Anežka a šípy V.

... Nechápala jsem, jak můžou spolu „dělat tolik let“ když obou jim je maximálně dvacet pět. Ale budíš. Pánové na sebe házeli nevraživé pohledy. Přestalo mě to bavit.

„Promiňte, ale odcházím. Nebaví mě to tady. Někdo mě pozve na rande, není schopný se mnou promluvit víc než 5 souvislých vět a pak přijde nějakej jeho kamarádíček a hádaj se, jako by mě to zajímalo.“ čekala jsem reakci.
„Nepozval jsem tě na žádný rande.“ Vrrrrrrr, zas ten TÓN!!!
„Fajn!“ hodila jsem na stůl 20 korun (protože jsem vážně nechtěla za ten odpornej tér dát víc než nic) a zase tou klasickou komickou, pro mě tak typickou chůzí (ale jen když se naštvu) jsem chtěla odejít z toho odporného místa. Taky že jsem odešla. Když jsem vyšla ze dveří, málem mě udusil ten tak strašně ČERSTVÝ vzduch a tolik světla mě málem oslepilo. Vzpamatovala jsem se a kráčela uličkou, odkud jsme přišli.

Domů jsem přišla kolem sedmé. To, že jsem nebyla ve škole, mé srdce věru netížilo. Chtěla jsem si očistit ty boty, na kterých mi zůstala modrobílá skvrna neidentifikovatelného pití. Bílé konversky vypadaly jako divný dalmatin. Zkoušela jsem to pracím prostředkem, odlakovačem a dokonce i savem. Nic nepomohlo. Byla jsem trochu nakrknutá. Navíc mě odlakovač začal pálit do očí, takže mi vytrysklo pár slz. No ještě kvůli jeho blbému pití budu brečet ne? pomyslela jsem si. Než jsem zavřela a odnesla lahvičku toho svinstva, pár kapek slané vody dopadlo na skvrnu. A udělaly se na ní další malé skvrnky. Teda to jsem si původně myslela. Mezi tím modrobílým sajrajtem se udělaly bílé ostrůvky čehosi. Když jsem na to tak koukala, za chvíli mi došlo, že to nejsou další skvrny, ale že těmi místy prosvítá moje skvělá bílá konverska. Šla jsem do kuchyně a do misky s vodou nasypala několik lžic soli, pak jsem to vetřela do bot a věřte nebo ne, skvrna byla pryč. Tohle jsem ještě nezažila, aby sůl odstraňovala špínu. Asi nějaká podivná chemická sloučenina bylo to pití. Doufám, že jim po tom bude aspoň špatně. Boty jsem hodila do botníku a šla jsem nahoru do svého pokoje. Tam jsem si pustila rock a snažila se přijít na jiné myšlenky, ale moc jsem se neuměla vzdálit od toho zvláštního dne, co dneska proběhl tak letmo do mého mozku a na to, že letmo, zaryl se hluboko. Musela jsem se nějak rozptýlit. Všechno, jenom ne přemýšlet! řekla jsem si a chtěla jsem číst něco nenáročného, málo zábavného, něco monotónního, co vím, jak dopadne, ať nemusím zapínat mozek. Vzala jsem si Annu Kareninu, nic jiného mě nenapadlo a leželo to tak hezky po ruce. Ztišila jsem hudbu a lehla jsem si břichem na postel. Otevřela jsem ji. Něco z ní vypadlo. Byla to bílá obálka. Řekla jsem si, že ji tam asi zapomněl někdo, kdo měl tu knihu půjčenou přede mnou. Nevěnovala jsem ji nějakou větší pozornost a odložila jsem ji na noční stolek.

Ráno jsem se vzbudila s obličejem na stranách 146 a 147. Zavřela jsem knihu a šla jsem se osprchovat a umýt zuby. Pak jsem se učesala vzala věci a šla jsem do pekárny pro něco na snídani. Jedla jsem po cestě parkem. Bylo tmavé ráno, moc oblaků. Na to, že se blížil červenec, teplo a prázdniny, to tohle ráno moc nevypadalo. Za chvíli se ale začalo trochu vyjasňovat. Než jsem přišla do školy, slunce vylezlo tam, kde má normálně být. Škola byla nudná jako vždy. Něco jako termodynamická teplota, Markovníkovo pravidlo, tání ledovců a ani Komenský mě nedostanou do varu. Ba ani do stavu, kdy jsem ochotná něco vnímat. Venku už bylo tak akorát na koupání v nedalekém jezeře. Jo je to luxus mít ve velkoměstě přírodní koupaliště dost velké na to, aby se tam vešli všichni z města i okolí. A navíc bez sinic a podobných potvor. Myslela jsem na to, že bych se dneska zašla začíst k vodě. Zapinkám si voleyball s lidma, které uvidím poprvé v životě a pak se budu jenom válet, číst a koupat, dokud mě nevysvobodí z mé lenory západ slunce. Ohryzávala jsem tužku a koukala z okna. Jediné, co jsem byla schopná si vrýt do sešitu byly abstraktní kresby. Občas něco podobající se šípu, ale jinak nic zvláštního. Zazvonilo. Konečně. Školní košili jsem nad pasem svázala do uzlíku (chápete jak to myslím – nad pupkem zavážete cípy košile jo), hodila jsem na rameno tašku (jelikož má jenom jeden pás, takže ne na ramena) a chystala jsem se spěchat na autobus, abych si mohla doma vyzvednout plavky a knihu a co nejdřív být u jezera. Šla jsem se přezout z pantoflí (jelikož je u nás dost profesorů přímo posedlých přezouváním se, blázni). Došla jsem do šatny, obula balerínky (ne růžové, ale tak… už jsem se zmiňovala, že mám podivuhodný šatník, patří k tomu i obuv), protože v tomhle počasí, kdy je ráno kosa a odpoledne na umření se nic jiného nosit snad ani nedá. Vyběhla jsem pár schodů a chystala se zabočit vpravo k zastávce vzdálené od školy asi 800 metrů. Otevřela jsem skleněné dveře vedoucí na školní dvůr a šokem jsem se zastavila. Byl tam... jak moc sprosté je slovo prevít?
A kouřil…