Smrt

Netušila, že přijde tolik lidí, aby se podívalo na její smrt. Hleděli na ni s vyděšeným výrazem ve tváři, ale ona věděla, co si skutečně myslí. Bylo jim to jedno. Brali to jako podívanou, na které můžou zabít trochu toho svého bezcenného času. Kamarádky...

Její kamarádky ji pomlouvaly na každém kroku. Možná ani nevěděly, jak moc jí tím ubližují. Bolelo ji to. Moc ji to bolelo. Tak moc, že si to ani nedokážete představít. Dokonce tak, že tu dnes stojí a zírá dolů, do té propasti pod ní. Jak mohou být lidé tak zlí?? Vždyť jim přece nic neudělala. Nikdy nikomu neublížila! A teď za to má pykat? Nenáviděla tento svět! Nenáviděla rodiče, za to, že ji vůbec splodili, kamarádky za to, jakou bolest jí svým chováním způsobily, kluky, protože byli tak arogantní a nesnesitelní a zlí... Především však nenáviděla sebe... nechtěla žít a vzpomínat na tu strašnou, bolestnou minulost, která ji potkala, zničila a přivedla na úplné dno.

Zadívala se na své opálené ruce, na kterých přímo razili bílé, drobné i vystouplé jizvičky a jizvy. Připomněli jí pobyt na psychiatrii. V té strašné, staré, oprýskané budově, do které se zavírali ti méněcenní. Vyvrhelci společnosti, dalo by se říci. Připomněli jí psychiatra i psychologa, ke kterému musela později, ačkoli nerada, velmi nerada (!) chodit. Rodiče ji považovali za blázna. Poslali ji vzít si prášek, když řekla něco, co se ostatním nelíbilo. Jenže teď, teď to bude jiný. Konečně mohla udělat to, co chtěla ona sama. Ne mamka, taťka, spolužáci, ale ona. Jen ona jediná. Jak moc to pro ni znamenalo.

Neví, jak dlouho seděla na střeše vysokého činžáku. Z přemýšlení ji vytrhl zvuk sirén, které mají policajti, nebo záchranka? Nebyla si jistá. Nebo mají oba tu samou? Neví, proč o tom přemýšlí. Vlastně jí to bylo úplně jedno. Proč by to měla řešit? PROČ?!?!?
Sirény se blížily. Už byly kousek od ní. Uvědomila si, že když to teď neudělá, tak už nikdy. Nechtěla být zase ta, co nic nedokázala. Nedokončila. Ona jim ukáže, jak se silná! Odrazila se a za chvíli necítila skoro nic. Jen volný pád a mohutný dopad na zem. Křuplo to, když si zlomila nohy a asi čtyři žebra. Okamžitě ji naložili do sanitky a jeli. Jakoby z dálky slyšela houkající sirénu a slabé hlasy. Ale bylo jí to jedno. Věděla, že je to naposledy.

Najednou vše ztichlo. Byl klid. Usnula. Jakoby tušila, že je to navždy. Její duše vzlétla do oblak.
Poté ještě viděla svůj pohřeb. Bylo na něm velmi málo lidí. Dokonce méně, než se jich přišlo podívat, jak se jde zabít. Rodiče nebrečeli. Tvářili se jen nešťastně. Věděla, že je to jen přetvářka ... Ve skutečnosti byli rádi, že se zbavili černé ovce rodiny. Nebudou se muset o nikoho starat. Ulevilo se jí.

Pak jen viděla, jak zamířili ke hřbitovu s nápisem: "HŘBITOV SEBEVRAHŮ." Už na vždy byla šťastná...