám se.
„Já tu nechtěla. Vy jste mě tu dovlíkli. Nemáš mi co vyčítat.“
„Možná máš pravdu. Ale můžeš si za to sama.“ V tomhle má zas pravdu on…

Ještě máme čas. Začnu přemýšlet, jak to všechno vlastně začalo.

Bylo léto, příšerné horko. Slunce mi vypálilo obrázek mých plavek. Nikdy jsem nebyla tmavá, dobře opálená. Jediné, co na mé kůži bylo tmavší než kůže samotná, byly nesnesitelné pihy. Nenáviděla jsem je, i když je ostatní milovali. Nikdy jsem nebyla hubená. Někdy kolem dvanácti mi to vadilo, ale postupem času se to „urovnalo“ na nějakou přijatelnou míru. Prostě malá zrzka s pihama a krátkými vlasy. Nevím, co na mě bylo tak zajímavého, ale o kluky nebyla nouze. Z počátku. Nikdy jsem nebyla taková, že bych s každým hned chodila. Chtělo to čas, a to kluci většinou neměli. A tak jsem si žila v klidu, se svýma gládama a růžovým svetrem, s rokovýma písničkami a Jarkem Nohavicou a s plným pokojem knih. Žila jsem obyčejný, dětský život do doby, než se objevil ON.

Nebyla to láska na první pohled, to rozhodně ne. Vlastně, krom toho, že měl v ruce luk a šípy, mě neohromil ničím. Nebyl to ten nejkrásnější kluk, jakého si většinou všechny dosazují místo Kena na svou bárbí svatbu. Byl obyčejný, neměl ani nic moc extra hezké hnědé oči, obličej průměrný, trochu kratší ruce, malé dlaně, hnědé, kratší vlasy. Mohl být tak o 20 centimetrů větší než já. Byl hubený, nic moc svaly. Ale to, že v jednadvacátém století potkáte v parku kluka s lukem a šípy, není tak zcela normální a obvyklé. Seděl na lavičce, „nádobíčko“ měl v ruce u nohou. Nevím, co mě to napadlo, nedělám to zrovna obvykle, ale vypla jsem iPod a přisedla jsem si k němu. Nesla jsem s sebou pár knih a tašku s pár plackama. Odhrnula jsem si vlasy z obličeje, ohnula jsem se, podepřela rukama bradu a dívala jsem se na chodník.