žádnej důvod

Teď už je mi jasný, jaký to je, přijít o všechno. Všechno, co jsem kdy měl. Všechno, co jsem kdy miloval. Všechno, na čem mi kdy záleželo.
Měl jsem ženu, krásnou, moc krásnou, a moc jsem ji miloval. Měl jsem taky malou dcerku. Tolik se podobala svojí mámě...
Vzal mi je ožralej synek jednoho bohatýho grázla. Srazil je, když se vracel ráno nalitej z nějakýho večírku. Vedla ji do školky. Jemu se nic nestalo. Jeho tatík nechal všechno zamíst pod koberec. Nebyl ani zatčenej. Nic. Jen si dal dalšího panáka.
Tak jsem taky začal pít. Hodně. A často. Chlast pomáhá zapomenout, přečkat žal. Ale né vždycky. Přestal jsem chodit do práce, a dostal jsem padáka. Neměl jsem na nájem, tak mě vyhodili z bytu. Začal jsem pít ještě víc.
Teď tu sedím na kraji města, pod špinavým železničním mostem, s flaškou v jedné ruce a mou poslední věrnou v druhé. Náboj ráže pětačtyřicet, kterej jsem si šetřil na zvláštní příležitost, vkládám do její komory. Nechám závěr zapadnout na jeho místo a vypínám pojistku.
Tak takhle to skončí. Beze slávy. Bez přátel. Bez lásky. Beze smutku. Bez smíchu a bez slz. Nemám už nic. Nic, pro co bych mohl žít.
Ten kvér musí vážit snad tunu. Tak dělej ty srágoro, zvedni ho. Pohni se, ať už je konec. Dělej. Už jen pár centimetrů a hlaveň se opře o tvý čelo. Ocel je chladná, stejně jako celej svět okolo. Na co sakra čekáš? Tak už to zmáčkni.
Nějakej hlásek v mí hlavě mi říká, ať to nedělám. A proč? Ptám se ho. Proč mám žít? Nemáš žádnej důvod žít, povídá hlásek, ale máš tisíc důvodů, proč zabíjet...
Něco na tom bude. Bylo by krásný sejmout toho hajzla i s jeho fotrem a celou jeho rodinou. Nechat všechnu jeho krev pomalu odkapat do prachu a sledovat, jak z něj vyprchává život...
Proč ne? Ustřelit hlavu si můžu pozdějc.