Anežka a šípy II.

...Odhrnula jsem si vlasy z obličeje, ohnula jsem se, podepřela rukama bradu a dívala jsem se na chodník.

„Lovíš ptáky nebo něco jiného?“ zeptala jsem se ho bez pohledu.
„Něco jiného,“ odpověděl. Měl krásný hlas. Další k málo jeho plusům.
„Baví tě to?“ jakoby to bylo to nejdůležitější, co jsem chtěla vědět!!!!!!!!!!!
„Už ne,“ řekl a já cítila, jak se na mě podíval. Zvedla jsem oči z chodníku a podívala jsem se na něj.
„Promiň, že jsem tak na tebe vybafla, ale není moc normální potkat někoho s lukem a šípy, to snad chápeš…“
„No…“ řekl vyhýbavě. Odvrátil oči. Nechápala jsem, co tím myslí, ale jak chce.
„Uhm, jsem Anežka….“ představila jsem se. „Jestli tě to zajímá.“ dodala jsem skorošeptem.
„Michal.“ odpověděl stroze a znuděně. Hlasitěji si oddýchnul (neboli lehce zafuněl, víte, co ti myslím, takové to, když silně vyfouknete nosem, ať jde slyšet, že vás to jaksi otravuje).
„Tak promiň, že ruším,“ řekla jsem uraženě, sbalila knihy a vstala z lavičky. Chvíli jsem na něj koukala, jestli mě nezarazí, neřekne aspoň půl slova, ale on ne. Dál hleděl do chodníku se šípy u nohou. Rázným, až hereckým krokem jsem odešla a neohlédla se.

Došla jsem domů a přibouchla jsem dveře. Rodiče tam nebyli a sestra svačící cizrnovou tyčinku u televize jen zvedla oči. Chudák si myslí, že když bude žrát tyhle hnusoty, že bude pořád krásná a štíhlá. Jenže ji nikdo neřekl, že toho nesmí denně spořádat dvě kila. Taky už podle toho trochu vypadá. Do svého mažoretkovského oblečku se vejde už jen tak tak. Někdy mám chuť praštit jí tou přihlouplou tyčkou po hlavě. Jsem starší než ona, ale jen o 13 měsíců. Naši byli zřejmě výkonní. Mimochodem, jmenuje se Alžběta. Rodiče jsou asi zatížení na to písmeno. Táta je Adam a máma Anna. Ti se hledali, až se našli. Doma jim to klape, zvláště, když oba chodí domů něco kolem deváté večer a vstávaj s kohoutama (pro lidi s města – hoooodně brzo). Byla jsem vytoužené dítě, naši byli manželé už asi tři roky a nic a pak bum! a ani ne za dvě léta dvě děti. Ale nepřipadám si jako vysněná ratolest. To spíš sestra. Sice máme obě přesně to, co chceme a kdykoli to chceme, ale ona je prostě taková… víc rozmazlená bych řekla. Mě stačilo „pár“ knížek, iPod, kousky nesourodého oblečení (které si stejně vždycky kupuju sama), balíček karet a pokoj na šedo. Ale má sestra byla vždy andílek – má růžový pokoj, chodí v té samé barvě, má andělsky blonďaté vlasy, přesné prstýnky pramenů a modré oči. Je dokonalá. A všechno, co k tomu potřebuje, to dostane. Jen díky ní máme na zahradě fontánu. Nemáme toho moc společného. Řekla bych, že jediné, co nás pojí, je dům a rodiče. A to všechno zatím. Nikdo by netipoval, že jsme sestry – mám šedé oči, od přírody hnědé (ale stejně přebarvené) vlasy, jiný obličej. Ta jediná maličkost, ve které jsme si aspoň trochu podobné (ale jako statisíce lidí) je docela dost čistě bílá kůže. Vždycky mi to vadilo, ale k ní to neodmyslitelně patří. Ale pryč od sestry.

V pokoji jsem se zamkla. Tašku jsem hodila na zem a spolu s knížkami jsem padla na postel. Jedna z nich mě praštila do hlavy (Kant, bolelo to jak prase), ale i přes to jsem na něj musela myslet. Nevím proč, ale naštval mě. Možná tou svou obyčejnou obyčejností a tou svou zvláštní neobyčejností. Někdo tak „průměrný“ nemůže přece být tak zajímavý! Sama jsem si nadávala. Vždycky mě přitahovali jsem kluci, kteří byli nadprůměrní. Ale přece z něj luk nedělá někoho, kdo je zvláštnější než ostatní. No možná, ano, ale ne na tu hranici, abych se o něj zajímala (taky jsem trochu rozmazlená no). A dost, zavelela jsem si a šla se zahrabat do dějin Hippokratových teorií. Jó, gympl je gympl.

Druhý den jsem se vracela domů zase parkem. Bylo hezky, nebyl důvod jet autobusem jenom dva kilometry ze školy domů. Ani se mi nechtělo. Stereotyp naší domácnosti mě nudí víc, než tahle klidumilná část velkoměsta. Ájpodek pouštěl písničky, jak chtěl, vždyť je to přece shuffle a má na to plné právo.

I see trees of green, red roses too
I see them bloom for me and you
And I think to myself, what a wonderful world

Přesně to zapadalo… až na to, že to nebyl uklidňující Louis Armstrong, ale poněkud (hodně dost) cover verze v rock – punk úpravě. Ale i tak, slova jsou slova, ať už je tam klavír nebo skupina elektrickejch kytar. Byla to pohoda, rozhodla jsem se na chvíli nikam nespěchat. Zahnula jsem z dlážděného chodníku do zelené trávy. Lehla jsem si mezi dva stromy, o jeden jsem si opřela záda a o druhý nohy. Takhle ve stínu jsem v klidu ležela, dokud si vedle mě někdo nepřisedl a nehodil mi na klín něco těžkého. Lekla jsem se a vytrhla sluchátka s uší.