Opat

O patro výš se nastěhoval opat, má pronajatý byt přímo nade mnou. Mezi sousedy se šušká, že to ale žádný opat není, protože vypadá jako zanedbaný kaktus a taky že je vždycky vážný. Nikdy se neusměje. A určitě znáte všechny ty opaty z TV seriálů. Samí sympaťáci, kteří ve volných chvílích spílají bohu, vyšetřují vraždy nebo se toulají v černočerných propastech plných zaběhlých duší a pomáhají jim zpět na světlo, ale co je nejdůležitější, v jednom kuse se usmívají a každého na potkání zdraví a zpovídají. Ale ten opat nade mnou, ohyzda jedna báseň: fousiska by mu nemusel závidět ani stoletý mohamedán, z pod turbanu vykukují sychravé vlasy, nos vypadá jako dvojitá vrtule vojenské helikoptéry, a uši mi připomínají prokleté UV paprsky, neboť jsou značně zašlé rakovinou. A krom vzhledu se taky jako opat nechová, ještě jsem od něj neslyšel ani jedno Pac vobiscum, In nomine patris, Dejžtopánbůh, Pozdravpánbůh ani Amen. A ani nikoho nevyzpovídal. Soused Božka Nebožka obtěžkán hříchy se ve tři hodiny vracel ze sjezdu funebráků a maje v úmyslu se jich zbavit, vystoupal do patra a bušil na opatovi dveře. Nevěřili by jste mi jak sprostě byl ode dveří odehnán a samozřejmě bez rozhřešení.
To ale bylo už v úterý před dvěma týdny. Následujícího poledne opat zmizel. Nikdo ho neviděl opustit dům, ale ve svém bytě nebyl…dveře byly dokořán, a na volání nikdo neodpovídal, tak jsem nahlédl dovnitř. Byl tam krom nepořádku také hnusně zatuchlý vzduch, který mě hned na prahu téměř odrovnal. I přes to jsem nahlédl dál…a jak už jsem řekl opat tam nebyl…
Vrátil se až v pondělí a ani to, že byl zahalen do černého roucha z kolárkem, ve mně nevzbuzovalo dojem duchovního vůdce, jakým by opat mohl být. Zakaboněný se supěním vyběhl schody a zmizel v hlubinách svého temného bytu, ke kterému se od jeho odchodu kromě mě nikdo nepřiblížil. Nezdálo se, že by se něco změnilo…až do pozdních večerních hodin. Zrovna jsem dokončil přepis starého pergamenu s názvem De Omnibus a chystal se ulehnout do svého slaměného lože. Prsty jsem zhasil plamen svíce, jehož slabé světlo mi ničí oči (nemíval jsem náhodou žárovku?…co je to vlastně žárovka). Sotva jsem se ocitnul v naprosté tmě, obklopen jen čtyřmi vlhkými kamennými stěnami cely, ozval se z hora děsivý smích. Zněl skřehotavě a šíleně…dokonale se hodil ke svému majiteli…
Když jsem o tom následujícího dne o nešporách vyprávěl ostatním bratrům, nechtěli mi věřit ani slovo. Takhle pomlouvat našeho představeného, že se nestydíš říkali. Ale brzy pochopili, že jsem mluvil pravdu. Smích každou nocí sílil a ozýval se v čím dál tím delších intervalech. Pátého dne se rozléhal dokonce daleko za hranice našeho kláštera. Lidem z nedaleké vesnice se v noci plašil dobytek a vystrašené děti nemohli spát.
Dělal jsem si starosti. Tušil jsem proč se tak strašně směje, viděl jsem jeho celu. Byla tak strašně divná, plná nevzhledného nábytku neurčitého stylu a na stole ležel patrně vlastní krví psaný seznam věcí, které mají být nakoupeny. Tenkrát jsem mu nevěnoval žádnou zvláštní pozornost, ale když se nad tím teď zamýšlím, byly na něm napsané samé nesmysly. Napařovací žehlička, kapesníky, teploměr, pět kilo NaCl, zubní nitě a spousta dalších podivností. Na co to všechno je? To ví snad jen ďábel. Bohužel je tedy více než jisté, že náš opat je věrným ďáblovým stoupencem, a tuto věrnost mu pekelník oplácí nočními návštěvami. A pak už se spolu jen smějí.
Včera jsem se připravoval na další bezesnou noc. Smích tisíci hodujících pekelných mocnářů zaplaší zaručeně každou myšlenku na spánek. Sám v temnotě jsem seděl na podlaze a krčil se strachy v očekávání zdrcujícího náporu smíchu. Nic se neozvalo. Celou noc. A bylo to možná ještě horší. Něco takového jsem nečekal a tudíž mě to úplně vykolejilo. Hned ráno jsem zjistil, že opat se opět vypařil.
Měl jsem sice na naplánovánu destilaci starých rakví, ale okolnosti se změnili a tak jsem si stopnul výtah do 2. patra. Jeho byt byl úplně prázdný. Nic krom ohořelých stěn a zápachu oxidů síry. Vlastně ne tak docela. Za zavřenými dveřmi v prostoru, který se kdysi mohl nazývat koupelnou, ležel na zemi celofánový sáček se štítkem s černým nápisem: Chlupaté zubní nitě: 50cm + 15cm chlupy. Sebral jsem ho a utekl.
Seděl jsem na svém koženém křesle a prohlížel jsem si svou neobvyklou kořist. S hrozným pocitem, že jsem poslední dobou příliš zanedbával zubní hygienu, jsem vytáhl jednu chlupatou zubní niť ze sáčku. Voněla po másle. Nedalo mi to a použil jsem ji. Jemné chloupky zaplnily celou dutinu ústní a lechtaly až hluboko v krku. Smál jsme se, až jsme se zalykal a dávil. S ohromením jsem nit vytáhl a prohlížel si ji. Páni to je věc!
Netrvalo dlouho a užívání zubní nitě se stalo nedílnou součástí mého života. Vypěstoval jsem si pořádnou závislost a všechny své úspory jsem utrácel za tyto ojedinělé zubní nitě. Přestal jsem až na nevyhnutelné případy vycházet z cely a pořád jsem se smál. Až mě jednou v noci přišli upálit, že prý jsem ďáblův oblíbenec. V čele s naším opatem, který na všechny strany házel zářivé úsměvy mě odvlekli na předem připravenou hranici. Požádal jsem o zpověď a k mému překvapení mi ji opat dopřál a velmi rád. Všechno jsme mu řekl, že za to můžou ty zubní nitě. Vyzvídal kam že jsem dal ty nitky a tak jsem mu to řekl. Odpustil mi a pak mě upálili.