Astralonie: Za plotem

Má chodidla byla nadnášena jemnou energií rostlin, lemujících vyschlou úzkou stezku, po níž jsme kráčeli s mým průvodcem. Oblaka se vznášela po blankytném nebi, proti nám vál slabý vítr. Koruny stromů tiše šuměly a zdravily mě s každým krokem, jímž jsem popošla dále, jako by mě chtěly ponoukat k cestě bez zastávky.
V této rovné nekonečné pěšině bylo až nezvyklé ticho. Alex mlčel, stejně tak jako já, a oba jsme pokračovali v této tichosti bez jediného slova. Rozhlížela jsem se okolo sebe, ale každý úsek cesty vypadal naprosto stejně - na kraji suché stezky travnatý porost, za ním keře, za keři stromy a za stromy plot. Nebylo možné jít jinudy. Přede mnou se táhla jedna jediná cesta a nebylo na výběr.

Moje červené šaty se vlnily ve vánku a vytvářely tak stín, který se táhnul za mými zády jako duch, neoddělitelný od zbytku mé osobnosti. Mé dlouhé vlasy poslouchaly protisměr větru také, a takto jsem byla nenápadně zpomalována, neboť vlasy i šaty mě tlačily zpět k bráně.
Vítr postupně sílil a mně se šlo čím dál hůř; jít proti takové síle mě rychle vyčerpávalo a po nějaké době přemáhání jsem dostala chuť se posadit.
Alex se zastavil, neboť uslyšel mé myšlenky. Jakmile jsem ho následovala v klidném postoji, vítr ustal.
"Proč na mě fouká, když se snažím jít dál? A proč je najednou bezvětří, když se zastavím?"
"Protože nemá smysl se do cesty nutit. Tvá cesta by ti měla dělat radost. Nesnaž se co nejrychleji ujít co největší dálku. Vyčerpáváš tím své tělo a vůbec nevnímáš to, co je kolem tebe. Když cítíš únavu, odpočiň si. Když cítíš třeba chuť zpívat, zpívej. Když cítíš, že se máš zastavit, zastav se. Do ničeho se nenuť, protože tím svou cestu jen prodlužuješ. Vítr ti pouze napovídal, abys poslechla své pocity."
Zavřela jsem oči a poslouchala jsem vítr. Jemně šeptal, hladil mé vlasy a už nebyl zdaleka tak silný, jako ve chvíli, kdy se mě snažil přesvědčit k odpočinku.

"Naslouchej..." ozval se Alexův hlas.
V mé hlavě se rodily nebeské tóny písní, vycházejících z neznámých hlubin vlastní duše. Omamná melodie s nadpozemsky magickým hlasem nadnášela mé myšlenky, pozvedávala mi mysl nad představou omezení jednou jedinou cestou. Vskutku dokázala nadnášet - když jsem otevřela oči, koukala jsem se na Alexův zlatý roh z docela velké výšky a jen těžko jsem mohla zakrýt své překvapení. Jednorožec se vznesl za mnou, s nádherným potěšeným úsměvem, kterým mě dokonale rozveselil.
Shora jsem viděla vše, co se skrývalo za neprůhledným plotem. Náhle jsem byla němá, z očí mi kanuly slzy úžasu. Nacházela se tam překrásná krajina plná lesů, luk a travnatých vrchů, po nichž se proháněla spousta jednorožců. Křišťálově čisté jezero se třpytilo pod slunečními paprsky a nad jeho hladinou se proháněly různobarevné vážky. Téměř každá květina na louce měla svého motýla. Za zelenými kopci se ve skaliscích vznášeli draci, kteří se těšili z tohoto ráje lehkým letáním mezi svými druhy, a celé toto neuvěřitelné představení doplňovali ptáci svým zpěvem, jímž vítali každého návštěvníka naplněného láskou.

"Neříkal jsem ti, že to, co ses na předchozí cestě naučila, budeš tady potřebovat?" zeptal se mě můj průvodce.
Ohlédla jsem se na modrookou bytost a přikývla, i když jsem nevěděla, co má přesně na mysli.
"Franco ti měl ukázat podstatu překážek, nebo se o tom snad nezmínil? Obvykle je to jedna z prvních věcí, které lidem představuje..."
"Ale ano, řekl mi něco v tom smyslu, že překážka se stává překážkou, až když ji začnu jako překážku brát."
"Přesně to jsem myslel. Pokud vidíš, že ti něco stojí v cestě, po které máš jít, a řekneš si, že je to překážka, pak od toho okamžiku jsi danou věc udělala svou překážkou."
"Jak to souvisí s tím, co se tady teď stalo?"
"Plot podél stezky jsi učinila svou překážkou."
Zadívala jsem se dolů, na suchou pěšinu a plot, který mi znemožňoval změnit směr.
"Nikdy nemáš jen jednu jedinou možnost. Když se vzneseš a podíváš se na celou situaci s nadhledem, není těžké najít východ."
Mohla jsem se vznést. Stačilo se odpoutat od myšlenek na své omezení. Plot nebyl překážkou, neboť mi nemohl zabránit ve změně směru, když jsem byla schopna dostat se vysoko nad něj. Pokud jsem však nevěřila, že to dokážu, dívala jsem se na všechno jen z jednoho úhlu, a tak jsem viděla pouze dlouhou škaredou cestu, orámovanou po obou stranách plotem.

"Zamysli se nad lidmi na Zemi." pověděl mi Alex. "Myslí naprosto stejně jako jsi myslela ty na oné pěšině. Myslí si, že nemají jinou možnost. Ale kdyby se odpoutali od myšlenek plných omezení a neopakovali si, že nemají na výběr a že je všechno špatné, pak by se dokázali povznést stejně jako ty a spatřili by krásu a svobodu možností, jež se jim nabízejí. Mnoho z nich kráčí po nenaplňující cestě a jsou nešťastní, neboť nevědí, že jsou schopni se vznést a své ploty přelétnout. Stačilo by, kdyby se nedrželi jen této jediné cesty a věřili by v nekonečnost různých možností. Žádný plot nemůže omezit bytosti, které se mohou odpoutat od pozemských myšlenek bezmoci."
"Máš pravdu. Ale spousta z nich by tomu, co teď říkáš, nerozuměla."
"Ale rozuměla. Jen by všichni museli poznat základy, které ty už máš. Pak by rozuměli."

Fantastický svět, v němž jsem se nacházela, mě naplňoval obrovským pocitem štěstí a svobody. Byla jsem nespoutaná, volná a mohla jsem jít, kam jen jsem chtěla. Za jednorožci, za vážkami, za motýly i za draky ke skalám. Mohla jsem se v krátkém okamžiku přenést o jakoukoli vzdálenost na jakékoli místo. A tak jsem si uvědomila, jakou moc mají myšlenky. Jak moc se dokážu trápit omezováním sebe samotné, jen pouhými myšlenkami. Když jsem věřila, že plot je mou překážkou, omezila jsem své možnosti - ale všechno takové omezení jsem si vytvořila jen já sama, žádný plot. Byla jsem to já, kdo mě omezoval. Ne plot, ale já a moje myšlenky.

Na horizontu slunce změnilo barvu do narůžovělých odstínů. Bělostní jednorožci pozvedli hlavy a sledovali mě, jak pozoruji onen krásný západ. Jejich pohledy hladily mé srdce, a to množstvím lásky, kterou ke mně svýma upřímnýma očima vysílali. Vážky nad jezerem vesele rejdily, čímž mě pobízely ke hře, a vtom mě Alex žertovně drcnul nozdrami do boku, načež vyběhl ke stádu jednorožců. Pustila jsem se za ním a plna radosti jsem nechala své šaty vlát za sebou. Když jsme pak zůstali stát, usmála jsem se, s nepopsatelným pocitem šťastné svobody.
"Podívej se na svoje šaty!..." zvolal.
"Co je s nimi?"
"Vítr teď vane směrem, kterým jdeš. Protože po této cestě kráčíš s radostí, pomáhá ti a postrkuje tě dál."

Rudé šaty vlající ve večerním větru souzněly s barvou slunečních paprsků a zahalily mě do závěsu červeného třpytu. Najednou se ve mně vznítila síla ze zdroje světla uloženého přímo ve středu mého srdce. Zpěv ptáků ustal, draci se snesli na louku a pozornost všech bytostí se zaměřila na mě.
"Nyní jsi své učení přijala čistými city. Od této chvíle již následuješ cestu svého srdce."