Já(?)

Jako stín se procházím ulicemi Ostravy, ne zrovna tak nepovšimnutelná jak bych si přála, a přemýšlím pro co mi vlastně stojí za to žít. Pro rodinu, těžko. Ti mě jen celý život deptali svými hádkami, nadávkami a pomluvami mé osoby, kterou zjevně nikdy nepochopí.
Už se ani nesnažím o to, aby mi porozuměli. Je mi to jedno.
Okolo mě prošla stará žena s vypelichaným psem na ošuntělém vodítku. Snad nikdy nebudu muset tolik zestárnout, abych mohla v klidu umřít. Jak jsem se tak procházela svým rodným městem a přemýšlela o smyslu svého bytí z rozjímání mne vytrhl zpěv ptáka nade mnou. V tom jsem si uvědomila, že v rukách svírám sedmnáct rudých růží stažené černou stuhou. Na tu chvíli nikdy nezapomenu, jelikož to byla chvíle kdy jsem si uvědomila, že určité věci ve svém životě nezměním, protože změnit nejdou. Realita mne zaplavila a já se rozplakala osamělá u hrobu kluka, který mi byl vším. Dávaje křehké květiny, symbol lásky, do vázy vedle náhrobku cítila jsem vděk. To Gabrielle mi položila ruku na rameno a zahřála kus mého ledového srdce.
Opět jsem nebyla sama jak jsem si myslela.
Když nad tím tak přemýšlím tak jsem nikdy nebyla úplně sama. Vždy jsem měla Gabriele C. Taroku a její mladší sestru Christiane Andokai Akritidu. Když jsem s nimi cítím, že ať jsme kdekoli jsme rodina, která je doma. Možná to je ten důvod proč ještě žiju, ony dvě. Jediné co nedokážu pochopit a ani nazvat je něco ve mně, co mě nutí v životě bojovat, ačkoli jsem unavená a bolí mě i dýchat. Nevidím pro sebe žádnou naději, ale i přesto jdu dál jako bych nějakou měla. Někdy si říkám, že mě naživu drží víra v lásku a v to, že ji jednou najdu a už nikdy neztratím. To jsou však jen dohady uvnitř mě.
Proč vnímám odchod od jeho hrobu tak bolestivě jako bych opouštěla kus sebe, kus sebe v podzemí? Připadá mi, že jsem nepohřbila milovaného, ale velký kus své bytosti násilně oddělené od zbytku, který bloumá ulicemi města a snaží se uvnitř sebe najít odpovědi na mnoho nesmyslných otázek.
V životě jsem udělala spoustu chyb a hodně ublížila, ale moje největší chyba byla, že jsem se vůbec narodila. Co může být horšího než litovat vlastního narození? Asi nic horšího není.