Mezi dvěma světy

„Hele, chceš něco slyšet?“
„Ne.“
„Aha… Dobře. Ale já ti řeknu, co-“
„Vážně nechci nic slyšet.“
„Eh… Jo. Tak jo no,“ sklopil raději oči k zemi.
Chlapec a dívka šli vedle sebe. S velkou mezerou, se sotva pár prohozenými slovy, jako kdyby se byli potkali poprvé. Ale už to bude nějakých pět, šest let, co se znají.
„Jak ses dneska měla?“ podíval se na ni znovu, ale ona mu nevěnovala jediný pohled. Zaskočeně a nervózně zároveň zmlkl. A po chvíli, aby snad nevypadal až moc usedle, si začal pevněji nasazovat modrou čepici.
„Je zima, co?“ uklouzlo mu z ničeho nic.
K jeho překvapení se po těchto slovech trochu zatřásla, její rty se pootevřely a spíš vydechla, než artikulovala:
„Je.“
„Ještě větší, než bývá obyčejně, hehe,“ zasmál se nervózně, připravený oživit začínající konverzaci, ale… Ale dívka zase nic.

***

„Hele, můžeš mi říct, proč mě pořád ignoruješ?“
Zase mlčela. Dívala se z okna a mlčela, jako kdyby snad byla v jiném světě.
„Proč mi nikdy na nic neodpovíš a chováš se na mě, jako kdybych byl jenom tvůj poskok?! Já se s tebou vlastně vůbec bavit nemusím, víš?“
Ani se nepohnula. Lokty pořád opřené o bílý, trošku vlhký okenní parapet od toho, jak venku pořád pršelo. A on stál uprostřed té místnosti, tmavé a prázdné, do které pronikalo světlo jenom oním jedním, velkým oknem. Málo světla přerušovaného kapkami padajícího deště tam venku. Světla bílého, studeného.
Jako kdyby se snad vůbec neznali. Ale už to bude nějakých deset, jedenáct let, co se znají.
Pořád mlčela.
„Víš co?“ začal on, ale potom se zarazil. Zavrtěl hlavou, jako to dělávají lidé, kteří chtějí říct: Nemá to cenu.
Nadechl se. Nadechl se, zatímco ji pořád pozoroval, jak tam stojí u toho okna, jako víla, která se ztratila a nemá kam jít. A on si přišel jako obyčejný člověk, který s tou vílou nesmí promluvit, protože to tak kdysi dávno stanovily zákony říše lidí a říše víl.
„Sakra, vždyť to nemá cenu…“
Ještě chvíli tam stál a potom zvedl ruku. Položil si ji na svoji tmavomodrou čepici a začal si ji pevněji nasazovat, aby tam snad nestál jenom tak, nečinně. A potom se rychle otočil a ozvalo se pár ostrých, přímých kroků směrem k dubovým vratům. Pročísly vzduch místnosti, jako když se seká led.
„Počkej!“
Ještě jeden krok. A potom se led sekat přestal, najednou. Znovu bylo ticho. Ticho jako před bouří, jak se říkává. Venku jedna vážně začínala.
Otočil se, aby viděl, jak se na něho naráz dívá. Víla, která se odtrhla od svého okna, od svého deště. Víla, která ho volá. V očích měla nějaký strach, nějaký zvláštní strach, který tam nikdy předtím neviděl.
A on věděl, že se tváří úplně stejně. Vyděšeně. Zaraženě. Nechtěl odejít… Nechtěl.
„Nechoď,“ zašeptala ještě jednou. Potichu, jemně, jako kdyby jí to dělalo problémy. Spadla na tu dokonale vyčištěnou, lesklou podlahu, až její bílé šaty zašustily.
Nevydržel tam stát. Vrhl se k ní na zem a k jeho překvapení ho pevně objala.
„Mám strach z tohohle světa… Prosím. Neopouštěj mě.“