Milosrdná lež

Seděla před rozsvíceným monitorem. Ruce spuštěné v klíně, hlavu mírně nakloněnou, oči široce rozevřené, ale mrtvolně nepřítomné.

"Pojď ke mně.." ozvalo se za jejími zády měkce.

Ani se nehla. Dělat, že neslyší, je to nejmenší. Milosrdná lež. Aby do poslední chvíle nevěděl, že má umřít.

"Beruško na co myslíš?" Naléhavější. A bylo to blíž. Aspoň podle jejích paranoidních představ, protože mezi počítačem a křeslem nebylo nic, odkud by na ni mohl takhle vláčně mluvit.
To oslovení nesnášela. A nesnášela ho tím víc, že zatím nikdo z nich nedokázal přijít na něco.. jinýho.
Otřásla se. Zimou, nechutí, vším, co by ze sebe chtěla setřást, sesypat, a pak vstát, větší a silnější a odolnější a SILNĚJŠÍ. Naskočila jí husí kůže. Nemůže se k němu otočit. Nemůže na něj promluvit. Nemůže se ho dotknout.

Posunul si na nose brýle. V zajetí jejího bytu, jejího křesla.. všechno na něj padalo. Dusil se sutí.

"Pojď ke mně.." zaprosil o pomoc, v kterou nedoufal.
Zase ho neslyšela. Nebyla s ním. Bylo to takhle i minule, lámal si hlavu, a nemohl si vzpomenout, jestli se vlastně už někdy předtím viděli.

"Beruško na co myslíš?" trochu se naklonil jejím směrem a ona se otřásla. Viděl to docela zřetelně. Překvapením otevřel pusu. Znal ji mnohem lépe, než věděla, a než by bývala připustila.

Teprve teď ale poznal, že ho nechala umřít.

Cukla s sebou, když jí cosi těžkého a nečlověčího dopadlo na ramena. Známka, že je živá, blesklo mu hlavou.
"Pa, hvězdičko" šeptl jí do vlasů s výdechem něhy.

Otočila se, až když zaklaply dveře.
Deka jí dávno sklouzla z ramen.
Roztřásla se.

Pak vstala a uvařila si kafe.
Přišel na to jeden, přijdou na to další.
Noc je začátkem dalšího dne.