Samota

Slané slzy, rudé od zapadajícího slunce, padají jedna po druhé na polštář. Tak tiše a smutně jak jen smutné mohou být. Tak samotné a přece dělající společnost. Jsou jako ona – na povrchu dokonalé, zdají se rudé, mají dokonalý slzící život. Nejsou ani dokonalé, ani rudé a ani nemají skvělý život. V hloubce těch slz je tolik bolesti kolik každá může jen unést… Jsou jako její život…

Když se na ni někdo podívá, vidí hezkou, sympatickou holku, trochu bláznivou, ale talentovanou na sport, samé dobré známky, spoustu přátel… Člověk chce říct, šťastná to žena. A přece není nikdo, kdo by se jí podíval do očí. Kdo by se jí podíval do očí a chtěl vidět jaká je ve skutečnosti. Oči jsou oknem do duše a u ní to platí dvojnásob. Její oči mění barvu podle duše. Někdy jsou světlé modré jako pomněnky nebo jako moře za jasného dne, jindy jsou šedé jako těžké mraky naplněné věčným deštěm a pak zase zelené, tmavě zelené, že člověk tu zeleň až v těch očích musí hledat. Každá barva vyjadřuje něco jiného, ale co to ani ona sama neví… Není nikdo, kdo by chtěl být s ní, dívat se do jejích očí a konečně vyřešit barevnou záhadu.
Cítí se sama, tak sama. I když má spoustu přátel kolem sebe, zatím nenašla nikoho, kdo by jí toho pocitu zbavil.. Kdo by se chtěl stát součástí její duše.. Přemýšlí, zda je na světě opravdu člověk, který má klíč k její samotě.. Nikdo z nás si neumí představit takový pocit samoty. Když si představíte nejšťastnější okamžik ve svém životě, kdy srdce puká radostí – tak ona i této chvíli pociťuje v kousku své duše, v kousku svého srdce pocit osamění… Že není nikdo, kdo by s ní chtěl doopravdy autenticky prožívat tu radost…
Spoustu lidí se jí ptá, proč? Ona se však jen usmívá a krčí rameny. Jelikož ji nikdo předtím opravdu neznal, těžko by mu to vysvětlovala, a tak nechává tuto jednoduchou všemocnou a nekonečnou otázku nezodpovězenou.