Pár jsou dva

Stojím tu uprostřed zamrzlé lední plochy. Nad mou hlavou je nekonečně černá tma, která postrádá i obyčejné lampičky noci, tak samozřejmé pro každý den. Připadám si jako NIC. Tak velké a zároveň tak nicotné. Nic. Slyším ji plakat. Vím, že musí plakat. Celá tahle situace ji nemůže být lhostejná. Připadá si také tak prázdná jako já? To absolutní ticho jen podněcuje mou prázdnotu. Ani občasné zahoukání sovy do toho nekonečného ticha nemůže změnit můj nekonečný nicotný pocit. Prázdno. Ona to musí cítit také. Myslí si snad, že je mi to všechno lhostejné? To ji nemůže ani napadnout. Kéž by věděla, že tu stojím se svou nekonečnou prázdnotou pod nekonečně černým nebem a mrznu tu. Už mě nemá, co hřát. Vše, co jsem kdy cítil jako by odešlo ve vteřině. Stačilo lusknout prsty a jakoby vše pohltilo to černé nebe. Mrzí ji to? Cítí to samé? To prázdno...

Ležím na mokré trávě. Ještě nedávno tu ležel sníh. Zmizel tak rychle jako to, co jsem cítila. Všechny moje pocity jsou pryč. On snad nedokáže cítit? Nevidí, jak mě trápí? V duchu si přeji, aby teď trpěl jako já. Aby cítil, nebo spíš necítil to, co já. Chtěla bych být odproštěná od všech teď citů. Nechci nic cítit. Pohlédnu nad sebe a vidím černé nebe bez hvězd. Jakoby značily, že to všechno skončilo. To, co ještě ani pořádně nezačalo. Tma. To jediné, co nás teď spojuje. Nebo ani to ne? Musí tam přece někde být. Někde v té hluboké tmě, která vše zahaluje a zároveň odkrývá syrovost tohohle světa a celé podstaty bytí.