Bez budoucnosti?!

Seděla na lavičce a přemítala. Seděla tam a neměla ponětí, kolik je hodin. Možná už ani netušila, kde je. Co dělá? Jak se sem dostala? Pamatuje si každý okamžik svého života, ale posledních několik hodin jakoby raději vymazala z paměti. Asi udělala něco zlého. Jinak by ji tu přece nenechali samotnou. Pamatuje si smích, tanec, objetí, polibky. Dál? Jak to pokračovalo? Jak je možné, že si nic nepamatuje. Uklidnit se. To je to na co teď myslí. Teda snaží se myslet. Prostě se jen uklidní a vrátí se. Pokusí se najít v tom smysl.
Vzbudila jsem se asi v sedm. Večer samozřejmě. Po škole jsem nebyla schopná udržet oči otevřené. Musela jsem si lehnout. Nechápu, jak může člověka život tolik vyčerpat. Mladého člověka samozřejmě. Nespala jsem dlouho, ale pomohlo mi to. Trvá mi příšerně dlouho, než se proberu. Beze smyslu jsem bloumala po bytě a přemýšlela. Teda jestli se tomu tak dá říkat. Musela jsem se dát do pořádku. Kopla do sebe jedno kafe a podívala se na svůj bílý obličej v zrcadle. Musím mu dodat barvu. Další hodina v koupelně. Úděl holek? Tráví snad kluci tolik času krášlením? A proč to vlastně dělám? Pokaždé, když na sebe nanesu vrstvu make-upu, jako bych se stala někým jiným. Nevím, jestli to dvojče v zrcadle mám ráda nebo ho nenávidím. Z koupelny jako by vyšel někdo jiný. Jako vždycky. Po osmé už drnčí zvonek. Těším se tam? Nevím. Další večer plný přetvářky. Kdo z těch lidí tam, jsou opravdu takoví, jací jsou? Sama se nedokážu chovat nenuceně. Možná se bojím, že by se dostali pod slupku, kterou jsem nechala tak dlouho růst.
Stojí před domem. Jako vždy mi přijde neodolatelný. Nevím, co na něm doopravdy vidím, ale něco mě k němu poutá. Nikdy bych mu neřekla, že ho miluju, protože to tak není. Ale potřebuju s někým být. A tak tu stojí a čeká, až sejdu dolů. Je asi jediný důvod, proč tam jdu. I když předem vím, jak to dopadne. Strávíme spolu pár minut a až ho začnu nudit, vystřídá pár holek na baru. Proč to toleruju? Protože se bojím, že zůstanu sama. Nepatřím mezi ty, kdo si můžou vybírat. A on to bohužel ví taky.
Pár letmých pozdravů. Dotyků dlaní, někdy tváří. Známé i neznámé postavy. Chvíli si to užívám. Popíjím, bavím se s ostatními a dotýkáme se. Pak se začne to teplo vzdalovat. Můj večer tím končí. Jen koukám a slzy se mi derou do očí. Nikdy nemám sílu s tím něco udělat. Ale tenhle večer jakoby se něco změnilo.
Sednul si vedle mě. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Podal mi panáka a usmál se. Pak jsme jich měli ještě několik. Najednou tu bylo znovu to teplo. Všechno okolo mi bylo zničehonic ukradené. Nezáleželo mi na další minutě. Pak se to stalo. Ano, udělala jsem to. Dala jsem mu to, co mi bylo svaté. A pak? Nevím. Najednou se ztratil.
Teď tu sedím. A poslední hodiny si nepamatuju. Takhle vypadá můj život. Bez cíle, bez budoucnosti. A jsem jediná? Bohužel se bojím, že ne. Kolik lidí sedí jen v tomhle parku? Kolik lidí teď myslí na to, na co já? Kde všichni skončíme?