Koncetrák

Přijely další vagony, to znamenalo další davy Židů, cikánů, teploušů a jinak politicky nevyhovujících lidí. Židi půjdou rovnou do plynu, to bylo jasný. Bez jedinýho slova jim daj do ruky ručníky a mejdla, aby to bylo o to věrohodnější a pošlou je do sprch. Akorát nepoteče voda. Tohle bych ani neměl vědět, ale i tady kolují fámy. Třeba to s těma ručníkama ani není pravda, to jsem se doslechl od jednoho chlápka z naší pracovní skupiny, je to taková prořízlá huba. Že se se Židama ale nepotkáme, bylo jistý, stejně jako se už nikdy nemůžem vidět s chlapama co tam náckům pomáhaj. Nikdy se nikdo z nich nevrátil, po třech měsících tyhle skupiny obnovujou. Ty co tam pracujou popravěj a nasaděj tam nový chlapy, který tak jdou na smrt. Jen o tři měsíce prodlouženou. Někde mezi nima je i můj táta. Zbejvá mu měsíc života, jestli jsem to počítal dobře. Ale když už tu nějakej ten pátek jste, ztrácíte pojem o čase stejně rychle jako sílu. Dny jsou stejné, monotónní, už se nemůžete dočkat večera, zvlášť, když víte, že to za pár hodin začne celý od začátku. A přece si pak večer na pryčně říkáte: "Tak dneska jsem to přežil. Ale bude to tak i zítra?"
Uvědomil jsem si, že na vlak civím až příliš dlouho, tak jsem rychle sklopil oči a pokračoval v kopání.
Vodu nám během dne ještě několikrát přinesli, ale to bylo všechno, žádný jídlo nebo odpočinek. Až do večera jsme kopali hroby a já, nevím proč, jsem měl tušení, že právě pro ty Židy, kteří dneska přijeli. Protože tak je to vždycky. Přijedou vagony, musí se kopat. Takže jsme kopali prakticky pořád. Když jsem nemyslel na to, proč tuhle práci děláme, bylo to únosný. Zezačátku to sice bylo těžký, to jo, násady od lopat a krumpáčů byly tmavý od krve, ale zvykl jsem si. Ruce zmozolnatěly a po celym dnu práce už ani nekrvácely. Mohl jsem bejt za tu práci vlastně jedině vděčnej. Dozorčí nebyl zrovna ten nejpřísnější nácek v táboře a mrtvý únavou jsme zatím taky nebyli. Teda ty mladší. Zkontroloval jsem, kde ten Němčour zrovna je, a když jsem ho uviděl na druhym konci "hřbitova", dovolil jsem si na chvíli přestat kopat a očima jsem hledal starýho Petra. Už se ani neudržel na nohou a jeho tělo jen bezvládně viselo. Vybavil jsem si tu roztomilou dívenku, která byla jeho vnučkou a oči se mi zalily slzami. Aniž bych si uvědomil, co dělám, přistoupil jsem optarně k němu a pošeptal mu poslední sbohem. Víc jsem udělat nemohl a i tohle bylo prakticky nic. Jak jsem tušil, za pět minut si ho všiml dozorčí a hned ho odtáhli. Ani nezjišťovali, jestli ještě žije a rovnou ho hodili do jednoho z právě vykopaných hrobů. Bezmocně jsem zaťal zuby a radši sklonil hlavu a dál poslušně kopal. Po chvíli nás stejně odvolali z pracoviště do nocleháren. Když jsme balili nářadí, přicházela skupina s trakařema. Na těch byli naložený mrtvý těla právě zabitejch Židů. V tý skupině jsem zahlídl i tátu. Vypadal úplně jinak, než jak jsem si ho pamatoval. Ze statnýho chlapa - sedláka se stala na kost vyhublá troska. Tváře měl vpadlý a zarostlý, vlasy předčasně zešedivělý. Jeho kůže měla nezdravě žlutou barvu a kdysi jasný modrý oči teď byly matný, jako oči mrtvol, které vezl na trakaři. Sevřelo se mi hrdlo, tak jsem rychle otočil hlavu a šel za ostatníma.
Noclehárny byly vlastně jen betonový krychlový stavby. V jedný budově jedna místnost. V jedný místnosti dvanáct dvoupatrovejch pryčen. Takže to bylo dvacet čtyři úzkejch postelí pro šedesát lidí. K tomu jeden záchod, jestli se tý smradlavý díře v podlaze tak dalo říkat. Dveře tam samozřejmě nebyly. Jen co jsem vešel někdo se mi prudce pověsil kolem krku.
"Ty žiješ," zašeptal. Jestli mi při pohledu na otce udělalo zle, teď mi bylo ještě hůř. "Neblbni," sundal jsem ze sebe jemně jeho ruce, "vždyť jenom kopu hroby, stejně jako ty." Šimon byl můj přítel. Řekl bych nejlepší, ale zároveň i jedinej. V tomhle lágru si holt moc přátel nenaděláte. A přece je to tady ta nejdůležitější osoba, protože takovej přítel nebo člen rodiny je jedinej, kdo vás tady může podržet, abyste neudělali nějakou pitomost, jako třeba že byste začali náckům nadávat nebo tak něco. A jemu už nezbyl nikdo jinej než já, jeho máma mu umřela už když byl malej, malou sestru mu poslali do Německa na poněmčení a jeho táta byl předchůdcem toho mýho, což znamená, že ho před dvouma měsícema zastřelili. Jeho oči se stále častěji leskly a občas jsem v nich zahlídl i šílenství. Bál jsem se, že mu za chvíli nepomůžu ani já, jestli dřív nezemře hladem. Což ostatně hrozilo nám všem.
Měli jsme společnou pryčnu úplně v koutu místnosti. Dokonce by se dalo říct, že jsme tam měli i nějaký to soukromí. Skoro jako by se nás ostatní štítili. Naše přátelství pro ně bylo až příliš silné na to, aby ho chápali. Sedli jsme si na okraj pelesti a čekali, až se začne rozdávat jídlo, jestli se tý osolený teplý vodě dalo říkat jídlo. I tahle voda smrděla po moči. Když ale měli v kuchyni náladu, našli jsme tam i nudle a trochu nějakýho koření. Tímhle a ještě černým tvrdým chlebem, kterej jsme dostávali ráno, jsme tu byli živeni. Trvalo to, než jsem si zvykl. A přece jsem zatím i tohle přežil. Povzbudivě jsem se na Šimona usmál a sám se podivil tomu, kde se ve mně vzala síla na tohle gesto. Čokoládovýma očima se na mě podíval, skoro jako by doufal, že právě tenhle úsměv nás odsud dostane. Promiň, Šimone, ale já už se vzdávám i té poslední naděje, jestli kdy nějaká byla.
Tak to šlo den po dni. Brzo vstát, jít kopat, pozdě usínat. Znáte ten pocit, kdy dny ubíhají šíleně pomalu, jen se vlečou, podobně jako vězni na popravu, zatímco jindy ubíhají rychlostí až neuvěřitelnou? Dokud mi neodvlekli otce, čas se vlekl stejně jako ti vězni, ale den jeho popravy přišel příliš rychle. Příliš rychle na to, abych se s tím dokázal smířit. Kromě sestry to byla jediná rodina, která mi zbyla. Vlastně ani nevím, jestli moje sestra ještě žila, neviděl jsem ji od doby, kdy nás oddělili. Sára ale vždycky byla silná ženská, měla vůli o které jsem si tak mohl nechat zdát, ta ještě nějakou chvíli vydrží.
Popravy, na které se mohl dívat celel lágr se konali na popravišti za noclehárnama. Byla to taková zelená louka, od opravdový se lišila jen tím, že byla obehnaná vysokou zdí, přes kterou se nikdo nemohl za žádnou cenu dostat, to mi můžete věřit, protože takový už tu byli, co to zkoušeli a nedopadli zrovna nejlíp. U tý zdi byl takovej malej kopec, takový vyvýšený místo, kde stáli popravovaní pěkně v řadě, aby na ně každej viděl, aby se každej mohl dívat, jak padají k zemi s kulkou v srdci a mezi očima.
Stál jsem tak těsně za katem, jak to jen šlo. Díval jsem se na svého otce nebo alespoň na to, co z něj zbylo. Šedivý vlasy mu zplihle visely kolem obličeje a působil už teď mrtvým dojmem. Držel jsem Šimona za ruku a cítil jsem, jak se celej chvěje. Podívaj jsem se na něj. Jeho pohublá tvář byla mrtvolně bledá a jeho oči hleděly kamsi nad mého otce. Věděl jsem, že jestli udělám to co chci, nepřežije ani jeden z nás. Cítil jsem na tvářích slzy a uvědomil si, že to jsou moje vlastní. Ale já už jsem nemohl dál. Naklonil jsem se těsně k němu. "Je mi to hrozně líto," řekl jsem tak, aby to slyšel jen on. Pomalu jsem pustil jeho ruku, odstrčil kata, kterej si už nabíjel a běžel vzhůru směrem k otci. "Martine, Martine nedělej to!" slyšel jsem za sebou Šimonův křik. Ale bylo už pozdě, příliš pozdě. Zaslechl jsem výstřel a hned na to cítil palčivou bolest, která mi projela skrz srdce. Svět jako by se náhle téměř zastavil. Cítil jsem, jak mi kulka protíná tělo. Dopadl jsem na zem a ze všech sil přiměl oči, aby se naposledy zvedly. Střetl jsem se s otcovým pohledem, kterej jako by rázem ožil. Jeho oči zase měly jiskru jako dřív a byly plný vzteku a bolesti. "Promiň," snažil jsem se ze sebe dostat, ale rty mě neposlouchaly a já naposledy vydechl. Poslední, co jsem slyšel, byl výstřel kdesi v dálce.

EPILOG:
Byl krásný podzimní den, takový ten vzácně teplý, kdy ještě doznívalo babí léto. A přesto to byl jeden z těch nejsmutnějších dní v roce. Tiše jako stíny proplouvali mezi náhrobky. Jedni z mála návštěvníků byla žena s dítětem, které se své matky drželo poslušně za ruku, jako by vycítilo smutnou atmosféru tohoto místa. Mlčky procházely mezi hroby. Šimon Kostovčikov...Martin Strawinsky...Pavel Strawinsky. Tady to je. Sára poklekla a položila na náhrobek černou růži. Chvíli tak ještě zůstala, pak se pomalu postavila a mlčky tam stála. "Mami, proč sem chodíme každý rok?" zeptalo se dítě opatrně jako by tušilo, že se taková otázka na podobné místo nehodí. Sára se na něj chvíli upřeně dívala zvažujíce, zda má odpovědět. "Tady spí tvůj dědeček," řekla nakonec prostě. Chlapec jen pokýval hlavou na znamení, že teď už to chápe ačkoliv tomu pořád nerozumněl. "Ahoj dědečku," řekl. Sára se smutně pousmála, chytla ho znovu za ruku a společně odcházely, stejně mlčky a tiše jako přišly.