Zbabělá duše Raymonda B

Za ten čas jsem si ještě nezvykla na ten noční režim. Vždy zapomenu. Vždy zapomenu, že po desáté večer se lidi mají ukrýt, neboť na povrchu země se objeví kiani, potomci zombies a upírů. A když se kiani, ti motající se potrhaní tvorové, kteří možná kdysi byli lidmi, objeví v naší blízkosti, je malá pravděpodobnost, že nás nekousnou a poté nesnědí veškeré maso. Prostě a jednoduše – zůstaň venku a chcípneš.

Šla jsem si koupit navečer něco na snídani do sámošky a nejspíš jsem tam byla dost dlouho, protože když jsem vyšla ven, byla tma. Na parkovišti dvě lampy osvěcovaly osamělá auta čekající na své majitele. Zbývaly pouhé dvě minuty do desíti hodin, do krvavé doby, s velkým K.

Kam se schovám? Co udělám, když si mě všimnou? Pomalu kolem mě chodili lidé bez duše, pouze s touhou po teplém mase. Čekali na deset hodin. Bylo to dané v zákoně; od desíti mají volnou zábavu. Byla to smlouva.

Pomocí únikových dveří jsem vylezla na střechu obchodu. „Normální“ lidé byli v obchodě v bezpečí, zamčení, takže já jsem je mohla jen pozorovat skrz okno ve střeše – jak se choulí k sobě strachy, jak věří, že je dveře uchrání před krutou a bolestivou smrtí. Ano, i já se bála. Taky protože jsem uviděla na střeše motajícího se kiana, který se nejspíš právě probral k životu. Věděla jsem v tu chvíli jediné – že se musím dostat ze střechy někam do bezpečí…

Na parkovišti se to již hemžilo jen samými kiany, kteří hledali co sníst. Jeden si mě všimnul, vypadal jako Peter Petrelli z Hrdinů, ve školní bundě, takže byl asi fotbalista. Jeho tvář byla bílá jako křída a oči prázdné, černé. Díval se na mě a pomalu se ke mně vydal. Byl to kian, ale poněkud zvláštní. Myšlenka holky, v tu chvíli velmi pitomá, byla, že ho zkusim sbalit a třeba mě nezabije.

A ono se to povedlo, nevim už přesně jak, ale podařilo se. Nechtěl mi ublížit a chtěl mi pomoci.

„Tam koukej, to velký černý auto, je moje. Vlez si dovnitř a počkej na mě, donesu něco k jídlu,“ a šel do zamčenýho obchodu. Já jsem se mezitím schovala do auta a čekala. Z obchodu se ozývaly děsné křiky, volání o pomoc a hrozné věci, které radši nebudu jmenovat. Kluk kian se vrátil, v ruce držel dvě housky a jednu paštiku.

„Nic víc neměli, lidi všechno snědli.“

Jmenoval se prý Raymond B a něco, ale tohle bude stačit, jelikož nepřežil až do konce, myslím tedy.

Řekl, že bude řídit, tak tedy řídil.

Jeli jsme co nejdál, slunce mu nevadilo, jel furt. Pak jsme zastavili, někdo stopoval. Byla to žena s mužem a malym děckem, kterýmu bylo asi šest měsíců. Problém – dítě bylo nakažené virem, mělo na hlavě fialové žilky, všude po lebce, stávalo se z něj kianní děcko. Jenže rodiče byli normal, neptali jsme se proč to tak je.

Raymonda B to chytlo, prý to byl trest za to, že pomohl lidem. Kameněly mu nohy, nemohl řídit. A já vedle něj, která ani jednou nejela autem, neměla jsem řidičák, jsem musela to auto uřídit a jeho dát na bezpečné místo, kde v klidu pojde. Bylo mi ho líto, bylo to s ním krásný a teď musel odejít. Navždy.

Celý svět šel do záhuby, kiani zrušili svá pravidla a zůstali na zemi dál, zabíjeli a krmili se a lidé utíkali a umírali dál a dál. Nebylo už kam se schovat. Byla jediná možnost – čekat. Čekat na smrt.

Jela jsem dál, na zadním sedadle onu zvláštní rodinku a doufala v záchranu. A tak co jiného jsem mohla dělat?

Dojeli jsme do džungle, všude vysoké stromy, cesty byli tak kopcovité, že auto na ně stěží vjelo. Bylo to špatné období a do toho jsem se otočila a rodina nikde. Zmizeli. V tu chvíli si pamatuji, že jsem si řikala, kde asi jsou. Otočím se zpět a tam strom. Poté mě zahalila jen děsivá a studená tma….