Pane Salvatore - Hákové kříže

Stjí tam s červenou vlajkou. Na kopci. Vichřice sílí. Černé nebe s krvavými jizvami. Déšť. Déšť jehel. Tenounkých. Zapichávají se do kůží bezbraných obyvatelů. Chaos. Masová migrace. Střelba. Krev. Smrt. Nářek. Slzy. Barikády. Oheň. Generál s červenou vlajkou!...

Nebyl jsem opilý. Nesnil jsem. Stál jsem tam dole a zíral se zakloněnou hlavou na nade mnou se tyčící kopec. Nahánělo mi to hrůzu. Ta bezmocnost. Stačilo, aby udělal krok svojí masivní nohou a bylo by po mně. Vypadal jako obří vlna rozbouřeného moře, která se už už láme a se hřměním se řítí zpěněná voda na moji hlavu. Nemám štít. A ani meč.

Pár lidí na barikádě zapaluje zápalné láhve...
Pár lidí u masových hrobů zapaluje svíčky...
a onen Generál s červenou vlajkou zapaluje nás...

Několik lidí utíká pryč, i přesto že vědí, že záchranu tam nenaleznou. Někteří tomu hrdě a hrdinsky čelí...ale stejně tak hrdě a hrdinsky umírají. Další, též hrdě, ale ne již tak hrdinsky, končí své životy vlastní rukou. Další pláčou.

To je ten Spasitel, na kterého čekáme?!

Jeho plášť vlaje ve vichřici a šlehá ze strany na stranu. V očích mu plane potěšení...potěšení z naší bídy. Až sem slyším jeho hluboký smích. Sprostý a ničemný smích. Ave, Tyrannus!

Však nekloní se nikdo...