Křižovatka osudu

Strom. Strom byl mohutný a pevně zakořeněný v zemi. I přesto se kýval ve větru a jeho větve kdysi plné barevného listí, teď hole se vzpínaly k nebi, jako by prosily o milost. Stejně tak se cítil i on. Přesto, že měl kolem sebe lidi a hlavně rodinu, která byla pro něj pomyslnými kořeny, cítil se jako ta větev, se kterou si vítr pohrává, která se dívá smutně k nebi a čeká, kdy praskne. Přesně takhle mu bylo. Chtěl být jako ten strom, než si uvědomil, že i strom má city. Ne, nechtěl je. Chtěl být zase bezstarostným dítětem.
Začalo pršet. Ale on seděl v parku dál, jen se víc zachoulil pod límec bundy a na hlavu dal kapuci. Ruce strčil do kapes a z úst mu začala unikat pára. Pomalu padal soumrak. Celé město se náhle rozzářilo. On však seděl dál v dešti na lavičce v parku. Nechával se zmáčet deštěm, který mu neúprosně bil do tváře stejně jako do kůry toho stromu. Po chvíli ucítil, že nejen déšť mu zmáčí obličej, do úst se mu dostalo něco slaného. Byla to slza. Jedna slza, druhá slza. Neubránil se jim. Musel brečet. Pláč bylo to jediné, co mu v tu chvíli pomáhalo.
Uvědomil si, že s tím stromem má hodně společného. Ten strom měl kmen, který se mu rozvětvoval na dvě poloviny. A tu jednu nedávno zasáhl blesk. Stejně jako Ondřej, který měl kdysi taky takovou polovinu, která mu teď schází. Nikdy ho nenapadlo, že během několika vteřin lze život obrátit tak, že všechno, co kdy dávalo dříve smysl a bylo prioritou, se stane naprostou malicherností.
Po chvíli se zvedl a šel ušlapanou cestičkou ven z parku. Nevěděl, kolik je hodin, ale věděl, že je tam již dost dlouho na to, aby se vrátil domů. Nechtěl rodičům přidělávat více starostí, než bylo třeba. Už takhle jim toho na bedra položil víc, než chtěl. Ale jemu spočíval na bedrech těžší kámen. I na srdci. Schválně šel tou tichou odlehlou uličkou. Nechtěl potkat nikoho. Na lidi neměl náladu a nervy. I když mu nic neříkají, jejich pohledy mluví za vše. Někteří jím opovrhují, jiní s ním soucítí.
Když tu tichou, do tmy ponořenou ulici přecházel, záře z reflektoru auta mu oslepil oči. Ondřej se zarazil. Cítil, jak se mu zastavil nejen dech, ale i srdce. Vše se mu začalo halit do husté bílé mlhy, až se do mlhy okolní svět zahalil úplně. Místo očekávaného nárazu, na který čekal, začal vnímat něčí hlas. Ten hlas odněkud znal, ale byl natolik oslabený, že si nemohl vzpomenout kde. Po chvíli, kdy se hustá mlha rozpustila a věci kolem něj začaly dostávat ostré rysy, poznal v tom povědomém hlase svého otce. Ondřej si oddechl, zato jeho otec byl v obličeji celý bledý a vyděšený. Držel Ondru v náručí a chlácholil ho. „Teď už je dobře, neboj, jsem tu s tebou.“ Stejně tak kdysi Ondru chlácholil, když byl malý a něco se mu stalo.
Ondřej pomalu vstal. Jediné, co si teď přál, bylo být doma. Dát si teplou sprchu, zalézt do postele a vůbec nad ničím nepřemýšlet. Neuvažovat. Otec mu otevřel dveře od spolujezdce. Ondřej si sám pod fousy zamumlal: „Prý sedadlo smrti. Pch, spíš bych to nazval sedadlo viny.“ Dveře zavřel a sedl si dozadu. Otec si povzdychl. Ale tak nějak úlevou. Byl rád, že Ondru dostal aspoň do auta. Ondřej se totiž zapřísáhl, že do auta už nikdy nevstoupí. A pokud někdy přece jen tento slib poruší, nikdy nebude řídit. Sice si hned v osmnácti udělal řidičák. Ale ten den, kdy mu na úřadě tu malou odporně růžovou kartičku dali, již půl roku proklíná. Zničil jí teprve nedávno. Propálil ho svou poslední cigaretou, kterou si tehdy naposledy ve svém životě zapálil. Vzpomínal, jak cigareta po dotyku s plastem zasyčela a navždy zohyzdila nejen jeho jméno a rodné číslo, ale také jeho obličej, který se stal podobou netvora. Stejně tak si připadal.
S rychlostí blesku otevřel dveře do auta. V síni si sundal kalužinami nasáklé tenisky a za monotónního pleskotu mokrých ponožek pospíchal do koupelny. Mokré věci se mu lepily na tělo. Připadal si jako had, když se svléká ze své kůže. Dal si horkou sprchu a zalezl do postele. Zavřel oči a poslouchal to ticho kolem. Chtěl spát, ale najednou zavrzali dveře od jeho pokoje. Slyšel tiché kroky, takové kroky, jakými našlapují kočky. Ale nebyla to kočka. Byla to jeho matka. Ondřej nechtěl otevřít oči. Nechtěl se znovu setkat s jejím obličejem, který byl celý utrápený. Byl to pohled matky, která se marně snažila své dítě pochopit. Chtěla s ním nést jeho bolest, vždyť jej přece porodila a vychovala. Ale věděla, že s tímhle si musí poradit Ondřej sám. Ta bezmocnost a vědomí toho, že Ondrovi nemůže pomoci, ji skličovaly víc a víc.
Po odchodu matky začal Ondřej tiše vzlykat. Věděl, že ji trápí, ale on se trápil také. A mnohem víc. Snad to, bylo proudem slz, či únavou. Ondřej usnul. Zdál se mu sen. Sen, který se stal noční můrou. Ovšem z noční můry se dalo probudit, ale pořád to byla jen ošklivá noční můra, která se člověku občas zdá. Tahle noční můra se stala skutečností.
Byl poslední květnový den. I když byl teprve květen, teplota na teploměru se vyšplhala k takovým teplotám, které častěji bývají v srpnu, kdy je léto v plném proudu a ne v květnu. Ondřej to bral jako znamení blížících se prázdnin. Vlastně dalo by se říct jeho posledních prázdnin. Ondřej ležel na balkóně. Užíval si sladkého nicnedělání. Jen tak ležel na slunci a poslouchal rádio. Vychutnával si svoji oblíbenou cigaretu, bez které poslední rok neudělal ani krok. Kouřit začal kvůli Monice. Holce co se mu líbila. Aby na ní zapůsobil, začal si kupovat cigarety, aby jí je mohl o školní přestávce nabízet, pokud by neměla. A jelikož se Monika nechala asi dva měsíce dobývat, začal kouřit. Při této vzpomínce se mu po tváři rozlil ten nostalgický úsměv, který máme všichni, když na něco pěkného vzpomínáme.
Tahle odpolední balkónová siesta netrvala dlouho. Ulicí prosvištělo auto, které za pískotu pneumatik zastavilo před Ondřejovým domem. Ondřej v klídku típnul cigaretu a ležérně se opřel o zábradlí. Hlasitě pozdravil řidiče. Byl to jeho dlouholetý kamarád Radek. Jako malí kluci si spolu hráli na písku, kde závodili ve stavbě toho nejlepšího hradu. V sedmi letech se Radkovi rodiče, jak už to tak většinou bývá, rozvedli a Radka dostala do péče jeho matka, se kterou se musel odstěhovat až na druhý konec republiky. I když se vídali zřídka, přesto jejich kamarádství odolalo. Spíše je to naopak posilnilo. V patnácti letech si Radek vybral schválně střední ekonomickou školu právě ve městě, kde do sedmi let žil, přesto, že jeho touhou byl gympl a následně studium medicíny. Proti synovu rozhodnutí jeho matka neměla námitky a tak se Radek stěhoval zpět ke svému otci. Od té doby zase patřili za tu nerozlučnou dvojku, která se dala dohromady na písku s lopatkou v ruce.
Ondra na Radkovi obdivoval jeho vytrvalost. Radek totiž vytrval ve svém snu a dostal se na touženou medicínu. Zatímco Ondra randil nebo s ostatními spolužáky chodil na fotbal či do hospody, Radek pilně studoval. Ondra vysokou školu začal řešit až týden před uzávěrem přihlášek. Však jeho životním krédem bylo věci příliš neřešit a nechávat jim prostor, aby se nějak vyvinuli sami. I přes tyto rozdílné povahy si byli blízcí jako dva bratři.
„Dělej Ondráši, nádrž je plná, tak můžeme vyrazit.“ Zařval Radek směrem k Ondřejovi. „Jasně, chvíli počkej!“ na oplátku zařval Ondřej, který na nic nečekal, vtrhl do bytu jako uragán, sbalil pár potřebných věcí, hlavně nezapomenout na spacák a jeho milované cigaretky. Ze spodu skříně, své tajné skrýše, vytáhl dvě lahve vodky a jednu zelené. Zabouchl dveře a hurá vstříc osudu. Cestou na chatu, kde se měla konat rozlučka celé třídy, se stavili v supermarketu, kde nakoupili nejen haldu jídla, ale výrazně doplnili stav tekutin několika basy piv a dalším alkoholem. Jak Radek poznamenal: „Aby nebylo zelené samotné smutno.“
Cesta jim vesele ubíhala. Když konečně zaparkovali před chatou, probíhaly přípravy na párty v plném proudu. Jejich příchod byl náležitě přivítán řevem, který zesílil ještě více, když otevřeli kufr od auta. Radek s Ondřejem se aktivně zapojili do příprav. K večeru už byla celá třída v kompletní sestavě. Dokonce i pár učitelů se zastavilo, aby si naposledy se svými, teď již bývalými žáky, zavzpomínali na různé historiky ze školy.
Kolem půlnoci byla zábava v tom největším proudu. Možná za to mohl alkohol, který tekl proudem, možná jointy, které dotáhl kdosi ze spolužáků. Noc byla nádherně teplá a jasná. Radek pozoroval hvězdy. Z jeho pozorování byl vyrušen nápadem, který zakřičel jeden z jeho spolužáků. „Co se takhle zajet vykoupat?!“ Radek chtěl toto šílenství zastavit, protože sám si uvědomoval, jak nebezpečné to může být, zvláště je-li skoro polovina spolužáků, včetně Ondry, úplně na mol. Ondřej se mu ale vysmál. „Radku, nedělej fóry, přece nám nechceš zkazit večer, my za to nemůžeme, že ty nepiješ a hoď sebou, nebo tam budeme poslední!“ A notně se napil z láhve vodky. Radek se nevzmohl na odpor. Raději došel k autu, měl strach, aby Ondru nenapadlo v tomhle stavu k rybníku řídit. Radek nasedl do auta, stočil všechny okénka a otevřel i to ve střeše. Chtěl za jízdy čerstvý vzduch a ne čichat Ondrův kouř cigaret a notnou dávku alkoholu, kterými byl Ondra „ provoněn.“
Radek otočil klíčkem. Motor zaburácel. Rozsvítil světla a vyjel z příjezdové cesty na hlavní silnici. Jel schválně pomalu, aby to žaludek Ondry snesl. Sice věděl, že Ondra vydrží dost, ale nechtěl nic riskovat. Ondra si zapálil cigaretu. Smál se na celé kolo a chtěl, aby Radek byl stejně veselý jako on. Nejprve zapnul rádio, které začalo doslova řvát přes celé auto. Radek ho chtěl ztlumit. Tohoto okamžiku využil Ondra. Stoupl si na sedačku, vystrčil hlavu z okénka a řval na celé kolo: „Já jsem pán světa.“ Tohle bylo i na kliďase Radka moc. Začal tahat Ondru za nohy, aby neblbnul a sedl si. V duchu se modlil, aby někde nepotkali policii. Ondru by s ledovým klidem mohli dnešní zbytek noci ubytovat na záchytce. Radek dosáhl jenom toho, že Ondra zavrávoral a upustil cigaretu, kterou držel v ruce, do auta. „Ty seš fakt úplně blbej!“ Zařval Radek. Radek věděl, že cigaretu musí najít co nejdříve. Když viděl, že cesta je rovná, pevně sevřel volant jen jednou rukou. Naklonil se a druhou rukou začal šmátrat po podlaze. Ondrovi i přes jeho alkoholické opojení došlo, co provedl. Bezmocně se svezl na sedačku. Radek hledal dál. Nechtěl, aby cigareta napáchala nějakou škodu. Musel se sklonit ještě více. Ruku stále držel pevně na volantu. Když ji konečně držel v ruce, Ondřeje oslepilo prudké světlo. Stačil jenom vykřiknout: „Radku bacha, něco jede proti nám.“ Radek zazmatkoval. Strhl volant prudce na druhou stranu, aby se vyhnul autu. Co bylo dál, si Ondra nevybavuje. Ví jen o prudké ráně, díky které se třískl hlavou o palubní desku a o tichu. Vše ztichlo a ztratilo se v černé tmě. I přesto, že byla jasná noc.
Ondra se probudil. Byl celý propocený a chtěl pít. Tichým krokem se vplížil do kuchyně, kde si natočil sklenici ledové vody. A začal zas vzpomínat. Na to, jak se probudil až v nemocnici. Vzpomíná si na obličeje svých rodičů. Byly bílé a strnulé jako sfingy. A ve tvářích měli tolik vrásek, jako by minimálně zestárli o deset let. Matka brečela. Otcovi do pláče také moc nechybělo. Pak ucítil tupou bolest v hlavě. Chtěl si na ni sáhnout, ale obě pravou ruku měl v sádře, levou v dlaze. S nohami ale hýbat mohl. Chtěl něco říct, ale jakoby ztratil hlas. Jeho slova se proměnili v chroptění. Poté zase usnul. Probouzel se takhle častěji. Vždycky jen na pár minut, ale pokaždé, když otevřel oči, viděl buď rodiče, nebo některé jeho spolužáky. Někdy pohlédl do očí i sestřičce, ale nikdy nespatřil oči Radkovi.
Po pár dnech byl již natolik zotavený, že se mohl posadit, dojít si na záchod, normálně mluvit. Rodiče mu řekli, že měli s Radkem bouračku. Proto cítil ten náraz. Sjeli z cesty a narazili do stromu. Když se zeptal na Radka, rodiče mlčeli. Vlastně kohokoliv se zeptal na Radka, mlčel. Asi ho nechtěli zbytečně rozčilovat, zvláště když je tak slabý, pomyslel si Ondra.
Poslední večer před svým propuštěním z nemocnice se Ondrovi zdál zvláštní sen. Byl v jakém si městě. Nevěděl, jak se to město jmenuje. Zvláštní na něm bylo ovšem to, že bylo celé zahalené do jakési šedi. Domy byly vysoké stejně jako okna v nich. Nikde se nesvítilo. Jediné světlo vydávaly pouliční lampy, které byly plné much a můr, které v nich dobrovolně ukončily svůj život. Do těla mu vstoupila tíseň a nejistota. Šel mlčky dál, ohlížeje se kolem. Pod jednou lampou náhle spatřil Radka. Byl rád, že ho vidí. Rozeběhl se k němu. Měl tisíc otázek, ale když přišel k Radkovi, otázky zůstaly v jeho hlavě. Radek byl divný, takoví celý bledý, až průhledný a kolem něj byla jakási divná mihotavá záře. Radek k němu promluvil. „Nemá ti cenu vysvětlovat, kde jsme se sešli, jednou to zjistíš sám. I přesto jsem rád, že jsi byl mým kamarádem. I když budeš mít výčitky svědomí a mnozí lidé tě budou odsuzovat, věř, že já k tobě nechovám žádnou zášť. Jako budoucí doktor jsem věděl o tom své. Možná tě to nikdy nepřebolí, ale věř mi, že na světě je tolik dalších horších věcí než tohle.“ Pak se odmlčel. Ondra nechápal. Nechápal, proč mu to Radek říká. Najednou se otevřely dveře jednoho z domů. Ve dveřích stáli Ondrovi prarodiče. Ondra nechápal. Co oni tady dělají, když jsou oba po smrti? Podíval se na Radka. „Myslím, že je čas jít. Dřív, než ti dojde co se děje. Sbohem Ondro.“ Řekl Radek a odešel za jeho prarodiči. Ondra zůstal stát jak sloup. Co to znamená? Proč sbohem? Co se děje? Proč si vedou Radka pryč? Než stačil vykřiknout, všichni tři mu zamávali a zmizeli. Ondra běžel ke dveřím. Nešli otevřít. Zápasil s nimi dlouho, kopal do dveří, bušil pěstmi a pořád nic.
Najednou cítil nějaké pleskání po tváři a hlasy. „Ondřeji probuďte se, slyšíte?“ Ondra se probral. Nad sebou viděl sestru a doktora. „Kde je Radek, slyšíte, no tak, kde je? Chci k němu a to hned!“ Sestra ztuhla. Doktor se prohrábl ve vlasech. „ Víte, …“ „Ne chci to vědět, řekněte mi to!“ Doktor svolil. „ Váš kamarád při bouračce utrpěl četnější a vážnější zranění než vy.“ „To snad ne!“ Zaúpěl Ondra. „Bohužel je tomu tak. Už když ho k nám vezli, volali nám, že má krvácení do mozku.“ Ondra ztuhnul, čekal na ortel, který se chystal doktor říct. „Snažili jsme se ho zachránit. Byl mladý, všechno nasvědčovalo tomu, že má vysokou šanci na přežití.“ Doktor se odmlčel. „Co se stalo, tak sakra mluvte!“ Naléhal Ondra. „Bohužel, přišla komplikace, našli jsme další otevřená krvácení. Na jejich následky Radek zemřel.“ Nastalo ticho. Ondrovi prudce bušilo srdce. Krev mu tepala ve spáncích. Teprve tehdy pochopil, že ten sen, co se mu zdál, bylo vlastně Radkovo rozloučení. Přišel se s ním rozloučit i přesto, že moc dobře věděl, že za všechno může Ondra. A prý mu nic nevyčítá. Ondra omdlel.