Nakažení, oni

Když už na zemi nezbyde místo pro nakažené, když už nezůstane jediná koupelna volná a čistá, je na čase vrátit se zpátky, schovat se do skrýší a čekat na pomoc, která těžko přijde. Ale jako lidé, co ještě žijí, musíme doufat. A my doufali.
To tak bylo v tý tělocvičně, v jedný starý prázdný škole. Zbylo nás asi jen sedm – Alex, Daniel, Miriam, Lily, já, Hanz a Katie – takže sedm, jo. Alex byla zvláštní, měla moc léčit, ale pořádně se s ní nenaučila zacházet. Takže naším úkolem jí bylo chránit, dokud se to nenaučí a neochrání ona nás. Bylo to ještě ale štěně.

A jak to začalo? Najednou se zjevila nemoc, na kterou nebyl lék a lidi to zabíjelo, až tak moc, že z nich zbyly jen těla, která chodila a nákazu nesla dál sebou. Na co sáhli, to se změnilo. Krev uschla, a vše vypadalo jako suché větve. Nebo chapadla chobotnic.

Ráno, brzo ráno, vrazili nakažení k nám do tělocvičny a lačnili po nových schránkách. Snažili jsme se všichni vylézt na strop, bylo tam nízké patro, ze kterého bylo vidět přímo dolů, ale Daniela, Lily, Hanz a Katie to nestihli. Stačilo, že já s Miriam jsme musely zachránit Alex, která visela dolů a nakažení ji chtěli vzít sebou. Miriam se ale lekla, Alex jsem musela zachránit sama, jenže oni ji už chytili. Musela jsem ji pustit. Bylo pozdě, jejich prsty se totiž zabodly do její nohy, křičela, že to bolí, proto to vím. Litovala jsem, záchrana skončila, ale muselo se dál. Nakažení se dostávali k nám a vše kolem nich rudlo a měnilo se na staré suché větve. Skočila jsem zpět dolů.
Ležela tam mrtvá žena, rozkročená, oči zalité krví, krev tekla z uší i nosu, z pusy a kolem stehen po zemi stékala také její, pomalu zasychávající, krev. Použili ji. Oni. Nakažení.
Stál tam Jason S…(jméno neupřesním z osobního důvodu :D , ale je to herec), jen v kalhotách. Jeho velká mužná hruď mě vzrušovala. Věděla jsem, že je nakažený, ale chtěla jsem ho. Také mě napadla trapná myšlenka, že tím třeba Miriam zachráním před použitím. Jeho svaly mě chytly a hodily na zem vedle mrtvé ženy. Nezapomenu její chladný pohled, který mě sledoval s výrazem „on mě zneužil a ty si s nim za to užiješ?“ , její modré oči se pohnuly. Vstala a odešla. Aby mohla nakazit další živé prvky, co zbyly. Mezitím Jason na mě, pak do mě a já jen cítila, jak něco na způsob chapadla proniká do mého těla, jako větev se rozestupuje do částí mého těla, probodává vnitřnosti jednu po druhé, hledá si cestu teplou krví, možná k srdci, možná až k mozku. Pak jsem usla. Myslím, že jsem usla.
Po probuzení tam Jason S… už nebyl, místo něho nade mnou stál vysoký muž velmi černé barvy. Nechala jsem ho být. Mě to bylo v tu chvíli jedno, moje duševní část byla daleko a fyzická ještě dál. Jediné, čeho jsem si všimla, bylo asi osm dalších ženských těl kolem mě. Všechny skončily jako ta žena, co vstala a odešla, ale tyhle už asi neodejdou. Už se blížil konec nakaženým, umírali, zase.

Při dalším probuzení jsem zjistila, že tam není nikdo, kromě těch osmi těl žen, tak jsem už vstala a vyšla ven. Právě vycházelo slunce – znak nového dne, naděje. Vykročila jsem z tělocvičny do nového světa. Do světa, kde život začíná znovu.

Ale co se jen se mnou stalo, že jsem neumřela? Držím v sobě vir, který pak pustím ven a začne to vše znovu, nebo mě Alex dala dar léčit než umřela? To se už nikdy nedozvím a také se nikdy nedozvím, jestli jsem Miriam skutečně dala naději na život…