Jiné vzpomínky

Jiné vzpomínky

Mona se koukala z okna. Z venku se na ní usmívalo ponuré město. Praha. Z jejího bytu v sedmém patře byl perfektní výhled na město. Byl leden, včera vyjímečně nasněžilo, ale teď už opět svítilo slunce. Sníh už roztával. V dálce se třpitilo panorama Pražského hradu, které ji vždycky dokázalo svým způsobem uklidnit.
Ale tentokrát ne. Věděla moc dobře, co za to může. A dávala si to za vinu. I přesto, že za spoustu věcí nemohla. To jí říkali všichni. A ikdyž věděla, že je to pravda, nikdy se z toho nestala Martinova vina.
Odešla do kuchyně. Do svojí malé kuchyňky, jak jí často nazývala. Celý její byt byl maličký, maličký obývajcí pokoj s červenou pohovkou, které se rozhodně nedalo říkat maličká. Byla přímo obrovská. Nebo aspoň obrovská na tu malou místnost. Před pohovkou stál malý dřevěný stolek, teď na něm nic nebylo, ale jindy, když má Mona náladu, při které zdobí celý byt, byl stolek naaranžovaný. Naproti stolku byla malá skříňka plná Moniných oblíbených filmů. Skříňka byla oblíbeným místem na schovávání Moniny kotěte Cocie. Jak říkal s oblibou Martin, při svých návštěvách : „ Najdeš jí vždycky tam, kde jí nejmíň čekáš.“
Mona teď na nic a na nikoho nečekala. Byla sama doma a jedinou její společnost jí dělala Cocie, která právě spala na křesle vedle pohovky. Spala v její oblíbené poloze, která byla naprosto nepřirozená pro ostatní kočky. Spala na zádech se zadními tlapkami od sebe a předními naprosto v opačné poloze. Její černý kožich se leskl v obýváku zalitém sluncem.
Mona si vzala z ledničky vychlazenou lahev vína a usedla si klekla si k Cocie. Začala jí hladít a drbat. Cocie předla.
„ Aspoň že ty seš šťastná.“ zamumlala si pro sebe. Kotě mírně pootevřelo oči, ušklíblo se na ní a zase je zavřelo. Předlo dál.
Mona vzedla lahev proti slunci, proti oknu za křeslem. Mírně s ní zatřásla. Víno bylo čisté a krásně nažloutlé, takové, jaké mělo být. Chvíli si ho prohlížela, jako by bylo jejím nepřítelem. A to svým způsobem bylo. Snažila se vzdorovat tomu, čím by mohla být, kdyby tu láhev otevřela a napila se. Lákalo jí to. Bylo to tak jednoduché. Jejiný krok a mohlo by jí být líp. Jeden krok a mohla být alkoholikem. Prohrála by tu její hru. Hru, kterou nazývala : „nepodlehnout lahvi“
Láhev jí koupil Martin k narozeninám. Už tehdy se cítila špatně, ale to, co se stalo před necelým týdnem jí přivolalo špatnou náladu nejméňě na měsíc dopředu. Nedá se tomu ani pořádně říkat nálada. To, co prožívala Mona byla přímo nemoc. Zmutovaný virus, který lze chytit jedním pohledem. Virus, na který neexistuje lék, protože se z něj musíte dostat sami.
Položila lahev vedle sebe, položila svou hlavu vedle těla kotěte. Poslouchala jak přede blahem a vzpomínala. Bylo těžké zapomenout. Vzpomínala na svatbu své kamarádky, kde se to všechno stalo. To byl její největší problém. Vzpomínala, ikdyž nechtěla. Nevědomky si vybavovala jejich rozhovory, jak se k sobě chovali a celý ten večer se k ní vracel jako kdyby k ní byl Martin připoután.
A on možná i svým způsobem byl. Všechno, co kdy řekl rozebírala do hloubky, ve všem hledala nějaký skytý význam ikdyž to žádný význam nemělo.
I teď se v tom pitvala. A vedle ní seděla lahev vína a mile se na ní dívala. Mona vstala a odešla opět do kuchyně. Za chvíli se vrátila do obýváku. V očích měla slzy a v ruce měla vývrtku. Prohrála, odmítla bojovat dál, protože už poznala, že to nemá cenu.
Vybrala si skvělou vysokou školu. Byla úspěšná. Jenomže on zůstal doma a začal pracovat. Nebyl tak úspěšný jako ona. Ona si sehnala byt, práci a chodila na vysokou školu. Tak jako spoustu jejich vrstevníků. Ale ty byli šťastní sice ne všichni, ale spoustu z nich ano. Ona teď lituje toho, že nezůstala s ním ve městě, protože mohli být spolu, protože by byla šťastná a nikdy by neudělala takovou chybu jako udělala před týdnem.
A co to bylo za chybu ? Fér jednání. To byla ta chyba, které se dopustila a nedokázala si to odpustit. Od minulého týdne pokládala za chybu i tu svatbu, kam byla pozvaná a která už byla půl roku pryč. Půl roku, tak dlouho už se trápí a úplně zbytečně. Často se sama sebe ptá, jestli jí měl vůbec někdy rád nebo jestli pro něj někdy něco znamenala a podobné otázky, které si klade asi každý kdo měl někdy zlomené srdce.
Mona se podívala na lahev vedle ní. Nenáviděla ji. Ale věděla, že se jí svým způsobem uleví, když se napije. Měla hroznou chuť se opít. Aby jí bylo líp, aby se netrápila. Říkala si, že třeba v opilosti najde otázku na jednu ze svých odpovědí. Jenomže tyhle odpovědi už mohla získat dávno. Mohla je získat, když se jí ptal jestli to chce ještě nějak rozebírat. Chtěla to rozebírat, ale připadala si tak slabá na to, aby se v tom pitvala ještě s ním. Chtěla si to všechno vyřešit sama. A tak mu řekla, že není potřeba to víc rozebírat.
Natáhla ruku po láhvi vína. Z očí jí začaly téct proudy slz. Byla to její prohra. Vzdala se. Vzdala se lahvi stejně, jako tenkrát vzdala jemu, když mu řekla, co k němu vlastě cítí. Nečekala kladnou odpověď. Vzdala se mu bez jakých koliv nadějí na šťastný konec.
„ Neexistujou žádný šťastný konce.“ řekla a vzala si láhev do ruky, začala otevírat lahev. Z očí tekly proudy slz a ona už je ani nechtěla zastavit.
Ozval se zvonek od dveří. Někdo přicházel. Lekla se. Nikoho nečekala. A v tuto chvíli by se dalo říct, že ani nikdo nebyl zván. Samozdřejmě až na jednoho člověka. Martina by pozvala dovnitř vždycky. Pokaždém zklamání by mu byla schopna otevřít říct : „ Nic se nestalo, neboj, pokračujeme dál.“ jenomže to on nikdy neudělá. Ikdyž si teď občas normálně píšou, jejich rozhovor jí hrozně bolí.
Mona si otřela slzy, promnula si oči. Zhluboka se nadechla a otevřela dveře. Stály tam tři ženy. Z každé vyzařovalo něco mimořádného, něco nadpozemského. Ale to něco jí bylo tak blízko. Měla pocit, že všechny zná, ale přitom jasně věděla, že ani jednu nikdy předtím neviděla.
„ Dobrý den, co si přejete ?“ řekla Mona potichu.
„ My jsme si chtěli s tebou jenom o něčem pohovořit, Mono. Je to důležitý.“ Odpověděla jí ta prostřední. Přišla jí hrozně nesympatická a utrápená. Monu už ani nepřekvapilo, že znala její jméno, protože teď už pro ni bylo možné všechno. Ani necítila potřebu se ptát proč, věděla, že je zná a že se jí nic zlého nestane. Nechtěla jim odporovat, protože věděla, že by jí mohly vymluvit to, na co se chystala.
„ Já – já ...“ nevěděla, co má odpovědět. Připadala si jako ve snu. Jako by k ní právě přišla jakási záchrana. Zrovna když potřebovala vysvobodit. V ruce ještě držela svého nepřítele. Byla to ta ruka, která se schovávala za dveřmi tak, že na ní nebylo vidět. „ Tak pojďte.“ dodala po chvíli. Poodstoupila od dveří, aby mohli neznámé ženy projít. Začala se proklínat, že si s sebou tu lahev brala. Teprve až teď si všimly, že ani jedna z těch neznámých žen neměla na sobě kabát nebo bundu a to i přesto, že byl leden. Všechny měli na sobě jenom šaty, každá jiného střihu a jiné barvy. Všem to hrozně slušelo. Připomínaly jí víli od někud z neznáma.
„ Kdo jste ?“ zeptala se.
„ Už to víš. Věděla si to i ve chvíli, kdy si otevřela dveře.“ odpověděla žena s tmavými vlasy a zářivě modrými, krátkými šaty.
„ Jsme tvoje budoucnost,“ řekla a ukázala na ženu v těch modrých šatech, „ přítomnost,“ pokračovala a ukázala na ženu vedle ní, na tu, co mluvila první. Měla světle hnědé vlasy a Moně nebyla vůbec sympatická. Možná kvůli tomu, co byla. „ a já jsem tvoje minulost.“ teď už Mona věděla, proč jí je nejsympatičtější. Snažila se na všechny vzpomínat jenom v dobrém. Proto nemohla zapomenout na tu svatbu, protože tam se jí Martin zjevil jako někdo, kdo byl jenom dobrý, jako někdo, kdo by mohl být její. Jenom její. Ale to bylo teď pryč, protože si slíbili, že to smažou a začnou od začátku. A tak se to teď snaží smazat.
„ A co chcete ?“ řekla Mona zděšeně.
„ Začneme tím, proč máš v ruce tu lahev vína?“ zeptala se jí žena představující budoucnost, vypadala, jako by byla slepá. Oči jí létali sem tam. Přesto věděla, co je teď. A nebyla sama, Minulost vypadala taky jako slepec. Ale u Minulosti bylo vidět jenom bělmo v očích, nic jiného tam neměla, ale také se orientovala, stejně jako Budoucnost.
„ Já oslavuju.“ řekla Mona zatvrzeně. Nikdo jí to nemohla rozmluvit.
„ Co oslavuješ ? Další zklamání ?“ zeptala se jí vyčítavě Přítomnost.
„ I tak se to dá říct.“
„ A budeš slavit i to, až se ti omluví ? Nebo až potkáš někoho, kdo ti za to vážně stojí ?“ zaútočila Přítomnost.
„ Nikdy si nic takovýho nedělala.“ odvětila Minulost.
„ Nikdy sem na pro to neměla důvod.“ obhajovala se Mona. „ Neproberem to třeba v obýváku ?“ dodala.
„ Až uklidíš tu tvojí kořist.“ řekla Budoucnost. Mona zamířila s lahví do kuchyně a zachvíli se vrátila a v ruce neměla nic. „ Tak můžem ?“ řekla a otevřela dveře do obýváku. Všechny tři ženy prošly, Mona šla poslední. Cocie ležela pořád na tom samém místě. Teď jenom pootevřela oči, aby věděla, kdo přichází a zase ulehla a spala dál. Ani jedna z Moniných „ přeludů“ si kočky nevšimla. Usadili se na pohovku.
„ Nechcete něco k pití nebo k jídlu ?“ zeptala se Mona, když se usadily.
„ Ne, my nic takového nepotřebujeme.“ řekla Minulost.
„ Omlouvám se, to mi nedošlo.“ řekla pohoršeně Mona.
„ To je v pořádku. Spíš si promluvíme o tvém problému, to bude lepší.“ řekla Budoucnost.
„ Já v tom nevidím problém.“ řekla Mona tvrdohlavě.
„ Když v tom nevidíš problém, proč kvůli tomu piješ ?“ zeptala se jí Přítomnost. Byla nepříjemná, ale bylo to samozdřejmé, protože to, co se dělo teď (tedy přítomnost) byla nepříjemná.
„ Protože mě to zklamalo a protože se kvůli tomu trápím.“
„ A trápení není problém ?“ zeptala se Minulost.
„ Neznám definici trápení, ale nepovažuju to za problém.“
„ Tak já se zeptám jinak, proč si nenajdeš někoho, kdo ti za tohle trápení stojí, někoho, s kým bys vydržela ?“ zeptala se klidně Budoucnost.
„ Protože vím, že bych vydržela s ním jak dlouho bych chtěla, protože mi příjde ubohý nahrazovat Martina někým, kdo na něj nemá. Proto!“ naštvala se Mona.
„ Je to ubohý ? Vážně ? Ale dělají to všichni Mono! Všichni! A nikomu to nepříjde ubohý, protože oni se netrápí otázkou, jestli je to ubohý, oni se trápí, tím, jestli jim tenhle člověk za to bude stát, jestli bude lepší. A ty by ses teď neměla trápit kvůli Martinovy, ty by ses měla trápit tím, jestli je kolem tebe někdo, kdo by ho dokázal aspoň z poloviny nahradit.“ zvyšovala hlas Přítomnost.
„ Tak co mám dělat ? Mám bejt spokojená s tím, že mě odmítnul? Je na tom něco potěšujícího? Mě to tak nepříjde.“
„ A příjde ti potěšující, že kvůli němu chceš začít pít ? To je podle tebe potěšující ? Žádnej kluk ti za tohle nestojí!“ soptila Přítomnost.
„ Myslíš si, že je to pro mě jednoduchý ? Jak si myslíš, že se teď asi cítím ? Od tý doby, co mě odmítnul si jenom vzpomínám na tu svatbu, kde to všechno začalo. Není pro mě lehký na tohle zapomenout, ale zároveň si všechno vyčítám, chtěla bych to vrátit, abych se teď tak netrápila a neohlížela se pořád za tím, co bylo a už asi nikdy nebude.“
„ Nikdy nevíš co bude, co kdyby si litovala toho, že si to vrátila a chtěla se vrátit třeba sem.“ řekla Budoucnost.
„ Ty mi to můžeš říct, ty víš, co bude.“ řekla Mona zoufale.
„ Ano, já vím co bude, pokud se budeš rozhodovat tak, jak se rozhoduješ teď, všechno záleží na tvých blízcích a taky na tvém mottu. Teď si myslím, že by ti to vyhovovalo.“ odpověděla Budoucnost.
„ Jenomže mě to nevyhovuje teď a možná sem divná, ale to co je teď mě zajímá víc než to co teprve bude.“
„ Proč to chceš vrátit ?“ zeptala se Minulost.
„ Protože mám pocit, že bych to dokázala napravit, že bych to mohla zlepšit a už by mě nic netrápilo.“
„ Tobě by nebylo líto toho vztahu, co jste spolu měli nebo ještě máte ?“ zeptala se opět Minulost, ostatní sledovali rozhovor, jako by pro ně nikdy nic jiného neexistovalo. A možná že ani neexistovalo. Co když jsou někde mezi časem a jakým si místem bez času, kde existovali jenom oni a všechno kolem byly jenom kulisy? Co když takhle neexistovala jenom přítomnost, minulost a budoucnost ? Co kdyby k ní zachvíli zavítala realita, láska, právo a podobně ?
„ Já se teď soustředím na to, co jsem prohrála, vybavuju si jenom tu svatbu, kde mi s ním bylo nejlíp. Nedokážu se soustředit na něco jinýho a už vůbec nedokážu ohodnotit náš vztah.“ řekla sklesle Mona.
„ Kdybych ti řekla, jak to s tebou myslel, pomohlo by ti to nějak, nebo by tě to utvrdilo v tom, co právě cítíš ?“ zeptala se Minulost.
„ Já nevím, jak to se mnou měl a nevím, jestli by bylo, kdybych se jí dozvěděla. Nevím, jestli mě chtěl jako nějakej délší vztah nebo jako holku na jednu noc, což by bylo mnohem snažší pochopit, protože na tý svatbě byl už zadanej, ale ta holka tam s ním nebyla.“ odmlčela se, „ Dělej jak myslíš, nevím, jestli by mi bylo líp, kdybych slyšela pravdu.“ dodala po chvíli.
„ Nechtěl tě jenom jako holku na jednu noc, to ti řeknu. Myslel si, že se díky tobě zbaví jeho tehdejší přítelkyně. To je pravda.“ řekla Minulost, jako by se jí snažila utišit.
„ A pak by mě odkopnul ...“ dopověděla Mona sklesle.
„ To jsem neřekla.“ obhajovala se Minulost.
„ Protože si mě nechtěla ranit. Ale já nejsem tak blbá, jak možná vypadám, vím moc dobře co si myslela.“
„ Bylo by ti líp, kdyby to tak bylo ? Kdyby vám to vyšlo a on tě potom odkopl ? Protože jestli ne, tak proč se trápíš, že tvojí lásku neopětoval ?“ zeptala se tentokrát Přítomnost.
„ Nevím proč, mrzí mě, že jsem to udělala a mrzí mě, že jsem byla tak blbá a naletěla mu na ty jeho kecy.“
„ Nebyly to kecy.“ prohodila Minulost.
„ Co chceš dělat ? Jak bys to chtěla změnit ?“ zeptala se mírně naštvaně Budoucnost. „ Když změníš to, co bylo, změníš všechno. I budoucnost.“ dodala. Přítomnost jenom tiše hleděla a poslouchala rozhovor, bylo vidět, že každá ví pouze o svém úseku a ničím jiným se nezabývá.
„ Kdybych se mu vyhýbala, třeba by se to nestalo, třeba by se přestal snažit, třeba bych ho brala jenom jako kamaráda a teď bych se netrápila.“ odpověděla Mona.
„ Dobře, můžu ti dát ještě jednu šanci to změnit. Můžu tě poslat tam, kde to všechno začalo a nechat tě to změnit.“ řekla Minulost. Přítomnost s Budoucností na ni nevěřícně hleděli. Nevěřili, že to vážně udělá.
„ Proč to chceš udělat ?“ zeptala se Mona nevěřícně.
„ Nechceš, abych to udělala ?“ zeptala se jí zpátky Minulost.
„ Já - já, samozdřejmě, že chci, ale nevím proč bych měla zrovna já dostat druhou šanci. Myslím, že jsou i jiný lidi, který si tohle zaslouží víc.“ odpověděla Mona.
„ A co když ty už jí dostali ? Co když jí dostal už i Martin ? Protože každý má svou minulost, přítomnost a budoucnost a všechno se dá změnit. Krom toho, když to změní oni, ty nic nepoznáš.“ reagovala Přítomnost.
„ Je jenom na tobě, jestli chceš tu svojí jedinou šanci využít zrovna teď.“ řekla Budoucnost.
„ Chci jí využít i za cenu, že ztratím všechno to, co jsem si vybudovala.“ řekla zatvrzeně Mona.
„ Jen ti chci říct, že jedno bude stejné, ať uděláš cokoliv, na vysokou školu tě přijaly ještě před tou svatbou. Takže budeš pořád tady.“ řekal Budoucnost.
„ To mi nevadí. Hlavní je, že už se tím nebudu trápit.“
„ Chyť mě za ruku.“ řekla Minulost. „ Dovedu tě tam jenom já.“ dodala.
Mona se jí chytila. Všechno kolem ní se začalo točit. Minulost stála pořád vedle ní, usmívala se. Oči se jí pomalu srovnávaly a ona už nebyla slepá. Za chvíli se ocitli v restauraci, kde se měla Mony kamarádka, Christina, vdávat. Všechno kolem nich stálo. Byli na chodbě mezi kuchyní a hlavním sálem. Už bylo asi po obřadu, právě začínala hostina.
„ Tady tě nechám, máš všechno, co si měla předtím. Snaž se chovat tak, aby to bylo, co nejmín poznat. Hodně štěstí.“ řekla Minulost a zmizela.
Mona se rozhlédla kolem sebe. Několikrát z hluboka oddychla a šla na slavnost. Byla oslněná tím světlem, protože v jejím bytě ho tolik nebylo a hlavně byla oslněná tolika lidmi. Jakmile otevřela dvěře, všichni na ní koukali. Pak se teprve podívala, co má na sobě.
Byly to nádherné černobílé šaty, které si speciálně na tuhle akci půjčila. Ostatní věci měla nahoře na pokoji, kde byla většina hostů, včetně ženicha a nevěsty ubytováni. Koukali na ní takhle pokaždé, i „minule“ když tu byla zachytila podobné pohledy.
„ Kam si se mi schovala ?“ ozval se jí za zády mile Martin.
„ Nikam, ty si odešel.“ řekla vzdorně Mona. Bolelo ji to, co musela dělat, ale moc dobře věděla, že jiná cesta není.
„ Dobře, nebudu se s tebou hádat, ale myslím si svoje.“ řekla ironicky Martin. Pořád se usmíval, stejně mile jako „minule“.
„ Mysli si co chceš.“ odpověděla mu s pohrdáním Mona. A odešla za Christinou.
Chvíli u ní stála, nějak moc se spolu ani nebavily, Christina byla zabavená ostatními hosty. Mona tohle úplně chápala, na svatbě bylo tak sedmdesát lidí a ona během těch pár hodin musela si během těch pár hodin musel promluvit s každým. Nakonec, když už Monu přestalo bavit postávat jen tak u Christiny a poslouchat její rozhovory s její nebo s ženichovo rodinou, sedla k prázdnému stolu se skleničkou vína. Teď by vypadalo divně, kdyby si ani jednou nenalila.
, Tady můžu pít aniž by mi to někdo vyčítal.' pomyslela si Mona, když pila sklenku bílého vína.
„ Tak tady si, chyběla si mi.“ prohlásil vesele Martin, když si k ní přisednul. Podívala se na něj nechápavým pohledem. „ Minule“, v tuhle dobu spolu blbli někde venku, teď poslouchá jeho přesládé řeči a uvnitř jí to všechno hrozně bolelo. , Není jiné cesty.' pomyslela si.
„ Hmm ty mě nějak moc ne.“ pronesla odpudivě.
„ To je škoda, už jsem se těšil, že se budeme předhánět, kdo komu chyběl víc.“ odpověděl vesele Martin, jako by mu nevadilo, že ho Mona odstrčila.
„ Pojď ven, potřebuju s tebou mluvit.“ řekla, zvedla se a zamířila ke dveřím.
„ Konečně rozumný slovo.“ zašklebil se Martin a následoval jí.
Venku bylo celkem teplo, byl červen a bylo to celkem běžné, že i v osm hodin bude takhle hezky. Slunce ještě ani nezapadlo a nevypadalo, že se na to chystá.
Mona si sedla na lavičku vedle třešně, za ní byl stůl, téměř nikdo tu nebyl, muzika byla ve vnitř. Nejbližší společnost, byla nedaleko u ohně.
Martin si sednul vedle Mony.
„ Tak co si přeješ princezno?“ usmíval se Martin. Mona tohle nečekala, „minule“ byl o hodně mírnější. Choval se podobně, jenom jí tak přitrouble neoslovoval. Teď to byl mnohem větší útok, kterému vzdorovala.
„ Neříkej mi tak.“ začala Mona, vlastně ani nevěděla, co tu s ním chce řešit.
„ A jak ti mám říkat ?“ zeptal se už trochu zoufale Martin.
„ Nevím jak, jen mě takhle neoslovuj.“ zasyčela Mona.
„ Beruško by ti vyhovovalo víc ?“ začal znovu Martin.
„ NE ! Nevyhovuje mi ani beruško, ani zlatíčko, ani princezno, nevyhovuje mi nic takovýho.“ zaječela Mona. Skupinka u ohně se na ní otočila, chvíli jí sledovala, ale pak se otočila zpátky k ohni a Mony si nevšímala.
„ Promiň. Omlouvám se.“ pronesl trochu smutně Martin. Mona se trochu usmála, konečně dosáhla svého. Musela se ovládat, aby neudělala nějakou blbost. Nechtěla se mu koukat do očí, protože věděla, že by jí přečetl. Skoro pořád se koukala někam jinam, mluvila někam jinam.
„ Jen jsem tě chtěla poprosit, jestli by si se ke mně mohl chovat víc jako kamarád ,“ odmlčela se. Martin na ní nevěřícně hleděl. Už nevěděla jak mu má jinak říct, aby se k ní choval normálně. „ víš, myslím tím, jestli by ses ke mně mohl chovat trochu víc tak, jako předtím. Takhle jsem to myslela.“ dodala. Martin pořád nemohl věřit tomu, co slyší.
„ Já … jasně můžu se jen zeptat proč ?“ dostával ze sebe pomalu Martin. Mluvil potichu a už zdaleka ne tak vesele jeko předtím.
„ Protože ty už holku máš. Ta holka je shodou okolností moje kamarádka a já jí nechci ztratit kvůli svojí blbosti. A krom toho, v září začnu chodit na vejšku, nemohla bych být s tebou.“ dodala mrzutě Mona. Lhala. Hlavně co se týče té kamarádky. Byla jí téměř lhostejná, nikdy se spolu moc nebavili, jen občas, když nebylo na výběr.
„ Co když už holku nemám a chci tě za každou cenu ?“ zeptal se Martin potichu. Chytil Monu za ruku. Mona se celá klepala. Poznala, že tu hru právě prohrála, protože ho nechtěla odmítnout. Ikdyž na to Martin nevypadal, byl hrozně citlivý. A ona věděla, že by s toho byl úplně stejně na dně jako byla ona.
Začala vrtět hlavou a otočila jí směrem k ohni, aby jí Martin neviděl. Slzy už měla na krajíčku. Stačili by tři písmenka a byla by jeho, místo toho vrtěla hlavou. „ Ne, promiň.“ zamumlala potichu a doufala, že to Martin neslyšel. Z očí už jí stékaly první slzy.
Martin jí chytil za rameno. Otočil si ji k sobě.
„ Teď neexistuje žádný ne, ani promiň.“ řekl, setřel jí slzy, přitiskl se k ní blíž a políbil ji.
Mona zapomněla na to, co si slíbila, když k ní přišly ty tři tajemné ženy. Chtěla zůstat v téhle realitě, nevracet se zpět, protože teď byl Martin jenom její. Zůstala by s ním napořád, jenom v téhle chvíli, kdyby to šlo. Ale čas běží neúprosně pořád dál a na minulost není čas se otáčet.

O šest měsíců později

Mona se koukala z okna. Z venku se na ní usmívalo ponuré město. Praha. Z jejího bytu v sedmém patře byl perfektní výhled na město. Byl leden, včera vyjímečně nasněžilo, ale teď už opět svítilo slunce. Sníh už roztával. V dálce se třpitila panorama Pražského hradu, která ji vždycky dokázala svým způsobem uklidnit.
Opět byla nešťastná. Utápěla se v depresích. Byla ve svém bytě, úplně stejném jako „minule“. Ale teď to bylo o trochu jiné. Jistě, trápila se. Pořád kvůli Martinovy, to zůstalo stejné. To zůstane stejné ještě hodně dlouho. Ale tentokrát neobviňovala Mona sebe, teď věděla, že je to Matrinova chyba. Nebo aspoň z části byla. Ale hlavně to byla jeho chyba. Protože jí opět opustil. Opěk kvůli jiné holce. A opět to byla ta samá osoba.
Opustil jí kvůli úplně stejné holce, jakou měl i „minule“. Opustil jí i ze stejného důvodu, jestli se tomu „minule“ dalo říkat důvod. Opusktil jí, protože byla moc daleko a vídat se jenom o víkendech mu přišlo jako hrozně málo. Což Moně taky, ale né tak málo, aby ho přestala milovat. Byl to týden, potom, co se s ní rozešel. Od toho dne moc nejedla, nevšímala si lidí okolo ní a na školu „kašlala“. Pořád si připomínala ten večer, kdy to všechno začalo, ten večer na svatbě Christiny. Z očí jí neustále tekl proud slz, který nešel zastavit.
Nicméně nejhorší pro ni teď byla samota. Společnost jí dělala opět jenom její kočka Cocie. Ale i na té se něco změnilo, už neměla stejnou barvu, jako před rokem. Tentokrát byla bílá s šedivými fleky, protože tentokrát jí Mona vybírala s Martinem. Martin odmítl mít černou kočku, protože to podle něj přinášelo smůlu. Tak tam nechali tu Cocie, kterou měla Mona „minule“ a vzali si úplně jinou Cocie. Byla jiná i povahově. Spala jako ostatní kočky. Nevrněla pokaždé, když jí někdo pohladil a byla zvyklá na Matrina. Pokaždé, když Mona ráno vylezla z postele a vyděla její znuděný výraz, který jako by říkal : „ Nechci tě tu, kde je Matrin ? Vrátí se ještě ?“ Mona si pokaždé když viděla výraz její kočky pomyslela, že už se nevrátí. Nakrmila ji a pak se teprve starala o ostatní záležitosti. Snažila se vyhovět aspoň jí, protože věděla, že jí má Martin stále rád.
Někdo zaklepal na dveře. Mona už tušila, kdo to je. A nemýlila se.
„ Tak pojďte dál.“ řekla rozmrzele, když jim otevřela dveře. Na těch třech ženách bylo vidět, co udělala. Změnila Minulost, Přítomnost i Budoucnost. Všechny teď vypadali jinak, ale přesto byly podobné těm ženám, které přišly „minule“.
Ženy bez rozmyšlení přijmuly její vyzvání a vstoupily dál. Zamířily rovnou do obýváku a sedli si na pohovku. Úplně stejně jako „minule“. Mona věděla, která označuje jaký úsek jejího času. Oni to asi taky věděli, protože už se ani nenamáhaly s představováním.
„ Tak si nás změnila. Seš šťastná ?“ začala Budoucnost
„ Copak jde být někdy opravdu dlouhodobě být šťastná ?“ odpověděla ji Mona.
„ Štěstí je chvilková záležitost, to ty už moc dobře víš. Jen tak mimochodem, překvapilo mě, že jsem tě u dveří nepotkala s flaškou, jako minule.“ řekla Minulost trochu potěšeně.
„ Štěstí je chvilkové a já byla šťastná dost dlouho, pokud nebyl šťastný on, asi je teď nařadě. Třeba je šťastný teď.“ odpověděla Mona.

"Jak šťastný úděl vestálky, již ničím vinit nelze. A svět již zapomíná, ba možná zapomněl. Je věčný svit neposkvrněné mysli, v níž každá modlitba je vyslyšena a každé přání odloženo." (Alexandr Pope)