Bez tebe by můj život nebyl úplný

Už zase jsme se hádali kvůli nějaké nedůležité věci a oba jsme to dost přehnali s nelibozvučnými tituly na účet toho druhého. Když jsem na tebe v tu chvíli ječela, že tohle je tedy mezi námi konec, bylo to vyřčené v afektu a ve skutečnosti jsem si v tu chvíli nedokázala představit, jak bez tebe bude vypadat můj život!
Už druhý den jsem tě neviděla a probouzela jsem se ráno v 6 se slzami v očích, během čtvrt hodiny byl už můj polštář prosáklý tou slanou tekutinou žalu a já jsem si stále nedokázala přiznat, že tohle je prostě konec! Musí existovat východisko! Ale místo toho, aby se něco zásadního stalo, se odehrává znovu ten předešlý den.
Je to úplně stejné: V osm hodin vylezu z postele a půl hodiny koukám na mobil v domnění, že ten malý strojek na lidská přání začne zvonit. Ale jak by mohl? – Vždyť je teprve osm. Ty jistě klidně spíš a co se děje v mém srdci tě možná ani nezajímá. Jdu do koupelny opláchnout si oči, ale ve chvíli, kdy se tak stane už zase začínám brečet! Vracím se zpět do pokoje, cestou odmítám snídani a zase si lehám na slzami prosáklý polštář.
Drnčí mobil! Už druhý den jsem nejedla, takže tomu, co jsem teď chtěla nazvat vyskočením z postele je spíše spadnutí z postele! „A-ano!?“ zalykám se do mobilu v domnění, že na druhém konci uslyším svého vysněného, ale místo toho se jen ozve hlas mého bratrance: „Nechceš se mnou jet k babičce na oběd? Je mi hrozně potřebuji s někým mluvit!“ ... Tak jsme v tom dva! Sedíme v autě a mlčíme, i když oba dva jsme původně měli v plánu si říct, co nás trápí. „Nemám spíš pustit rádio?“ ozve se hlas do ticha. „Ne, tohle vyhovuje.“ odpovídám, aniž bych do té doby věděla, co že to tam vlastně hraje. Tak se do toho zaposlouchám – žádná slova jenom dunění. Vlastně je mi ale jedno co tam hraje! Hlavně, že není ticho!
„Kdepak jste byli!? Já už myslela, jestli jste si něco neudělali, je to venku celé namrzlé!...“ babička pokračuje ve výčtu toho, co si pravděpodobně střádala celé hodiny na chvíli, kdy přijedeme, ale ani já ani Milan jí neposloucháme. Občas, když chce na něco slyšet odpověď, tak se jen hloupě usmějeme, aniž bychom věděli třeba jen to, na koho z nás byla ta otázka mířená. „No musíte mít hrozný hlad! Kristýnko, pořád jsi vegetariánka?“ „Já nemám hlad babi, děkuji,“ zalžu v zájmu svého dobra, protože můj dva dny slzami svíraný žaludek nemá na jídlo ani pomyšlení.
Milan se najedl a nabídne se, že mi ukáže okolí. Abych to totiž vysvětlila, není to moje babička! Je to jen Milanovo babička, ale to bych vysvětlovala dlouho, takže to necháme na tom, že jsem v jejich vesnici nebyla už pěknou řádku let.
Další hodina plná ticha, stavění sněhuláků a cítění s tím druhým. Slova by asi ani nestačili. Vylíčit tolik bolesti, to je prostě nemožné!
Po návratu k babičce s ní ještě chvíli koukáme na televizi a pak nás vyprovází se slovy: „A přijďte častěji takhle ve dvou, hned je tady veseleji.“ S hořkým úsměvem nad touto poslední větou se na sebe podíváme a s ironickým výrazem kývneme. Prý veseleji, tak tohle byla ta poslední věc, kterou bych od tohoto dne čekala – slovo veselý mi v tu chvíli vůbec nic neříkalo. A jestli jsem někdy v minulosti veselá byla, tak mi dopomáhej sám pánbůh, abych to zase směla zažít!
Řítíme se po trochu namrzlé silnici, osmdesátkou v obci. Jindy bych v takovéhle situaci měla strach, ostatně jako vždy, když s ním jedu, ale dneska ... dneska je mi to jedno! Vlastně to jediné co si přeji je, aby to do nás někdo napálil! Všechny naše starosti by byly v jedné vteřině pryč! Koukám na tachometr, jak rychlost stoupá. Dokonce několik obezřetných řidičů, co projíždí kolem, na nás troubí. Křižovatka! ... Dej přednost v jízdě! ... Dá přednost? Nebo se zabijeme? ... Je mi to jedno! Nemám strach, jsem jen napjatá, jak to dopadne! ... Prudce zastaví, položí loket na volant, mne si oči a brečí! Po chvíli zakloní hlavu a vydechne: „Blbej den, co?“ „To teda pořádně, pro nás oba!“ souhlasím a slzy mi rozmazávají po tvářích řasenku. Nenávidím sníh, nenávidím křižovatky a nenávidím den, kdy jsem tě poznala! Přinesl mi jenom trápení! ... Je snazší nenávidět než milovat, ale to já teď právě nedokážu. Proto se mé nálady ihned změní a myslím zase jen na to, jak moc tě miluji a na to, že jsem o tebe přijít nechtěla, což mě nutí brečet ještě víc!
Doma procházím předsíní, odmítám večeři a v duchu prosím vyšší moc: „Prosím lásko, vrať se mi! Vždyť bez tebe by můj život nebyl úplný!“