Vzpomeň si na život...

Trpká bolest plnící tvé tělo, zmítající jím ze strany na stranu. Záchvaty zimnice střídají pocity neobyčejné horkosti. Při každém pohybu se ti zvedá žaludek, nedokážeš skoro stát. Stojí ti to za to?
Další z tvých stavů, je to jen další ze stavů tvé závislosti. Jak jen jsi mohla?
Lítost, vidím ti ji na očích. Dělej něco, seber se, ještě není vše ztraceno. Já vidím, že chceš, najdi tu odvahu, schovala se ti, ale dokážeš ji najít, já to vím. Už ji skoro máš, ještě kousíček, tak rychle.
Ne, nedělej to, už jsi ji skoro našla, nepokaz to teď všechno. Nech to ležet, vyhoď to, už to přece nebudeš nikdy potřebovat.
Tohle není život, který sis vždycky přála. Tohle jsi přece nechtěla, no tak, vzpomeň si. Ty chceš žít, ne umírat, vždycky jsi měla svoje plány, plň je, dokážeš to. Nenechávej se sesílat ke dnu, nenech to zajít až do nejkrajnější nouze. Ještě to dokážeš, přece není pozdě.
Podívej se, podívej se ven, svítí sluníčko, roztáhni ty závěsy, které brání jeho proniknutí k tobě. Uvidíš, že ti dokáže vykouzlit úsměv na tváři. Příroda, vždyť ji miluješ, já to vím, znám tě. I jinak, než jen v těchto stavech, já přece vím, že máš srdíčko, nosíš ho uvnitř a dokážeš ho používat. Nenech ho zaslepit tímhle botelem. Ty jsi člověk, který dokáže dávat sílu jiným, nech si ji trochu i pro sebe, vezmi si mou, já ti ji dám, mám jí dost.
Nech to ležet, jsem u tebe. Zamysli se trochu, jen to zkus i přes stav šíleného zoufalství a šílenství, jenž se u tebe z nedostatku hmoty rozvinulo.
Přesně si vzpomínám, jak jsi říkala, že to je jen nevinný povyražení. Stále ti to připadá jako to povyražení? Proč tě to poslalo až sem, na samý okraj společnosti? Dusíš se tu absťákem a třeseš se na další dávku. Vydržíš to bez toho, máš nějakou vůli, já o ní vím. Využij ji, použij ji, drž se jí.
Vzpomeň si na své sny. Chtěla jsi přece bránit všechno živé, jak bys mohla pod vlivem tohohle? Dokážeš milovat a nejen drogu. Umíš žít a to bez toho. Žila jsi přece. Proč jsi to zkoušela? Nevinný povyražení, já vím, ale podívej, kam až to zašlo.
Tečou ti slzy, vidíš, přece jen ti ještě na něčem záleží. Odlož to psaní, vyhoď ho. Sama váháš, chceš se toho zbavit, já to vidím, tvé oči mi to prozradily. Tvůj výraz je tak nevinně vinný.
Jsi na úplném dnu, sama to cítíš, odraz se od něj, máš na to. Nesetrvávej na něm, posílám ti lano, dokážeme to. Chytni se ho, pevně a pak stačí, když budeš šplhat.
Ano, dobře, pojď, šplhej, ještě kousek, zvládneš to, už jsi skoro nahoře. Jen se drž, cítím, že už jsi u cíle. Klidně si odpočiň, muselo tě to unavit, rozumím ti, jen neklesej. Budu tě držet, přivaž se, pomohu ti trochu, povytáhnu tě, ale jen kousek, ostatní práce je na tobě.
Hlavně ty sama musíš chtít šplhat. A přece chceš, není to tak? Rozhodla jsi se, chytila jsi se lana a odrazila se od dna. Šplháš, jsi už docela vysoko.
Ne, nepřestávej teď, přece se nevzdáš. Zachyť se, vytáhnu tě.
Nepouštěj se, nedělej to, vždyť ti zbýval takový kousek. Chyť se, lano je vedle tebe, nepadej zpátky do toho svinstva. Natáhni ruce, támhle je lano, no tak, vždyť ho vidíš, chtěla jsi to zvládnout, chtěla jsi začít znovu, zase žít normálním životem.
Proč? Co tě zlomilo?
Podlamují se mi nohy nad tím zklamáním. Stojím nad tvou jámou a zírám dolů, ztrácíš se mi. Modlím se, aby ze dna přišlo znamení, že mám držet lano. Sedím, neudržím se na nohou, nemohu tomu uvěřit, zbýval ti takový kousek a znova jsi spadla.
A já padám za tebou…

Zapomněla jsi na vše, i na život a já chci zapomenout také.