Pane Salvatore - Ulice minulosti

Je to tak podivný pocit. Zdá se mi, jakoby ty dávné vzpomínky ani nebyly z mého současného života, ale jako bych si rozpomínal na své minulé bytí. Na život tak nevědomý, tak bezbranný a miniaturní. Je to tak podivný pocit. Tak děsivý! Zdá se to jen jako několikáté kyvnutí kyvadla u hodin života, ale přitom jsou mé vzpomínky již tak prastaré a vynořují se z mlhy minulosti jen jako nějaké přízraky, které se drží mé paměti za ty nejzašší konečky.
Kráčím deštěm zkrvaveným dnem, ulicí, která je lemována národními stromy, které jí mají dodávat zezření královské promenády, ale ty dny již dávno pominuly. Teď je to ulice s vytrhanými dlažebními kostkami, které se valí z kopce jako lavina nezadržitelného sněhu, a ony královské stromy stojí zvadle a slizce mezi rezavými vozidly a jako barokní sochy na mostech znuděně pozorují děj okolo nich. Ta ulice má asi stopětadvacet metrů a pozvolna stoupá vzhůru. Během necelých dvou minut jsem schopný ji přejít, aniž bych se nějak zadýchal, z kopce to potom zvládám do minuty. Je to bezvýznamná ulice, kde nikdy neprobíhá žádný festival, žádná přehlídka, kde nikdy nebyl žádný vojenský pochop, kde nikdy nebyl postřelen žádný vysoký hodnostář, kde se nikdy nestrhla nějaká pouličník rvavá bitka ožralců, kde se prostě nikdy nestalo nic vzrušujícího. Ale i přesto ta ulice skrývá jedno velké tajemství...alespoň pro mě.
Kdykoliv totiž kráčím po její do krve pořezané kůži, vybavují se mi před očima stíny dávných lidí a budovy po mých bocích se vztyčují do megalomanských rozměrů a obepínají mé sladce nevědomé, nevinné, bezbranné a miniaturní tělíčko. Ta ulice se mi zdá jako jeden velký černý slizký had, který se plazí do nedohledna, až k samotným mračnům. Mokré, mechem obehnané lípy se nade mnou sklání a koulí na mě své zkornatělé obličeje, jako by se rozhodovaly, zda mě pustí ulicí dále, nebo mě uzemní svými tvrdými pažemi. Vedle mě rytmicky kmitají dvě dlouhé nohy. Na jejich jeden krok musím vyvinout kroky alespoň čtyři. Hluboký hlas, kterým na mě promlouvají, mi hučí v hlavě, aniž bych přesně chápal jeho význam. Nevím, kam směřuji, kam cupitám. Nevím, kde jsem. Vše je tak stejné, stejně cizí. Ale přesto vím, že ty nohy mi neublíží. Náleduji je. Vše je mokré a nehostinné. Z šedých oblaků, které vypadají jako obří zpěněné vlny tyčící se až k samotnému nebi a které, jak jsem přesvědčen, se náhle zlomí a rozdrtí mé ubohé tělíčko, prší a mohutné kapky mně bodají do obličeje. Stále jdeme tou ulicí vzhůru. Tou nekonečnou ulicí, která pozbývá konce...
A pak zase náhle procitnu, budovy se zcvrknou do normálních rozměrů, já stanu na konci ulice a vedle mých dlouhých noh spatřím svého synka, který vyjeveně pozoruje okolí...