Tajemství

Budou to dva roky.

Dva roky snů, o kterých se nemluví.
Dva roky výčitek, které ji sužují.
Dva roky proseb, které nikdo neslyší.
Dva roky přání, o kterých nikdo neví.
Dva roky výmluv, kterými se pořád zabývá.
Dva roky.

Sophie sedí na posteli. Čte si. Je jí krásných 18.
Dlouhé vlnité vlasy, zrzavé barvy, jí padají do očí.
Odfoukává je.
Baví ji to.
V přehrávači zní její oblíbená hudba a zítra z ničeho ve škole nepíší. Popijí bílou kávu. Právě ji odložila na nekrytý radiátor. Kapka tohoto lahodného nápoje stéká po obrázku Marylin Monroeové, který je natištěn na nevelkém hrnku.
Je jí 18 a nemusí nic řešit. Je šťastná.

Před dvěma lety se jí změnil život. Ví čím, přesně, ale je to tajemství. Nikdo o tom, co zažila, neví. Ani její nejbližší přítelkyně Sára, ani její matka, které jinak říká vše.
Proč vlastně její okolí nic neví? Proč nikomu nic neřekla?
Protože by ji považovali za blázna, tak prosté to je.

Jediná osoba, která toto tajemství ví, jsem já. Ta, u které od té doby Sophie bydlí.
Od jaké doby, ptáte se? Co se tedy přihodilo?

Začneme od začátku. Aby jste vše pochopili. A tím pádem pochopili i samotnou Sophii.

Sophie se narodila do rodiny, která se už skládala z matky, otce a dvou synů.
Jména jejích bratrů jsou nedůležitá, i přesto že je měla Sophie moc ráda.
Nebudu vám je říkat, jsou nepotřebná.
Sophie se narodila na začátku července roku 1990.
Měla krásné dětství? Nepamatuje se. Neví. Asi ano, když si to nepamatuje.
Pamatuje si jen útržky. Vzpomínky jsou prý hrozně přelétavé. Prý stačí náznak a vzpomenete si i na to, co jste do té chvíle ani netušili.
Sophie ale nechce. Nechce nic vědět. Nejraději by zapomněla úplně, ale to nejde.

Vraťme se k Sophii. Z dětství si tedy pamatuje jen útržky: sezení na prababiččině klíně, škádlení s bratry, zvířata v jejich domě, letní dovolené, tábory, hra s kamarádkou ze školky na věci nehodné jejich věku, porcelánové panenky, sny, společný pokoj ... není toho mnoho.

Matka byla .. matkou. Je to hrozné klišé, ale je to tak.
Sophie k ní chtěla mít výjimečný vztah, ale ten jim nebyl souzen.
I když matka byla vesměs hodná, byla i zarputilá, dominantní, ambiciózní, perfekcionistická a ztrhaná, smutná, unavená, zrazená žena.

Otec. Táta. Tatínek.
Sophii se při jakékoli obměně tohoto pojmenování chtělo zvracet.
Člověk by očekával, že ho nenáviděla. Ale sama Sophie nevěděla, jaký vztah k svému otci má.
Jediné co věděla s určitostí bylo, že ho nectila jako otce a nikdy se už tohle nemělo změnit.
Po tom všem...

Začalo to asi už když byla Sophie malé dítě.
Když jí bylo nějakých 4 - 5 let, otce milovala. Tak jak to mají malé holčičky ve zvyku. Bylo to samé sezení na klíně, objímání, pusinkování.
A večerní koupání.
Vždy ji totiž koupal tatínek. Nebylo by na tom nic zvláštního, říkáte si. když však dosáhla Sophie 6. roku života, matka ji jednou večer překvapila prohlášením, že když už jí je 6 let, mohla by večerní koupání zvládnout sama.
Dnes už Sophie chápe proč.
Možná ji nikdy neměl koupat on.
Otec na to reagoval rozhořčeně. Křikl něco na matku, vzal nechápající Sophii za dětskou ručku a už ji vedl vstříc jejich malému rituálu.

Samozřejmě, že ji nekoupal do konce života.
Nepamatuje si prý přesně, kdy večerní koupání za spolupráce otce skončilo. Ale časem ho nahradilo něco mnohem horšího.
Slizké pohledy, trapné komentáře ..

Sophie byla zvláštní dítě.
Na základní škole ji v podstatě neměli rádi. Hodně četla, nosila brýle, i zvláštní oblečení.
Nezapadla. Byla jako černá ovce, která putovala se stádem bílých. Byla jiná.
Tím spíš asi prahla po nějaké náklonnosti. Jakékoli.

Trávila hodně času s prababičkou, která bydlela jen o pár ulic od jejího domova, ve svém domě s velkou zahradou, na které v létě rostly kopretiny a na podzim padalo listí. Kde jedly spolu jablka i jahody. Sedávaly na červené lavičce, kde ji prababička vyprávěla o svém životě. Koho potkala, s kým se bavila, co viděla.. Sophie ji milovala. Fascinoval ji její život.
Chtěla být jako ona.
Také hodně přilnula k dceři své prababičky - své babičce. Ta ji zas zahrnovala výborným jídlem a cukrovím.
Vlastně jí nic nescházelo. Byla šťastná.

Pár týdnů před 10. narozeninami ji opustil jeden z jejích nejmilovanějších lidí.
Prababička.
Z této ztráty se vlastně nikdy pořádně nevzpamatovala.
A ještě více se svému okolí vzdalovala, když si začala s mrtvou prababičkou pravidelně povídat.
Dokonce i mezi lidmi zničeho nic se otočila na prázdné místo vedle sebe s nějakou absurdní otázkou - "Jak ti to chutnalo? Co si o tom myslíš? Bude pršet?".
Tím spíš se s ní její vrstevníci nechtěli kamarádit.

Naštěstí poznala Sáru. Ta chodila nejdříve na jinou základní školu. Byla také neoblíbená.
Dokonce šikanována.
Proto byla nejdříve hodně obezřetná, na nové škole.
Ale když se skamarádila se Sophii, věděly obě, že jsou stvořeny pro sebe.

Jednou (to už Sophii bylo 13 - 14 let) u večeře, měl otec opět oplzlé narážky. Sophie byla na ně vcelku zvyklá, ale nesnášela je.
Celou dobu si přála, aby zmlknul.
Nebo aby mu někdo něco řekl.
Jenže.. všichni ostatní si mysleli, že si otec dělá legraci.
Sophie se prostě už neudržela, vybuchla, začala řvát, ať toho nechá a utíkala do vedlejšího pokoje.
V návalu vzteku vzala nůžky a začala si střihat svoje dlouhé vlnité vlasy.
Do pokoje vtrhl zbytek rodiny a otec se na ni vrhl, aby ji vzal nůžky z rukou.
Smyslů zbavená Sophie už nedokázala mlčet. Začala křičet: "Tak co, už je ti líp? Šáhl sis? Dělá ti dobře mě takhle ponižovat?! Nenávidím tě... nenávidím!". S druhým nenávidím se vytrhla otci z náruče, přiskočila k dveřím na balkón, otevřela je a vyběhla na malý prostor.
Byla odhodlaná skočit.
Matka to věděla. Cítila to. Bezmyšlenkovitě si utírala slzy z tváře a prosila Sophii, aby to nedělala.
V tom starší bratr zakročil. Pomalým, lehkým krokem došel k prahu dveří od balkónu a tiše požádal sestřičku, o chytnutí za ruku.
V Sophii bojovalo odhodlání se strachem. Udělat x neudělat. Skočit x neskočit. Zbavit se všeho.. osvobodit se, nebo zůstat a postavit se všemu...?
Bratr tiše zaprosil.
Sophie byla na vážkách.
A změní se něco, když se ho chytí za ruku?
Uvidí konečně někdo otce v pravém světle?
Nebo ji pošlou na psychiatrii?
Nebo "jen" k psychologovi?
Bratr najednou stál vedle ní.
Podíval se na ni.
Cítila jeho prosebný pohled a lásku.
Chytil ji za ruku sám.
Ona jen stisk přijala. Nebránila se.
Rozhodl za ni.
Snad správně.

Nakonec ji neposlali nikam. Ani k psychologovi, ani k psychiatrovi.
Ale pohled na otce nikdo nezměnil.
Všichni si jen mysleli, že Sophie nechápe pošťuchování.
Legraci.

Tahle "legrace" však dorostla jednou k vrcholu.

Jednoho dne na podzim roku 2006 nikdo nebyl doma.
Matka byla v práci. Bratři u svých přítelkyň.
Byla doma sama. Jen do chvíle, kdy přišel otec.
Přišel, pozdravili se a Sophie jen doufala, že si jí nebude všímat.
Mýlila se. Tak moc se mýlila.

Nejdříve to bylo nevinné. Sophie seděla na své posteli a četla si. Otec si přisedl, vypadalo to, že si chce povídat.
Sophie s údivem vzhlédla. Otec řekl, že jí to dnes moc sluší.
Sophie nedůvěřivě poděkovala.
V tom se na ni vrhl.
Ruce jí stiskl silně. A rval je nad její hlavu. Bránila se - kopala, cukala se a řvala.
Ústa jí umlčel druhou rukou. Zašeptal jí do ucha, že pokud nebude zticha, vše akorát zhorší.
Stisk v rukou povolil.. mohla se bránit. Ale k čemu by to bylo, uvědomila si.
Jeho nikdy nepřemůže a cokoliv se teď stane už nic na jejich vztahu, ani na dalších věcech, nezmění.
Ať to má alespoň rychle za sebou.
Otec pochopil. Vítězoslavně se usmál.
Sophie rychle odvrátila pohled. Mlčela a zkoumala skvrnu na zdi.
V hlavě si říkala, nic se neděje, nic.. nic.
Udělal to. A bolelo to. Hrozně.
Hlavně duševně.

Když skončil, odfrkl si: "No.. čekal jsem to lepší."
Měla sto chutí zařvat, polib mi prdel, ty hajzle.
Ještě jednou se vítězně zasmál a konečně odešel.
Sophie věděla, co teď udělá.

Napsala dopis na rozloučenou.
Pomyslela, co by mohla (a možná i oprávněně) udělat.
Neudělá to. Nemá na to. Je slaboch..
Ne, není slaboch. Jen, už má víc síly.
Po tom všem, je to obdivuhodné, ale až teď jakoby dostala smysl. Cíl.
Konečně odejít.

Sbalila si pár věcí. Oblíbených a taky těch potřebných, nutných.
Otec odešel. Neví kam, je jí to jedno.
Kdyby teď zemřel, oslavovala by.

Zamyslela se, kam půjde.
Tady nemůže a ani nechce zůstat.
K babičce?
A co řekne?

Vzala svoje věci. Rozhlédla se po pokoji.
Pohled se jí svezl na postel. Na tu postel.
Uviděla skvrnku krve.
Rozbrečela se.
Pomyslela: Takové bylo poprvé.

Uvědomila si, že za chvíli se může kdokoli vrátit.
Musí odejít. Rychle.
Naposledy políbila dopis adresovaný matce a bratrům.
Napsala taky jeden Sáře.
Oba jsou podobné. Popisuje v nich, že teď nemůže.
Že už tady nemůže být. Ať ji nehledají.
A že je má ráda.

Poté odjela.
Ke mně.
Já jsem její sestřenice z matčiny strany.
Naštěstí bydlím hodně daleko od její minulosti.
A ochráním ji před ní.

Co rodiče?
Kontaktovala jsem její matku - svou tetu.
Věděla, že je to tak lepší.
Myslím, že vše tušila. Nebo teď už určitě tuší.
A je jen na Sophii, jestli jí to někdy poví.

Teď už víte vše.
O Sophii. O té, kterou všichni považovali za blázna.
A přitom za vše mohl její "otec".

Příště nesuďte lidi, když je neznáte.
Může je to bolet.
Ale někdy je bolí ještě víc to, že je ani nechcete znát.