Tichý pozorovatel

Tiše v koutě schovaná, skrčená v rohu místnosti. V místech, kde nedopadá světlo. Jediné co dělala, nebo spíš co byla schopná dělat, bylo koukat na svět. Byla tichý pozorovatel. Nejraději byla sama. Procházela se po světě, ale nikdo si jí nevšímal, jako by ji nikdo neviděl. Všichni se dívali zkrz ni. Nikdo ji nepotřeboval. Nevnímali ale to, že ona někoho potřebuje. Pořád byla sama. Neměla jinou možnost, než se zžít se samotou. A teď je zahnaná v koutě. Schoulená do klubíčka. Ztracená v bolesti. Proč? Protože už nechce být sama. Když vidí děti, jak si spolu hrají, jak se radují, vždy si uvědomí, že jí to chybí. Ale na druhou stranu vidí i to, jak jsou lidé zlí. Nechápe jejich myšlenkové pochody. Jak můžou ublížit člověku. A jak může ublížit člověk, kterému bylo ublíženo? Člověk, který ví, jak moc to bolí. A proč lidé zrazují, jak vůbec můžou?To nemají žádné svědomí? Jak může mít někdo radost z bolesti druhého? Proč lidi druhé přehlížejí?
Dívka přistoupila k oknu a dívala se na ulici. Bylo tam plno lidí. Všichni někam spěchali. Nikdo si nevšiml paní, které se vysypal nákup. Nikdo jí nepomohl. O pár minut později si všimla kluka, který pánovi z kapsy vytáhl peněženku a ztratil se v davu. Dívka už se na to nemohla dívat. Jen smutně zakroutila hlavou. Jak může být svět tak zlý?
Už tam nemohla stát, neměla sílu dívat se na ten zkažený svět.Přešla přes pokoj a posadila se zpět do kouta, na který padal stín. Když se setmělo, vydala se do města. Přešla přes ulici, na kterou koukala z okna a šla do parku. Foukal vítr. Za pomoci stromů a keřů pěl smutnou melodii. Voda na hladině jezera se vlnila. Pouliční lampy v parku nebyly. Okolí ozařoval jen měsíc. Stíny stromu naháněly hrůzu. Dívka se šla posadit k jezeru. Sedla si do vlhké trávy a dívala se na okolní přírodu ovládanou větrem. Po nějaké době se tam objevil cizí muž.
„Dobrý večer, slečno!“
Dívka se otočila. Ten muž vážně promluvil na mě? Už je to šest let, co si mě nikdo nevšímal, nikdo na mě nepromluvil. Ale tento muž se na mě kouká, dokonce na mě promluvil.
„Dobrý večer, přisednete si?“
Muž neodpověděl, ale posadil se vedle ní. Chvíli jen tak seděli a koukali jeden na druhého. Dívka prolomila to ticho.
„Co tady děláte? Nikdy jsem vás tady neviděla.“
„Já se tady jen zatoulal. Jste mladá, jakto že jste tady a ne na zábavě?“
„Nechodím na zábavy! Jsem pořád sama. Nemůžu se koukat na to, jak je svět zlý!“
„Zvláštní, takový pohled na svět již v tak útlém věku.“
Dívka se dál nechtěla na tohle téma bavit a tak otočila hlavu k jezeru a dívala se na odraz měsíce, který se zmítal na vlnkách.
„Jste krásná,“ řekl a pohladil ji. Dívka sebou cukla a jeho ruku odtáhla. Muži se její gesto nelíbilo. Chytl ji a položil na zem. Dívka se snažila bránit, ale neměla tolik sil. Když ji znovu pohladil po tváří, kousla ho do ruky. Muže to rozčílilo. Vytáhl z kapsy nůž a bodl ji do hrudi. Pak ji ještě políbil a odešel. Dívka se nemohla nadechnout. Věděla, že umírá.
Všiml si mě, ten muž si mě všiml. Nebyla jsem pro něj neviditelná. I když to skončilo takhle, splnil se mi můj sen. Dívka se usmála, zavřela oči a její tep se zastavil.