Když se zázrak nestane

Když se zázrak nestane

Moje ruce ucítily něco mokrého a proto jsem zvedla hlavu a koukala se do těch jeho uplakaných očí, které jsem měla vidět naposledy. „Budeš mi chybět“ vzlyknul a utřel si oči. Chtěl si hrát na tvrdého kluka, ale nezvládnul to. „Ty mě snad ještě víc, ale to ti nemusím říkat“, odvětila jsem. Neměla jsem totiž už co brečet, všechny moje slzy jsem si vypatlala předešlou noc. „Slibuji ti, že si pro tebe hned, jak to bude možné přijedu a odvezu si tě do Ameriky“, slíbí mi a přitom mi tiskne ruce k sobě. Tak ráda bych tomu věřila, ale vím, že se tak nestane a proto jen tiše přikývnu. „Miluji tě“, zašeptá a zvedne se z lavičky. Jen se na něj podívám a tuším, že je to naposledy, co jsem ho viděla na vlastní oči. Pak pustím jeho ruku a obejmu ho. Přitiskne mě k sobě a líbá mě jako zběsilý. „Tahle noc bude nejkrásnější jaká kdy byla“, vzdychne a odvede mě za ruku do prázdného domu. Ihned se mi vybaví všechny vzpomínky. Je jich tolika, že mi to pomalu ale jistě ničí srdce. Uprostřed obývacího pokoje je rozložen spacák a okolo jsou připraveny svíčky, které postupně zapaluje. „Pojď sem“, mávne na mě. V tichosti k němu přisednu a ucítím na svém těle chlad, přestože je léto a venku třicet stupňů. „Zahřeji tě neboj“, usměje se a přitáhne k sobě. Tu noc se milujeme asi mnohokrát, ale ikdyby to bylo stokrát nezbude mi nic než oči pro pláč.
Ráno mě probudí sluníčko, které mi svítí do očí. Opatrně vylezu z postele a obléknu se. Je čas jít, nechci se loučit, znovu si ubližovat a proto na ubrousek napíšu jen ty dvě slova odejdu z domu jako myška.
Cestou domů se mi spustí salva slz, které nejdou zastavit a skoro přes ně nevidím. „Stalo se Vám něco slečno?“ Osloví mě mladý manželský pár. „Ne nic“, špitnu a rozběhnu se do parku. Odtud to vezmu na most a pozoruji jak projíždějí auta. Proč sakra nemůže odjet jen někam mimo město, ale on hned mimo kontinent. Co naše plány a já to tady všechno nechá. V kapse se mi rozdrnčí telefon. Jakmile zjistím volajícího pustím ho volně dolů mezi ten provoz. Mobil se rozbije na cucky a ještě ho přejede kamion. Tahle kapitola je už zavřená a teď tu druhou. Přelezu zábradlí a posadím se na něj. Cítím, jak mi teplý vzduch čechrá vlasy. Přesně takhle si s nimi hrával on. Sakra nesmím na něj myslet my dva to už je minulost, začnu si nadávat. Konečně utichne provoz a mě zasvítí do očí sluníčko. „Už jdu“, řeknu tiše a pustím se. Nic, necítím ani bolest ani strach jen slyším z dálky jak brzdí auta a otázky vystrašených lidí. „Slečno co jste to udělala, proboha???" Zeptá se mě starší pán. „Osvobodila se“ špitnu. Najednou se ozve zvuk motorky, ten který dobře znám. I když obrázky se mi míhají, jeho poznám a vidím jak zběsile běží k mému tělu. Jakmile uklekne šeptnu. „Miluji tě.“ Pak je ticho a tma. Můj tunel se asi nechce otevřít nebo nevím. Konečně se objeví světlo a já pomalu vstupuji do těch otevřených dveří. Naskytne se mi děsivý obrázek na zoufalého Filipa, který drží moje bezvládné tělo a brečí. Konečně mi dojde jak jsem byla sobecká, že nejvíce jsem ublížila těm, kterým jsem chtěla ulevit, ale to nejde už vzít zpět a ikdyž prosí o zázrak nestane se. Bohužel!