Anežka a šípy III.

... Lekla jsem se a vytrhla sluchátka s uší.

„Neměla bys to mít tak nahlas, zaprvé to ničí sluch a zadruhé neslyšíš lidi, když na tebe mluvěj.“ Byl to on, ten neobyčejný „obyčejník“. A na zádech měl – hádejte – batoh. Ale v ruce zase luk a šípy.
„Díky,“ řekla jsem, když jsem uviděla to těžké, co mi přistálo na nohách. Byla to Anna Karenina. Povinná četba k matuře, jinak bych to nečetla.
„Nechalas ji včera na lavičce…“, řekl, ale já cítila, že chtěl ještě něco dodat, možná něco k mému hereckému nadání, ale spolknul to a zahleděl se nepřítomně kamsi do stromů.
Pořád jsem ležela a on vedle mě dřepěl a mračil se do dálky. Nevěděla jsem, co ještě chce. Byla jsem naštvaná na něj, že je takový, jaký je a na sebe, že už se neznám.
„Uhm… ještě něco…. Michale?“ zeptala jsem se. Kdybych neřekla jeho jméno, asi by se na mě ani nepodíval.
Po kratší odmlce řekl:
„Hmm, můžu tě pozvat na kafe?“
Cože?! Tohle jediné jsem nečekala. On mě někam pozval? On? Ten, co neměl evidentně zájem (no teď už tak evidentně ne)?
„J..jo,“ vykoktla jsem.
„Hned?“ otázal se ne zrovna příjemným hlasem.
„Jak je pánovi libo“ odpověděl jsem stejným tónem.
Nechápala jsem ho. Byl tak… schizofrenický? To je to slovo? Možná. Chytil mě za ruku a kousek mě táhl za sebou. Pak jsem ho mílovými kroky doskočila a šla s ním dál. Neptala jsem se, proč mě tak urputně táhl, ani proč mě pořád ještě drží, nezajímalo mě dokonce, ani to, kam jdeme, ani proč jdeme tak rychle. Bylo mi to celkem jedno. Až na ty divné pohledy hrstky lidí, to bylo všechno nenormální. Ale normalita je jen pojem. Blížili jsme se k hlavní ulici. Přešli jsme přechod a zamířili do jedné malé uličky. Nepolevoval z tempa. Konečně jsme dorazili k malým dveřím s neonovou cedulí ohlašující, že je tu BAR. Netuším, jak dobrou kávu maj v barech, ale proč ne, pomyslela jsem si. Ani mě nenapadlo, že je to třeba úchyl nebo něco podobného, nechápu proč.
Vešli jsme dovnitř. Bylo tam trochu nakouřeno. Sedli jsme si dozadu do rohu, byl to stůl na malém schůdku. Přišla k nám žvýkající číšnice.

„Jako obvykle?“ zeptala se Michala a on jen kývnul hlavou.
„A tady slečna?“ obrátila se na mě, přitom docela nechutně žvýkala, po celém lokále se ozývaly mlaskavé zvuky.
„Dám si kávu.“ spíš jsem pípla, než lidsky promluvila.
„Uhmmm,“ ozvalo se, když se otáčela a odešla k baru.

Nemluvili jsme. To ticho bylo kousavé a lezlo do kůže. Vyhrabávalo si cestičky v mozku, jako by jimi chtělo pustit řeku. Mezi tichem a tichem nám servírka přinesla drinky – jemu něco modrého ve vysoké sklenici, vypadalo to jako mléčný koktejl (až na tu barvu) a mě přinesla kávu, samozřejmě turka, když si já káča neumím objednat nesko. Lógr (grunt) byl poprvé použitý snad už před první světovou válkou, ale co se dalo dělat. Dlouho jsem to nevydržela a prolomila mlčenlivé membrány.