Báseň

Začalo jaro a svět byl v počátcích nového života. Svět i lidé. V jednom zapadlém domě v malém šedivém podkrovním pokoji seděl básník u starého, již otlučeného, stolu a skrze okno sledoval probouzející se život.

Viděl děti, které si hrály na trávníku i rodiče, jenž seděli na lavičkách nebo se jen tak procházeli kolem. Dámy se slunečníky a pánové s knihou v podpaží. Sledoval psy, kteří se honili za kočkami, jenž s vyděšeným mňoukáním utíkaly do korun stromů. Vnímal zpěv ptáků, kteří si ve větvích prozpěvovali svou píseň.

Chtěl se k nim přidat. Uchopil pero a na papíře před ním se začaly objevovat verše. Verše krásnější než příroda sama. Dopsal báseň, oblékl kabát a uložil vytvořenou poemu do jedné z kapes svrchníku. Pohlédl z okna a s úsměvem na rtech opustil byt.

Usadil se na jedné z laviček v parku a pozoroval rozčeřenou vodní hladinu jezírka. Brzy však jeho pozornost upoutala malá dívenka, sotva třináctiletá, která seděla na trávníku uprostřed kolonie sedmikrásek. Andělskou tvář lemovaly plavé kadeře, které jí spadaly až na ruce, kterými laskala květiny. Básník k ní přistoupil, uchvácen nevinností v jejích očích.

"Máš ráda jaro, má milá?"

"Ano, pane, mám."

"A co růže? Podívej, támhle kvete jedna překrásná. Utrhnu ji pro tebe, chceš?" nábídl se básník a už vykračoval k nedalekému záhonku.

"Díky ti, pane, ale nech ji tam, kde je. Já bych z ní stejně radost neměla. Raději mi, prosím, řeknte, jak vy vidíte přírodu," usmála se nedočkavě dívenka.

"Raději se rozhlédni kolem, má slova nevystihnou onu krásu, ačkoli se snažím."

"Jsem slepá, pane, není mi dovoleno vidět krásy přírody," posmutněla dívenka. Básník se usadil na zem, zalovil v kapsách kabátu a vytáhl kus popsaného papíru.

"Poslouchej, povím ti tedy, jak já vidím přírodu," řekl a začal předčítat onu báseň, kterou stvořil před necelou hodinou.

"Děkuji ti básníku, za krásu tvého slova. A je-li ta růže opravdu tak krásná, jak o ní píšeš, slib mi, že ji nikdy neutrhneš. Nikdy a pro žádnou, a že ji necháš kvést."

"Slibuji," přikývl básník. Natáhl se po jedné ze sedmikrásek a vpletl ji děvčeti do vlasů.

"Musím jít, můj anděli, ale zde máš mou báseň. Ať ti jí otec nebo matka předčítají před spaním, abys nikdy nezapomněla na kouzlo jarní přírody a rozkvetlých květin." Podal děvčátku papír a odešel se vzpomínkou na onen radostný úsměv na tváři malé holčičky.

"Jaro je vskutku nádherné," pomyslel si.