Šťastní ?? Nemohou být...

Podívala se do jeho tváře a uvědomila si jak moc se změnil, uvědomila si, že to byla její chyba a co s ním udělala. Byl to někdo jiný, ne, opravdu to nemohl být on, dříve usměvavé oči se na ní zkoumavě dívali a dávali na sobě znát známky ustavičného pláče, ruce se mu třásly a hlas přeskakoval z tónu na tón.
Jemně se pokusil dotknout její ruky a přesto, že ona se ani nepohnula, hned ucukl. Její ruka byla ladově chladná, dokonce více než obvykle a v porovnání s jeho horkou měkkou dlaní docházelo k bolestným výbojům.
Nemohl se na ni ani podívat, ač cítil jak její pátravý pohled kontroluje každý milimetr jeho osoby, ale jeho bolelo spatřit ji, moc to bolelo. Stačilo mu vědět, že je v pořádku, že je živá a že je šťastná.
Snad je šťastná.
Ano, to bylo vše, co chtěl.
...
Ona stále netrpělivě čekala, kdy k ní obrátí svůj pohled, kdy jí dá příležitost se na vteřinu topit v jeho blankytně modrých očích a kdy jí zase přijde, že je všechno v pořádku, že svět není zlý.
Nepodíval se. Zarýval svůj pohled hlouběji a hlouběji do země, občas se podíval stranou směrem ke kolejím a potom zase upřel zrak k zemi.
Proč ji tohle dělal ?
Nechápala...
Tak moc ji na něm záleželo
Chtěla, aby byl veselý.
Aby byl jako dřív.
Aby byl šťastný...
Ano, to bylo vše, co chtěla.
...
Nevím, jak dlouho tam stáli a svou nevědomostí ubližovali jeden druhému, možná do té doby než se ke kolejím řítil vlak a oba naráz se vrhli pod jeho kola
Zklamal ji
Zklamala jej
Nebyli šťastní, ač to bylo jediné, co chtěli.