nedokázal

Šel, kroky už ani nevnímal, pořád jenom sněžilo a zima zanechávala na jeho tvářích své otisky. Nohy ho nesly, ale chtělo se jim každým krokem míň, vzpomínal, bylo to jako tenkrát, jen měl o něco méně zoufalý výraz, ale o to víc mu byla zima a přitom bylo všechno tak jiné. Některé věci se nezměnily, pořád mu bylo jedno, jak si s jeho tělem pohrává okolí, sám sobě moc nepomáhal. Mrazivá tma ho obklopovala pod nebem bez hvězd a jen dopadající sníh konejšil jeho popraskané rty, které mlčky připomínaly, ty největší změny. Právě z nich kdysi ochutnal nejhlubší a nejkrasnější cit, jaký na světě lze prožít a nyní, byl sám sobě pro smích, se vším, co znal, se vším, co ho utvářelo. Propadal tomu a nemožně hloupými způsoby se snažil zahnat tu chvíli bolesti a vrátit se na několik vteřin do chvil šťastného opojení, ale vše byla už jenom lež, kterou sám sebe udržoval při životě. V ten den vídal několikrát i jinou tvář než tu svojí, všechno ve svých představách, ráno před probuzením, byla v jeho mysli, jen se na chvíli zastavila, snad aby ho provokovala, snad, aby mu připomněla, že to nemá konce, že se nic nezměnilo, zlobil se za to na sebe, nedokázal si pomoci, vlastně nedokázal vůbec nic. A v tmavé noci, kde jen stíny provázely jeho cestu se mu zjevila znovu, ta tvář, tak nezapomenutelná, nesouc sebou další a další lítost, procházela s ním ve sněhových závějích. Mrznul úplně stejně... tak stejně! Jenom předtím to nedokázal vnímat, snad jen v podvědomí, ani kdyby tenkrát zamrzl na kus ledu, nemohlo by jeho srdce přestat krvácet, a krvácelo dlouho, dny, týdny, měsíce, říkali mu, ať to nevzdá, že se všechno napraví a on tomu věřil, snažil se všechno zvrátit, chtěl ze sebe vydat to nejlepší, ale vše v marnost. Propadal se a uvěřil, že je naděje, uvěřil, že se napraví, chtěl ale padal dál a hlouběji než dřív a ti, kteří vydrželi po jeho boku upadali také. Nakonec zůstala jen prázdnota a mrazivá zima, je o něco moudřejší, už chápe, že sem nepatří, že s nikým nesdílí svůj život, že jen mrhá časem. Ale některé věci se nikdy nezmění, kdyby směl mluvit, určitě by poprosil o konec, požádal by vás o trochu pravého štěstí nebo by chtěl mít od všeho pokoj. Věštby u něj nevyšly, nejspíš na něj nadpřirozené síly zapomněly, dnes k ránu odejde spát, chodit bos ve sněhu! Ne! Už ne! ..chci spát, chci si dát přes držku a zapomenout, jen nevím přesně na co..