Žít minulostí znamená promarnit přítomnost

Bylo mi 13, a dalo by se říct, že se z dítěte začínala stávat ženská:-) (nebo alespoň co si pamatuju, dost často jsem slýchávala, že mě lidé kolem typovali nejmíň na 15, což jsem brala jako obrovskou výhodu). Capoeira mě beze sporu bavila, nechodila jsem tam za jiným účelem, než strávit nějaký čas se svou milovanou sestřenkou a trochu si dát do těla:-). Tak se překulil první půl rok a my byly čím dál lepší, vzpomínáš? Dokonce jsme měly šanci vyrazit i na nějaké to vystoupení, ale ty jsi na tohle nikdy moc nebyla, styděla ses. A já si začala poslední dobou všímat kluka, kterého jsem tam dřív nevídala. Bylo mu tou dobou 22, což byl důvod, proč jsem ho přes rok nevídala – byl na vysoké.

První, čím jsi mě zaujal, bylo paradoxně to, že sis mě nevšímal ( to mi tam nikdo nedělal :-) ).Samozřejmě, že mi neušlo, jak lehce dokážeš navázat kontakt s každou holkou na tréninku, jak se jich nenápadně dotýkáš, když jim pomáháš s přemetem a jak oni se ve většině případů nuceně smějí všemu, co řekneš. Vážně sis mě nevšímal a já se musela tak snažit, abys o mě třeba jen zavadil pohledem.
Léto bylo za dveřmi, začínalo být teplo a to znamenalo hlavně jedno – mám narozeniny. To byla obrovská příležitost. Tak jeden můj kamarád zorganizoval velkou akci v místním „klubu“. Ten večer pršelo, takže jsme dorazili docela promáčení, dosedli a objednali urychleně něco k pití. Chvíli jsem nezaujatě sledovala velkou plazmovou televizi, kde právě dávali fotbalové utkání. Lidí začalo pomalu přibývat, hlavně u našeho stolu. Dorazilo pár holek od nás z týmu a pak i ty, což jsem vůbec nečekala. Snažila jsem se nenápadně rozvést konverzaci a nebylo to těžké, ty ses několik let věnoval sportu, který doteď miluju. A večer plynul, spousta z nás se již dostala do nálady, samozřejmě kromě mě, takže atmosféra byla mnohem uvolněnější, všichni milejší, vstřícnější a taky mnohem více přítulní, což nevím, jestli bylo dobře, jelikož kolem tebe se začala motat jedna slečna. Nebylo těžké z tvého výrazu odhadnout, že ti to asi není moc příjemné a tak jsem se chopila příležitosti. Nevím, kam jsem dala hlavu, ale pustila jsem se do tvého piva. A jelikož jsem v čerstvým 14ti opravdu nebyla zvyklá pít, celkový počet pět Plzní se mnou docela zamával. Pět, protože sis vždycky přinesl novou a já ti jí celou vypila. Nechutnalo mi to, ale bavilo mě sledovat, jak se pokaždé zvedneš a jdeš s klidem pro další. Byl to účel? Chtěl si mě opít? Tak jsem najednou byla přesně taková jako všichni kolem mě. Milá a hlavně přítulná. Ale tobě to nevadilo, že ne?:-) Pamatuju si, jak jsem sledovala displej tvého mobilu, kde pro mě bylo všechno rozmazané a zahlédla jednu velkou šmouhu, připomínající mé jméno. Ukládáš si moje číslo? Jo. Ale pro mě zábava pomalu končila, naneštěstí se ten samý večer přišla pobavit i má sestra, která mě před půlnocí už pěkně tahala domů. A ty si šel se mnou. Ani už nevím, o čem že jsme si to mohli celou dobu povídat, ale v mém stavu to určitě nebylo žádné duchaplné téma. Před vchodovými dveřmi jsme se jen na moment zastavili a tys mě jako „hodnej kluk“ zašeptal do ucha dobrou noc a políbil mě na tvář. „Cože“? znělo mi v hlavě. Ale to, co jsem řekla, znělo mnohem hůř. „No to si snad děláš srandu, ne?“ V podnapilém stavu jsem nebyla ochotná se smířit s pouhým polibkem na tvář:-).
Když jsem s těžkým žaludkem konečně dolehla do postele, u hlavy mi zazvonil tón ohlašující zprávu a já předem tušila, od koho asi tak bude. Prostá, ale krásná sms na dobrou noc. Tak se mi báječně usínalo s hřejivým pocitem na duši, který byl den ode dne větší (bohužel/naštěstí?).
Události druhého dne bych ale nejraději vymazala z paměti. Na takové množství alkoholu můj organismus vážně nebyl zvyklý a hodlal se ho zbavit. To ovšem neuniklo pozornosti mojí maminky, která se rozhodla pro rázná opatření, která obnášela to, že se hodně dlouho nikam nepodívám a akce s capoeirou, to pro mě znamená pouze a jen tréninky. No co, alespoň tak dvakrát do týdne tě uvidím.
Zbytek června byl nezapomenutelný. Vážně jsem si jako 14tka naplno užívala ty nevinné úsměvy, oťukávání, dopisování. V obraze ale začínali být i mí rodiče, protože tatínek okamžitě vydal spoustu dalších zákazů. A to byl první kámen úrazu, moje velká nevýhoda. Ostatní pořádali v létě akce, kam si chtěl, abych šla s tebou, ale já nemohla. A ukázalo se, že ti to zase až tak nevadí, našel sis rychle náhradu a ne jednu.
Překulilo se vysvědčení a přede mnou byli dva měsíce prázdnin, kde mě čekal především první dva týdny jazykový tábor, poté dovolená s našima a pár dnů strávených poflakováním s mou drahou sestřenkou. A co čekalo tebe? 14tidenní soustředění s naším týmem, o kterém bych se radši nikdy nedozvěděla, každý den jsem slýchávala, co si tam dělal a vyvrcholilo to tím, že tě vyhodili ještě před ukončením. Pak víkendový workshop pro děti, kde ses s klidným srdcem vyspal s jednou holkou z našeho týmu. Ale tohle nejsou výčitky, nic tě ke mě přeci nevázalo. Jen pro mě to všechno, co bylo mezi námi, znamenalo mnohem víc než pro tebe. Pochopila jsem, že tě vlastně vůbec neznám.
V druhé polovině léta přišla moje vysněná chata, sluníčko, teplo a moje milovaná sestřenka. Ty dny byly jen naše a pro mě představovaly možnost alespoň na chvíli zapomenout. Ale ty jsi tam za mnou přijel, seděl se mnou u přehrady, nad kterou právě zapadalo slunce a znovu mi beztrestně blbnul hlavu. Bohužel pro mě, být s tebou znamenalo na všechno zapomenout, vše odpustit. Na tebe se nešlo zlobit. A nebo možná šlo, a byla to moje bláznivá zamilovanost, co mi bránilo racionálně myslet. Zvedl ses a chystal se odjet, tak jsem tě doprovodila k motorce a čekala, co se bude dít. Objal si mě a políbil. Byla jsem šťastná? Ano, protože jsem nevěděla, za kým si jel potom.
Takhle to pokračovalo dalších pár týdnů, nekonečné pošťuchování, chvíli nahoře, chvíli dole, pak naše zdejší pouť, kde si prohlásil, že už s žádnou holkou nikdy nebudeš nic mít. Zrovna tobě se to věřit nedalo. Všechno dokazovalo, jak jsem mladá a blbá, protože když ty jsi projevoval zájem a snažil se, já tě odmítala, přitom jsem chtěla udělat opak, a tys byl moc hrdý na to, aby sis něco takového nechal líbit. A když jsem chtěla svou chybu napravit, bylo pozdě, nechal ses utěšovat už někým jiným (nebo spíš nějakou jinou). Ale já dostala svou poslední šanci, říjen byl můj šťastný měsíc a ty sis se mnou už konečně přestal hrát, přestal jsi blbnout hlavu těm ostatním a odteď jí blbnul jen a jen mě...
Říjen ovšem pro nás dva znamenal hlavně to, že se udivíme jen zřídka. A nejen říjen. Tobě začala naplno škola a já byla čím dál víc pod dohledem rodičů, kteří už si byli jisti, že se neděje „nic dobrého“. Prvních pár měsíců doufali, že to nebude na dlouho, že jsme oba jen trochu pobláznění. Kdo by taky čekal vážný vztah mezi lidmi ve věku 14 a 22? Mezi námi už to ale nějakou dobu trvalo, zažili jsme toho tolik, co nás spojovalo a nemohlo rozdělit. Třeba když jsme jeli na ten koncert a já byla celou dobu s tebou a ani nevěděla, na čí koncert že jsem to vůbec jela. Pak jsme se vrátili a ty jsi zaparkoval za autem mého táty, kterého ses v té době ještě bál jako čert kříže :-). Schovával ses před ním, já seděla u něj v autě, které bylo zaparkované vedle řeky a ty ses potajmu doslova plazil podél břehu, aby tě nebylo vůbec vidět a ve chvíli, kdy jsem náhodou vykoukla z okna znuděná tatínkovou přednáškou, jsi mi zamával, abych se nebála, že jsi v pohodě:-). Téměř každý víkend jsem jezdila k ségře jen proto, abych mohla být s tebou. A osud nám přál, sestra strávila jeden večer ve společnosti dvou příjemných pánů, při čemž se dostala do dobré nálady a poskytla u sebe nocleh nejméně 6ti lidem, samozřejmě i mě a tobě. Nikdy nezapomenu, jak ti na spaní půjčila bílé triko s americkou vlajkou, přesně to, ve kterém spí můj táta:-).
Vánoce byli za dveřmi a než jsme se z nich stihli vzpamatovat, byl tu svatý Valentýn a s ním ten nejkrásnější dárek, který jsem kdy mohla dostat. Napsal jsi mi básničku. Celou o tom, jak jsem úžasná, jak mě miluješ, jak zbožňuješ moje hnědé oči a jak rád líbáš mé rty. A neskutečné se stalo skutečným, naši tě vážně začínali mít rádi. Každý víkend jsme trávili u tebe, celý večer si povídali, nic nebylo hezčí, než jednoduše ležet v tvém náručí, nechat se hladit a užívat si ten pocit, že jsme jen my dva a pak až všichni ostatní. Dva snílci. Ale jako na houpačce to s námi nebylo jen ze začátku, ale v průběhu celého vztahu.
Úplně právem jsem někdy mívala pocit, že tě mají snad radši než mě. Já jsem byla pořád okřikovaná, že se k tobě nechovám hezky a podobně. A bohužel teď s odstupem času vím, že někdy měli pravdu. Školní rok byl pomalu za námi a další letní prázdniny před námi. Na konci června jsi mi odjel na další workshop, naštěstí pro mě tentokrát jen v doprovodu pánské společnosti. Možná jsme se pohádali kvůli další bezvýznamný věci, než jsi odjel, ale byl to hnedka důvod, aby ses tam opil, nechal alkohol, aby zboural zábrany a podlehl první holce? Chtěla jsem věřit, že si v tom nevinně, ale díky tobě jsem „dospěla“ mnohem dřív, než bych chtěla. Tvoje slova ťala do živého, když jsi řekl: „Ona mi pořád říkala, jak jsem úžasný. To tys mi nikdy neřekla.“ Nebýval jsi moc spravedlivý. Tak často jsi ta slova ode mě slýchal, jenže pro tebe už neznamenaly tolik, jako dřív, říkala jsem je přeci každou chvíli, to už pro člověka nemá takovou váhu. Ale ať jsi udělal cokoliv, odpustila jsem ti. Byla to láska?
Moje babička nám dokonce na několik dnů půjčila chatu u přehrady. Tehdy už jsem si začínala všímat, že není všechno úplně v pořádku. I přes prázdniny si míval spoustu práce, kvůli které jsi byl dost často nervózní, což pro mě, pro holku, co sotva vyšla základní školu, bylo jen těžko pochopitelné. Ale nevyčítala jsem ti to, že na tebe občas nesmím ani promluvit, aby ses nerozčílil. Pak jsi mě ale bezdůvodně seřval, že jsem úplně neschopná (kvůli pitomé polévce?) Nechápala jsem, co jsem provedla tak hrozného a dál už s tebou nevydržela sedět u jednoho stolu, sebrala se a se slzami v očích jsem radši běžela pryč. Ale tys mě zastavil, chytil mě tak, že jsem se nemohla ani hnout, chtěla jsem abys mě pustil, křičela, ať mě necháš být, ale tys mě konejšivým hlasem šeptal, jak tě to hrozně mrzí, že už se tak chovat nikdy nebudeš a že mě miluješ. Podobnou větu jsem následující měsíce slýchala čím dál častěji. Čím dál tím víc věcí svědčilo o tom, že za moment štěstí člověk platí spoustou bolesti.
Prázdniny nám utekly a tys měl před sebou poslední rok na výšce. Ale dostali jsme možnost si je minimálně o týden prodloužit. V září nás čekala dovolená v Chorvatsku. O něčem podobném bych se ani neodvážila snít. Ty, já a týden u moře. Když zavzpomínám, mrzí mě vědomí, že jsme si to neužili víc. Nevážili jsme si už tolik společného času, který nám byl dán. Už se nebylo o co snažit, měli jsme přece úplně všechno. Bylo to právě to, co nás pomalu rozdělovalo?
My dva a na týden společná domácnost, stejně tak jako tehdy, když sestra odjela do Německa a nám nechala klíče od jejího bytu. Nejlepší týden v mém životě:-). Ale tentokrát už jsme nebyli tak sehraní, já si nemohla zvyknout, že po tobě budu pořád uklízet a tys nesnášel, když jsem ti za to nadávala. Co jsem čekala? Není tohle snad v každém vztahu? Ale tohle přestávalo být normální. Některé urážky, které občas vycházely z mých i tvých úst už měly jen málo společného s láskou. Ve věcech, ve kterých jsme si dříve rozuměli, jsme si najednou byli tak cizí. Ani nevím, kdo z nás dvou nakonec pronesl: „Asi jsme spolu moc často.“ Ale člověk přeci chce být co nejvíc s osobou, kterou miluje.
Jednou sis mě posadil na klín a já ti něco vyprávěla, když jsi mě najednou zastavil a řekl: „Já tě tak miluju, že bych ti teďka odpustil úplně všechno.“ Ne, to jsi neměl říkat, já jsem se toho hnedka chytla a začala se přiznávat k věcem, které ačkoliv neměli téměř žádnou váhu, pro tebe znamenaly až moc a já jsem zbytečně vysvětlovala, že o nic nešlo. Právem jsi začal být žárlivý a nedělalo ti problém mi některé věci zakazovat. Byl to začátek konce? Dlouho jsem si to nechávala líbit. Někdy jsi vyhrožoval, že jestli půjdu tam a tam, je mezi námi konec. Možná, kdyby sis mnou nebyl tak jistý, nikdy bys něco takového proti mě nepoužil. Začínala jsem mít pocit, jakoby mi něco unikalo. A časem jsem sebrala odvahu.
Ještě jsme stihli oslavit rok, co jsme spolu. Dal jsi mi přání, kde stálo: „Ať náš společný jeden rok promění se v mnoho krásných let.“ Kéž by, lásko. Oba už jsme tušili, že nic takového se nestane. Ano, chtěla jsem konec. A řekla jsem ti větu, o které vím, že si jí pamatuješ dodnes, tak moc jsem si tehdy protiřečila (nebo jsem věděla, co se stane?) „Vím, že jednou budu litovat, že to teď chci ukončit, ale musím to udělat.“ Když zavřu oči, pořád si dokážu živě vybavit ten tvůj zmučený výraz.
Dodnes si nejsem jistá, kdo tím rozchodem trpěl víc. Ty, já nebo snad moje mamka? Napsal jsi jí mail, za který jsem tě snad i nenáviděla. V něm jsi ze sebe udělal největšího chudáka a ze mě pěknou potvoru. Prosil jsi jí, aby se o mě postarala, aby mi nikdo na světě nemohl ublížit, a že doufáš, že ze mě vyroste tak skvělá ženská jako je ona. Několik týdnů jsem trpělivě snášela opovržlivé pohledy svých rodičů, které na mě jakoby křičely „jsi odporná“ a „jak jsi mu to mohla udělat?!“.
Dlouhé tři měsíce jsem tě neviděla. Každý jsme je trávil jinak. Ty ses rozhodl si „vylít mozek“ alkoholem a zapomenout úplně na všechno, co se mezi námi kdy stalo. Já se vrhla do náruče prvnímu člověku, který se zdál mít opačné vlastnosti jako ty. Vypínala jsem rádio, pokaždé když hráli „naší“ písničku. Sundala prstýnek, který jsem dostala k Valentýnu, i řetízek se srdíčkem, který jsi mi dal, když jsme slavili teprve čtvrt roku, co jsme byli spolu. Nějakou dobu, jsem si připadala hrozně šťastná, zase jsem prožívala něco jiného a neustálá změna bylo přesně to, co jsem potřebovala. Ale tahle změna se mi líbila jen chvíli, pak mě omrzela. Ten způsob, kterým se bavila většina mých vrstevníků mě bohužel nenaplňoval tak, jak bych si přála. A moje slova, která tě tolik zranila ten den, kdy pro nás všechno končilo, se stala skutečností.
Jednoho dne se ve mě něco zlomilo, všechno bylo zpátky, uvědomila jsem si, jak moc mi chybíš, to všechno, co jsme měli, jsem chtěla zpátky a byla jsem připravená, pro to udělat cokoliv, byla bych se nenechala odradit vůbec ničím.
Koncem února jsem šla na nevinné kafe s tvým nejlepším kamarádem. To už ty jsi měl dávno někoho jiného, nějakou slečnu o rok starší než já jménem Markéta. Ten den jsem si vytáhla všechny věci od tebe, prstýnek dostal zase svoje čestné místo na mém levém prsteníčku a na krku se mi znovu lesklo stříbrné srdce na jemném řetízku. Hlavním tématem našeho rozhovoru jsi byl samozřejmě ty. Vtom jsi zavolal. Náhoda? Z rozhovoru jsem pochopila, že jsi právě na cestě od své nynější přítelkyně a že se ho ptáš, co právě dělá. Ten se přiznal, že právě sedí v pizzérii a škodolibě tě pobídl, ať hádáš s kým. To nebylo těžké uhodnout. A pak jsi mu řekl, že už si mě dlouho neviděl a že se tam za námi stavíš. Měla jsem co dělat, abych se na místě nesesypala. Znovu tě vidět? Nebyla jsem schopná se na nic soustředit, uprostřed všeho jsi byl ty a skutečnost, že za chvíli budeš sedět proti mě a já nebudu vědět, co si počít.
Pak ses objevil ve dveřích a pátral po nás pohledem, ve kterém byla nedočkavost a následně překvapení, když jsi nás zahlédl u jednoho ze stolů pro čtyři osoby. Sebevědomě ses posadil a objednal si svůj oblíbený zelený čaj. Zpočátku řeč vázla a ty ses pokoušel dát mi najevo, jak na tebe ta chvíle vůbec nepůsobí, nadšeně jsi začal Standovi vyprávěl o té, za kterou jsi právě byl. Ale i hloupý by poznal, že to děláš naschvál, když jsi říkal, jak to s ní bylo úžasný. Tak jsem se tvářila nezaujatě a nenápadně sváděla rozhovor na jiné téma, které by mě působilo menší bolest, ačkoliv jsem si tohle zasloužila.
Choval ses tak odměřeně a povýšeně, ale nechtěla jsem na sobě dát znát, že mě to patřičně rozhodilo. Sáhla jsem po hrnku s čajem a všimla si, jak si se zájmem prohlížíš mou levou rukou s tvým prstýnkem. Bylo vidět, že si nečekal, že budu nosit šperky od tebe i po našem rozchodu. Evidentně tě to mile překvapilo a mě to nahrálo. Ten večer mi někdo přál, byla to moc velká shoda náhod, protože v rádiu se nečekaně rozezněla ta písnička, která patřila jen nám dvěma a ty jsi v tu chvíli toužil být někde jinde. (nemám pravdu?) Za tu hodinku nebo dvě, jsem si ještě nestihla všimnout, jak moc tě náš rozchod poznamenal a jak moc ses kvůli mě změnil. Doteď nevím, jaké slovo by se pro to hodilo. Působil si najednou tak nedostupně, ale já si věřila a nehodlala jsem se nechat ničím odradit.
Domů se nám nechtělo, zaparkovali jsme u nejbližší zastávky. Seděli mlčky vedle sebe a bylo cítit, že napjatá atmosféra je pryč, možná tomu pomohlo být o samotě. Nebyla jsem tak silná, jak bych chtěla být a po chvíli rozhovoru, který se převážně stáčel k nám dvěma a k tomu, co bylo, jsem se prostě poddala emocím a rozbrečela se ti v náručí. Bylo vidět, že tě to trochu obměkčilo, a že kdybys nebyl chlap, jsi na tom při nejmenším podobně jako já. Zmohla jsem se jen na věty typu: „Strašně mě to všechno mrzí.“ a „Chtěla bych to vzít zpátky.“ Až tehdy u tebe jsem si uvědomila, jak moc jsi mi celou tu dobu chyběl. Tišil si mě, ať už nebrečím a řekl: „Já už ani nevím, jaké to je, když mě líbáš.“ To jsi nemusel říkat dvakrát.
Dovezl jsi mě domů a než jsem vystoupila z auta, nemohla jsem si odpustit ta dvě slova, o kterých jsem věděla, že asi všechno změní. Na tobě bylo vidět, že tě to možná bolí víc než mě, a v tu chvíli jsi chtěl jen to, abych už radši šla. Pro dnešek toho bylo pro nás oba ažaž.
Ze začátku se ale neměnilo nic, ty jsi pořád jezdil za ní a mě utěšovalo jen to, že jsem věděla, že ačkoli jsi s ní, máš v hlavě mě.( sebevědomé?) V březnu se konal maturitní ples našeho gymplu. Dodnes se usmívám nad vzpomínkou, že jsi nejmíň 2 hodiny v obchodě vybíral sako, košili a kravatu, ale stálo to za to, slušelo ti to, i když moje poznámka na tvůj účet o tom, že vypadáš jako Vilík, se ti zrovna moc nelíbila:-).
Na plese ses choval přesně tak, jak jsem předpokládala, z tvého chování musel mít každý pocit, že mě máš pěkně pod palcem, jen já jsem si to odmítala připustit. První panák vystřídal druhého a jedinou mou starostí bylo udržet tě na nohách, protože tobě samotnému to začínalo dělat problémy. O půl noci jsme nastoupili do autobusu a mě se rodil v hlavě plán, že tě vezmu k nám domů, protože nechat tě jet k vám by představovalo riziko, že budeš do rána spát někde v příkopě. Co mě k tomu vedlo? Možná to, že jsem od tebe celý večer díky řádnému množství vodky poslouchala, jak jsem hrozně hodná, že se o tebe takhle starám a že si mě vůbec nezasloužíš.
Ráno ses výjimečně vzbudil dřív než já, vyskočil jsi z postele a snad po celém bytě musela být slyšet tvoje nechápavá otázka: „Kde to jsem?“ Naštěstí mi naši tuhle nečekanou návštěvu odpustili se slovy, ať už se to víckrát nestane.
Začínali jsme mít k sobě zase o něco blíž, ale já musela odjet na lyžák a bylo mi jasné, že pro nás dva to rozhodně nebude žádný přínos, když tě tu nechám, protože všechno, čeho jsem dosáhla, bude zase pryč a já budu začínat od znova.
Leželi jsme u mě v pokoji a užívali si poslední chvíle nedělního večera, v pondělí jsem odjížděla. A ty si najednou řekl něco, co si říct asi vůbec nechtěl, alespoň já to tak cítila. Asi tak po měsíci ti tvoje hrdost dovolila znovu dostat přes jazyk ty dvě slova. Bylo to upřímné?
Když jsem se vrátila, lhostejně jsi mi oznámil, že se teďka rozhoduješ mezi ní a mnou. Od našeho rozchodu ses naučil vždycky najít místo, kam zasáhnout, aby to bolelo nejvíc. Vychutnával sis mě, dával mi „sežrat“ úplně všechno, co jsem ti kdy provedla já a ještě s pořádnými úroky. Tehdy jsme si tak nějak prohodili role a tentokrát jsem to byla já, kdo se snažil utopit svůj žal v panácích nekvalitní vodky. Nic mi nebránilo, jednoduše jsem se sebrala a šla sama na čerstvý vzduch. Šel jsi za mnou, otočil mě k sobě a asi ti bylo líto, že už mě zase vidíš brečet. Možná si se ptal proč a já mezi vzlyky pronesla, že bych chtěla, abys mě znovu měl rád, že už na tohle nemám síly. Tak sis mě odvezl domů a mě v tu chvíli bylo všechno jedno, i to, jak to budu druhý den vysvětlovat našim, kteří, až ráno vstanou, uvidí mou postel prázdnou a nerozestlanou.
Během příštích pár dní se rozneslo, že už jsme oficiálně zase spolu. Ale vůbec nic nebylo tak, jak jsem si představovala nebo vysnila, nic se ani trochu nepodobalo tomu, jaké to bylo dřív. Dopustila jsem se jedné obrovské chyby. Ustupovala jsem ti snad ve všem, bylo to součástí toho, jak jsem se snažila ti vynahradit tu bolest, kterou jsem ti způsobila. Ale já jsem si tolik věřila, půl roku jsem si myslela, že je v mých silách to změnit. Až potom jsem pochopila, že na vztah musí být dva, dva, co se snaží a ne jeden. Byl jsi ale chytrý, vždycky jsi jednou za čas udělal nějaké „gesto“, které mě mělo uklidnit a chvíli jsi měl pokoj. Nevím, jestli se vůbec někdy dozvím, proč si se mnou byl, když si mě nemiloval. Chtěl jsi mě potrestat? Dát mi co proto? Každopádně gratuluji, povedlo se ti to náramně. Možná kdybych já nemilovala za nás oba, všechno to trápení by skončilo ještě mnohem dřív. Tolik věcí svědčilo o tom, že my dva spolu už nemáme žádnou budoucnost, ale o něčem takovém jsem nechtěla ani slyšet. Neviděla jsem věci, které byly tak zřejmé, nepřipouštěla si, že to, co jsem jednou pokazila, už napravit nemůžu. Můžu, ale ne sama a tys mi pomoct nehodlal. Poslední dobou jsem brečela až moc často, což vedlo k tomu, že si mi jednoho dne řekl: „Já už ani nevnímám, že brečíš.“
Žárlivé scény bylo to jediné, co mezi námi zůstalo z dřívějška, jen já už jsem se nesnažila ti k ním dávat důvod. Vznikla mezi námi jistá nespravedlnost, ty jsi mohl všechno a já nemohla nic. Byl sis mnou tak jistý a já tě střídavě milovala a nenáviděla, proklínala a prosila, ať mě neopouštíš.
Přišlo období tvých státnic a to pro náš vztah představovalo obrovskou zkoušku a doteď si nedokážu vysvětlit, jak to, že jsme to zvládli. Pořád dokola ty samé zprávy, že to dokážeš, že na to máš a že jsi přece ten nejlepší. Usmívala jsem se nad tvou odpovědí, kde stálo, že mi za všechno děkuješ a v létě mi to vynahradíš a představovala si nás dva někde daleko odsud. Jen bujná fantazie. Ty sis za celé prázdniny na mě zrovna moc času nenašel, pořád ty samé výmluvy – moc práce. A jedinou dovolenou sis vybral, abys odjel na týden na soustředění se svými kamarády, kteří pro tebe už dávno znamenali mnohem víc než já. Předposlední den jsem měla přijet za tebou a zůstat přes noc. Celé dva dny jsem byla jen jako tvůj stín, ty jsi byl ten oblíbený, kterého všichni obdivovali a měli rádi, a já, jako tvoje holka byla považována za vetřelce, který je okrádá o tvou pozornost. Od začátku mi všichni dávali najevo, že tam nejsem vítaná a já jsem marně hledala oporu u tebe. Doufala jsem, že mě natolik znáš, že pochopíš, proč se chovám tak odměřeně. Ale tys mě za to odsoudili stejně tak jako všichni ostatní. Od nich jsem to čekala, od tebe ne.
Ten den jsme na chatě grilovali a ty jsi slíbil, že přijedeš. Ale mě bylo předem jasné, jak tohle dopadne. Nepřijel si a napsal, že si pojedeš vyčistit hlavu, že už je toho na tebe moc. To nevěstilo nic dobrého, tak jsem celý odpoledne strávila psaním stupidního dopisu o tom, jak mě mrzí všechno to špatné, co se mezi námi stalo, a že jediné, co bych si přála je dostat druhou šanci. Doteď mám pocit, že jsem jí nikdy nedostala. Sám jsi mi napsal, že vždycky když chceš na mě začít být hodný, vzpomeneš si na to, co bylo a nejde to. Tak jsem přijela domů, prázdná, jen s pocitem úzkosti, který jsem nenáviděla. Kdybych mohla, ještě ten večer bych se za tebou rozjela a všechno dala do pořádku. Ale jediné, co jsem mohla udělat, bylo napsat ti. Tak jsem sesmolila krátkou zprávu o tom, ať už se nezlobíš, že se těším, až tě uvidím a že tě miluju. Nemohla jsem se dočkat odpovědi a představovala jsem si, co v ní asi bude. Taky tě miluju? Všechno je v pořádku? Nic nebylo v pořádku, všechno bylo špatně. Ani nevím, pokolikáté že už ses to se mnou rozcházel. Napsal si jen strohou zprávu, kde jsem se dozvěděla, že ty mě už nemiluješ a že je konec. Ať ti nepíšu, nevolám a nejezdím za tebou. Myslíš, že jsi někdy zažil ten pocit beznaděje, který já díky tobě mohla tak důvěrně poznat? Kdy ti bezmoc brání rozumně uvažovat a jediné, co ti běhá hlavou, je ta nejprostší otázka „proč?“? Asi do 2 hodin do rána jsem nemohla usnout, tělo se mi v pravidelných intervalech otřásalo vzlyky, které nešly zastavit. Věděla jsem, že s tímhle musím něco udělat, tak jsem se za tebou hned druhý den ráno vydala.
Stála jsem před tvým domem a sbírala odvahu zazvonit. Podíval ses na mě z okna a nechápavě se ptal, co tu dělám. Přitom jsem si myslela, že s tímhle budeš počítat, přece sis nemyslel, že bych to tak snadno vzdala. Seběhl jsi dolů, pozdravil a během procházky si ode mě udržoval minimálně metrový odstup. Ten den si budu pamatovat už jen proto, že jsem se nikdy tak neponížila. Zoufale jsem se snažila dozvědět se, proč tak najednou? Prosila tě, abys mi dal ještě šanci ti dokázat, že nám spolu může být dobře. Opatrně jsem tě upozorňovala na to, že jsme spolu přes prázdniny skoro nebyli. Ale to jsem ještě nevěděla to hlavní. Nevydržel jsi to a chladně si prohlásil, že si byl včera za Markétou. Za tou holkou, kterou jsi v zimě nechal, aby ses vrátil ke mě. Nevěděla jsem, co říct. Zdá se mi už tohle všechno? Vždyť je to jak ze špatného snu! „Jakto?“ Inteligentnější otázka mě nenapadla. Nevím, jak dlouho si seděl na lavičce a já se tě doprošovala, abys mě neopouštěl. Doslova jsem tě ukecala. Škoda, že jsem nikdy neměla ani špetku té hrdosti, kterou máš ty. Minimálně jsem si musela dávat pozor na to, co dělám, jak se chovám, sebemenší chybička by mě mohla stát vztah s tebou. Ano, byla jsem blázen, bylo to jako hrát hru, která je předem prohraná. Ale během týdne jsem si tě znovu alespoň trochu získala. Nebo to byl jen můj dojem?
Snad ještě prázdniny nebyly úplně pryč, pár dnů nám ještě zbývalo. Jeli jsme na celodenní výlet do Hradce a cestou zpátky na trénink.Ale ty si s ní byl pořád v kontaktu, tak jsem sebrala odvahu ti to vyčíst, ale ty jsi zareagoval jinak, než bych čekala. Řekl jsi mi, že tě nemůžu opustit teď, když je to tak krásný. Cože? Další zhoupnutí, ale houpačka se pomalu zastavovala, jízda se chýlila ke konci. Naše dobrodružná jízda. Dřív si nikdo tebe nedokázal představit beze mě a mě zase bez tebe. Ale časy se mění. Teď už nejsme my dva. Teď už jsi jen ty a já.
Začátek druháku pro mě a pro tebe první rok, kdy nemusíš do školy. Byl z tebe inženýr. V září byla na programu hlavně moje exkurze na Slovensko, která se ti samozřejmě ani trochu nelíbila. Loučili jsme se s tím, že se nám bude strašně moc stýskat. Nevím, jak tobě, ale mě se vážně stýskalo. První den jsem si ještě mohla myslet, že je všechno v pořádku, psal si že ti chybím a já odepisovala stejnou notou. Ale celou středu ses neozval a na moje naléhání, co se s tebou děje, nereagoval. Když už si něco napsal, jen si stručně popisoval, co děláš. Žádné Miluju tě nebo láskyplné oslovení. Tohle už jsem párkrát zažila a tys moc dobře věděl, jak to nenávidím, když jsem daleko a nemůžu nic dělat. Zoufale jsem tě prosila, ať mi řekneš, co se stalo. Sváděl jsi to na stres z práce, jako vždy, tak jsem se s tím spokojila, ale věděla, že je znovu zle. Celý den jsem byla duchem nepřítomna a všechny hlasy kolem mě zněly jakoby z dálky. Ale to nejhorší teprve mělo přijít.
Poslední noc jsem usínala s telefonem v ruce a s nadějí, že napíšeš. Smysl první zprávy mi naštěstí unikal. „Jsem špatný člověk, zasloužíš si někoho lepšího.“ Co? „Napsal jsem ti mail, až přijedeš domů. Přečti si ho. Měli bychom si dát pauzu. Já nevím, co vlastně chci, potřebuju čas, abych si udělal pořádek v hlavě.“ Proč si takový zbabělec? Proč sis počkal, až budu 500 kilometrů od tebe, abys mi napsal, že s námi chceš už zase skoncovat? Vážně jsem tak špatná, že si tohle zasloužím?
Ani nevím, jestli se mnou během několikahodinové cesty autobusem byla vůbec nějaká řeč. Jen vím, že jsem celou dobu tupě zírala z okna na ubíhající krajinu a poslouchala tvou oblíbenou písničku. Pár desítek kilometrů před domovem mi zazvonil mobil. Jsi to ty? Ne, mamka. „Vy jste se rozešli?“, zeptala se. Co, prosím? Neříkal náhodou, že si dáme jen pauzu? To není sen, to je skutečnost. „Napsal si k tobě, že to bylo krásný a škoda, že už to skončilo.“ Kdybych měla ještě nějaké síly, investovala bych je do pláče a bylo by mi jedno, kdo všechno mě v tu chvíli uvidí. Nevydržela jsem to a musela ti napsat. Ale tys k tomu nechtěl nic říct, jen si mě odkázal na mail, který mě čeká doma. Díky tomu se moje cesta zdála nekonečná.
Tvůj e-mail mám schovaný dodnes a neubráním se slzám, kdykoliv si ho čtu. "Ahoj Pavli, nevím, jak začít. Je mi to líto, ale musím náš vztah ukončit. Už tě prostě nedokážu milovat tak jako dřív. Tohle ti píšu se slzami v očích." Určitě nebyly tak slané jako ty moje. "Prožili jsme spolu spoustu ošklivých, ale i pěkných chvil. A dokonce se mi vybavují převážně jen ty pěkné. Chtěl bych, aby to tak zůstalo a možná za pár let, až budeš připravena, se naše cesty zase spojí a posíleni časovou pauzou a novými zkušenostmi začneme nový společný život. Třeba. Bez minulosti." Lháři. Věděl jsi, že když to skončíš teď, bude to už konec navždy. "Bude nás to oba stát hodně slz se s tím srovnat. Tebe asi víc, jelikož já jsem si to vybral už na podzim." Nevěřím, že bys kvůli mě brečel. "Věř, že není možnost, jak to teď udělat, abychom byli spolu a zároveň byli oba šťastní." Není, nebo jí jen nechceš vidět?! "Už ti nechci dále ubližovat. Už nechci, abys brečela mojí vinou. Snad jen teď, naposledy." Vážně si myslíš, že to teď bude naposledy? "Prosím, odpust mi všechno zlé, co jsem ti kdy řekl nebo provedl. Bylo mi s tebou pěkně a děkuji za všechny krásné chvíle, které jsi mi kdy dala." Prázdný pohled, bolest. Ze snění mě vytrhl mobil, který hlásil další přijatou zprávu. A byl jsi to ty. Ptal ses, jestli už jsem četla tvůj mail. Odpověděla jsem, že ano, ale že na něj nebudu odepisovat, že se chci na všechno pořádně vyspat a dát se trochu do pořádku. A další zpráva od tebe zase všechno převrátila. „Bojím se, že jsem udělal největší blbost svého života.“ „To, že ses se mnou rozešel?“ „Ne, udělal jsem něco odporného.“ Neříkej, že mě čeká další rána. Slovo hrdost pro mě nikdy nemělo význam, ani teď ne. „Přijeď za mnou, něco jsem ti koupila. Takovou drobnost, ale moc bych si přála, aby sis to vzal.“ „Ne, nezasloužím si to.“ „O tom ty nerozhoduješ, já ti to chci dát, záleží to přeci na mě. Co jsi provedl tak hrozného?“ Blesková odpověď. „Vyspal jsem se s Nikolou:(.“ Nikola? Ta 15tiletá bývalá členka našeho týmu, která sloužila jako náplast, když jsme se tehdy poprvé rozešli. Aha, tak proto ta zpráva „Jsem špatný člověk, zasloužíš si někoho lepšího.“ Asi mi tou dobou už mozek dávno vypověděl službu, každopádně jsem si vůbec neuvědomovala závažnost toho, co jsi právě napsal, protože jsem ti odepsala: „Na tom teďka nezáleží, prostě za mnou přijeď. Prosím.“
Za 15 minut jsi na mě čekal u rozhledny pár metrů od našeho bytu. Už bylo šero, za co jsi byl určitě vděčný. Stál jsi tam s rukama v kapsách, jen v mikině, s hlavou skloněnou, ani ses na mě nepodíval. Kam se poděla tvoje odvaha? Přistoupila jsem blíž a tiše pozdravila. Nikdo pořádně nevěděl, co by bylo vhodné říct, tak jsem začala jako první. „To jsem ti koupila.“ Šlo jen o malou drobnost, za kterou jsem vyhodila poslední zbytek slovenských korun. „Jee, děkuju, ale já si to nezasloužím.“ „Ale zasloužíš.“ Měl jsi pravdu, ani tu maličkost sis nezasloužil. Celou dobu jsi se pohledem zavrtával hloub a hloub do země. Začal foukat mírný vítr a já jsem měla stále v živé paměti ten mráz, který byl v Tatrách, takže jsem směle navrhla, jestli bychom si nemohli jít sednout aspoň do auta. A ty ses zeptal: „Tobě je zima? Půjčím ti mikinu!“ Přitom jsem měla zimní bundu. „Ne, myslela jsem spíš kvůli tobě,jestli ti není zima.“ „Já si to ale zasloužím, zasloužím si trpět.“ „Nech toho.“ Otočila jsem se směrem k autu. Chytil jsi mě za ruku, otočil k sobě a pevně objal. Nemusel jsi nic říkat, abych pochopila, jak se cítíš. To utrpení bylo cítit i přes všechny naše vrstvy oblečení. Přes zaťaté zuby jsem se zmohla jen na prostou otázku: „Bolí to, viď?“ „Jo.“ Pořád jsi mě pevně objímal a začal ze sebe chrlit omluvné věty jako: „Kéž bych to mohl vzít zpátky. Řekni, že mi to odpustíš.“ Zvykla jsem si, že se v tobě nevyznám. Dokonce jsem už byla zvyklá i na to, že se tvůj názor může změnit z minuty na minutu. Že to co chceš dnes, nemusíš chtít zítra. „Ty jsi moje životní láska, chápeš to? Chtěl bych s tebou mít děti.“ Určitě to nechceš tolik, jako já. „Dej mi pusu.“ Takovou prosbu bych nečekala. „Nemůžu. Když si představím, že ses líbal s ní.“ Zeptal ses: „Miluješ mě?“ A já neodpověděla, ačkoliv odpověď byla jasná. Miluju tě tak moc, že mě to pomalu zabíjí. Ten den by se stejně nic nevyřešilo. Všechny rány byly tak čerstvé.
Jakmile jsem alespoň trochu dohnala spánkový deficit, pokusila jsem se napsat nějaké smysluplné zamyšlení nad námi dvěma. Popisovala svoje pocity a srovnávala je s tvými. Říká se, že na všem zlém je něco dobré a i tohle s sebou přineslo jednu výhodu. Najednou jsem chápala, proč už mě nemůžeš milovat tak jako dřív. „Nejčastěji býváme zraňováni těmi, bez kterých si svůj život už nedokážeme v plném rozsahu představit.“ Když ti ublíží člověk, kterého jsi bezmezně miloval, staneš se zatrpklým a i kdyby ses snažil sebe víc, nikdy už se nedokážeš dostat přes pomyslnou bariéru, která mezi vámi vznikne a nikdy vás nepustí, aby jste si mohli být znovu dostatečně blízko. Brání důvěře, oddanosti.
Znělo to strašně, ale byli jsme si kvit. Po celou dobu psaní jsem si brečela do klávesnice, průběžně se rozhlížela po pokoji. Byl jsi úplně všude, kam jsem se podívala. Nevěřila bych, že se člověku může někdo dostat tak hluboko pod kůži. „Láska je někdy jen proto stála, že její trny pronikly příliš hluboko do živého a každý pohyb je bolestný.“ Téměř po dvou hodinách usilovného soustředění jsem klikla na „Odeslat“. Ani nevím, jestli chci vědět, jak tohle všechno skončí. Za chvíli už ses mi hlásil. „Četl jsem mail, je to tak krásný, ani nevím, jaký mám v tobě poklad! Chtěl bych, abychom byli zase jen my dva a pak až všichni ostatní!“ Slova, slova, slova.
To láskyplné zacházení jsem si mohla užívat sotva týden. Brzo jsme se sklouzli zpátky k tomu „Já jsem pán, ty jsi pode mnou.“ Ale proč si stěžuju, nebylo to právě to, co jsem chtěla? Dobrovolně jsem ti dávala další a další šance! Ta dětská naivita.
Modlila jsem se, abych jednou pochopila, co se děje a podívala se na všechno očima ostatních, kteří mi neustále vtloukali do hlavy, jak jsem pitomá. Přání se mi splnilo. Jeden z tvých přátel mi oznámil, že cestou z pátečního vystoupení ses stavil za Markétou. Nikola, Markéta, byly to vůbec jen ony dvě? Ještě pořád ti to nestačí? Co ještě potřebuješ, abys pochopila?! Měla jsem dvě možnosti. Říct ti, proč je definitivní konec a rozloučit se s tebou s tím, že si vyslechnu pár sprostých slov a pak už tě nikdy neuvidím. To nebylo zrovna to, po čem bych toužila. Takže jsem zvolila druhou variantu: naposledy tě uvidím, rozloučíme se, přijdu domů a pak ti odešlu mail, kde ti vysvětlím, proč tohle všechno dělám. Věděla jsem, že tak jako tak mi budeš nadávat a řekneš něco ve smyslu, že mě nenávidíš. Napsat tenhle poslední e-mail bylo těžké. Odeslat ho, bylo to nejtěžší, protože jsem se tím svobodně rozhodla, že už ani nechci mít možnost vrátit se zpět.
Přijel jsi za mnou a celou dobu se vyptával, co se se mnou děje, ale odpověď byla pokaždé stejná: nic. Kdybys tak věděl a mohl to změnit. Proč zrovna dnes se se mnou musíš loučit se slovy: „Od teď bude všechno krásný. Bude nám spolu dobře. Miluju tě.“? „Taky tě miluju.“ A právě proto to teďka musí skončit. „Ale já tě miluju víc.“ To si nemyslím.
Ani jsem si nestihla svléknout bundu, první, co jsem musela udělat, bylo sebrat odvahu a udělat ten jeden jediný pohyb, díky kterému to všechno jednou pro vždy skončí. Vážně jsem si tehdy myslela, že jednou pro vždy? Na jednu maličkost jsem zapomněla. E-mail ti přišel na mobil, a přesně, jak jsem předpokládala, ani sis ho nedočetl. Všechny slzy byly prolité zbytečně. Okamžitě začaly na můj telefon chodit zprávy typu „Jestli tohle myslíš vážně, už tě nikdy nechci vidět.“ Když jsem nereagovala, začal jsi volat. Nemělo smysl se schovávat, tak jsem to vzala. „Já jsem za ní nebyl!“ Ne, přesně tohle jsem nechtěla. Jaký smysl má teď zapírat? Když už jsi nevěděl kudy ven, přiznal ses a dodal, že jste si byli jen sednout na kafe. Nevinný kafe. Tvá poslední věta: „Tohle je konec, už tě nechci nikdy vidět, teď když to všechno začínalo být zase krásný, tak to zničíš.“
Další věc, na kterou jsem si zvykla. Vždycky jsem mohla za všechno špatné, co se mezi námi stalo. Dodnes děkuju své mamince, která mě poskytla dostatek uklidňujících prostředků, abych mohla spát. Chce to čas.
Díky svým přátelům jsem do dvou měsíců byla opět schopná fungovat jako normální člověk. Ale tobě vadilo, že jsem se dokázala odrazit od toho dna, na které jsi mě bez milosti poslal. Znovu jsme byli v kontaktu, což byla hlavně má vina. Chodil jsi s Markétou, ale nešlo si nevšimnout, že se něco děje. Nebo chceš tvrdit, že jsi byl šťastný? To bys mi nepsal, že až potkáš takovou holku jako jsem byla já, budeš vědět, že si jí máš víc vážit. Pak si se s ní rozešel. Nemohla mě nahradit? A po mě jsi chtěl něco, co jsem ti nemohla splnit. Nemohla jsem se vrátit. Už ne. A tys byl tentokrát ten poražený, ale s tím ses nehodlal smířit. Věděl si, co na mě platí. „Máš pravdu. Nemůžeme spolu být právě proto, že se tolik milujeme.“ Proč mě nenecháš, abych šla dál? „Mohl bych tě na chvíli vidět. Chtěl bych tě naposledy obejmout.“ Bohužel pro mě, to poslední objetí znamenalo, že sis pro mě připravil perfektní divadlo, které mě mělo opět způsobit zmatek v hlavě, abych byla povolnější a uvěřila všemu, co si na mě vymyslíš. Ale já alespoň v tu chvíli dokázala být ta silná, alespoň jednou jedinkrát jsem měla navrch. Ale dlouho mi to nevydrželo, zase jsi dostal, co jsi chtěl. Naléhal jsi, abych kvůli tobě opustila dalšího člověka, který mě podržel ve chvíli, kdy tys mě nechal na pospas osudu. „Nebuď blázen, já jsem taky Markétu nechal, protože jsem poznal, že jí nemiluju.“ A mě snad ano?
Naštěstí jsme oba brzy pochopili, že to nemá smysl. I kdybychom se potkali za 10 let, pořád to budeš ty a pořád to budu já, se všemi vlastnostmi, které jsi na mě miloval i nenáviděl a vůbec nebude záležet na tom, kolik zkušeností mezitím oba dva získáme. Možná se změní některé naše názory, možná i pohled na svět, ale naše povahy zůstanou stejné.
Čím snazší bylo mě mít, tím míň jsi mě chtěl. Když jsme tě viděla naposledy, řekl si něco, co jsem si přála z tvých úst slyšet ještě než se tohle všechno stalo. „Už nechci být zlý člověk. Chci se změnit.“ A proč ses nemohl změnit už když jsme byli spolu? „Ty někoho máš?“, zeptala jsem se. „A co když jo?“ Odmítl jsi mě se slovy: „Já jsem se zamiloval, pochop to.“ Nemohla jsem to chápat. Do té doby jsem si nepřipouštěla, že by ses mohl taky zamilovat do někoho jiného. Bylo po bitvě. Prohrála jsem. Nic už nemělo smysl, mohla jsem se pokusit o cokoliv, všechno by bylo zbytečné. Tak jsem odešla. Bylo to naposled? Už tě vážně nikdy neuvidím?
Z mého pokoje se ještě nějakou chvíli ozývaly zoufalé vzlyky. Mami, děkuju, ty víš, co pro mě znamenáš. Zase mobil. „Promiň mi dnešek, ale nešlo to jinak.“ „Asi stejně vždycky budeš ta, kterou jsem miloval nejvíc.“ Nejvíc bolelo to, když jsi napsal, že mě vlastně teďka opouštíš pro mé dobro. Neměla bych já vědět nejlíp, co je pro mé dobro? Brzy jsem se dozvěděla, kdo je ta nová láska. Paradoxně ta, kterou jsi opustil, abys mě prosil o xtou šanci. Nic už mě v životě nepřekvapí. „Jak jsi mohl?“ Zmítal mnou vztek a bolest zároveň. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že tohle je hnusná zrada. „Prostě jsem teď s Maky. Ale tebe mám pořád moc rád.“ Odpověděla jsem jen něco ve smyslu, že jsi pro mě umřel a že tě mažu nejen z telefonního seznamu, ale hlavně ze srdce. Prosím, už ne.
Bylo už pozdě a já se už nejmíň hodinu klepala rozrušením. Skončím v blázinci. Nebyla jsem schopná rozumně uvažovat a v hlavě se mi rýsovala pomsta. Nikdy jsem nebyla pomstychtivá, ale v tu chvíli mě ovládala jen čirá zlost. Na mobilu jsem během chvilky napsala doslova nechutnou zprávu, kterou jsem po půlhodinovém zvažování bohužel odeslala na číslo tvé současné lásky. Moc pozdě na omluvu. Nebyla jsem dost silná, abych ovládla svůj vztek a neublížila někomu jinému. Naštěstí jsem se od ní odpovědi nedočkala, ale od tebe ano. Jsem pro tebe zlý člověk.

Pro tebe: „Už nevím, co bys musel udělat, abych tě nenáviděla. Není nic, co bych ti neodpustila. Ať uděláš cokoliv, vždycky budeš to nejlepší, co mě v životě potkalo. “

„Ačkoliv láska přináší nakonec jen bolest, přece všechny slzy byly splaceny už prvním polibkem.“

„První láska je los, který nevyhrává, ale do smrti si pamatujeme jeho číslo.“