Anežka a šípy IV.

... Dlouho jsem to nevydržela a prolomila mlčenlivé membrány.

„Hmm…Michale?“
„No?“
„Můžu se tě na něco zeptat?“
„Co chceš vědět?“
„Něco o tobě – kolik ti je, kde bydlíš, co děláš, jakou máš rodinu, máš rád zvířata? Oblíbená barva, číslo, co rád děláš? Jakou hudbu máš nejradši?“
„Všechno?“ zeptal se opět tím tónem – “lezeš mi na mozek“.
„Skoro, ale tak dost je toho ne, co kdybys třeba začal“ poručila jsem mu jako malému děcku.
„Je mi dost, bydlím nedaleko, práce je těžká a nudná, rodinu mám velkou, zvířata mám rád, ale ne všechny, třeba kohouty nesnáším, barvu mám rád černou, číslo sedm, rád sedím v parku na lavičce a rád dělám spoustu věcí. Hudbu neposlouchám.“ vyplivl to ně mě jako tisíckrát přeceděná kaše, nudný, monotónním hlasem, bez náznaku intonace. Docela mě zarazilo, jak si to může pamatovat tak přesně jak to šlo za sebou. Udivuje mě ten chlapec.

„Tos to vzal hopem…“, řekla jsem s hlavou skloněnou do hrnku promočeného černého písku, protože o nějaké kávě se mi tam mohlo jen zdát. Hlavou mi probíhalo co asi znamenaj slova „dost, nedaleko, spousta věcí, jak může žít bez hudby, to, že má rád černou, když přede mnou sedí v proužkovaném bílo – fialovém svetru a černé má tak maximálně spodní prádlo (což samozřejmě jen tipuju). A taky která práce není těžká a nudná. Hned jsem vyloučila parašutistu, dealera a žurnalistu, ale kdo ví že.

„Není o čem moc mluvit, časem to pochopíš…“ řekl. Zase jsem měla ten pocit, že to nebylo celé, ale nechtěla jsem ho už do ničeho nutit, protože by to skončilo zase u toho tónu, který fakt nesnáším, jako když vám někdo vypravuje, jak každý den dělá skoro to samé a jak ho to strááááááááááááášně baví.

Do baru vnikly paprsky světla díky otevřeným dveřím. Vešel mladý kluk, něco kolem dvaceti pěti. Na sobě měl světlé džíny a lehkou modrou proužkovanou košili s tříčtvrťovým rukávem, horní tři knoflíky měl nezapnuté. Sportovní postava (hezké svaly :-) ), tak metr devadesát. Na pravé ruce měl velké rolexky. Asi levák. Měl delší blond vlasy. Hezky mu zavlály díky průvanu, který způsobily dveře. Stavil se u baru, něco si objednal a bez ptaní se k nám posadil. Hleděla jsem na něj dobré dvě minuty, mezitím nikdo neřekl ani slovo, ani pozdrav, nic. Tihle kluci byli fakt hodně zvláštní. Ticho prolomila sklenice, kterou položila servírka na stůl tak tvrdě, že se trocha vylela ven a došplíchla až na moje boty. Zasyčela jsem. Byla jsem už dost rozmrzelá.

„Klid,“ řekl ten neznámý, a teď ve světle viditelně moc hezký chlapec.
„Klid? To myslíš vážně? Přijdeš, sedneš, neřekneš ani slovo a ještě se mi tvůj koktejl nebo co to je vyleje ne boty tak promiň, ale tohle není klidová fáze dnešního dne.“ Byla jsem dost nervózní. Poznal to.
„Promiň, bylo to neslušné. Tak teda ještě jednou….“ vstal a odešel k baru. Tam se otočil na podpatku přišel k našemu stolu, komicky se uklonil a řekl:
„Ahoj, já jsem Max, můžu si k vám přisednout?“
„Ne,“odpověděl Michal, dřív, než jsem se stačila vzpamatovat ze záchvatu smíchu.
Max si i přesto sednul s vyčítavým pohledem na Michala.
„Děláš, jako kdybychom se neznali…“ řekl Max na Michalovu adresu.
„Jenže my se neznáme.“ odpověděl Michal tím tónem, který tak nesnáším.
„Tolik let spolu děláme a neznáme se? Chceš… „
„Tvoje chyba.“ skočil mu do řeči Michal.
Nechápala jsem, jak můžou spolu „dělat tolik let“ když obou jim je maximálně dvacet pět. Ale budíš. Pánové na sebe házeli nevraživé pohledy. Přestalo mě to bavit.