Pattern Street, 3am

Oči mám zavřené.

Chladný poryv větru otírá se o mou tvář,
proniká pod šat,
studí po těle i uvnitř,
člověka holého nechává v prostoru širokém.

Hluboký nádech.
Vzduch prosycen je vodou.

Z dálky sem nočního města zvuky doléhají,
pomalé, v okolním tichu samotou zvýrazněné.

Půlnoční express stavící na stanici, auto projíždějící prázdnou silnicí, siréna.

Vše jakoby periferně, vzdáleně a přitom blízko,
odděleno jen domy ulice, ve které stojím.

***

Otevřu oči. Přede mnou bar, rudé neony. Nikdy jsem tam nebyl, tím jsem si jist. Okna jsou vyhaslá, dveře zamknuté, obojí pevné mříže střeží.

Nikde nikdo, uvědomím si. Jako ten bar, mrtvé jsou všechny domy.

Rozhlédnu se. Ulice prázdná, na zemi kaluže, chodníky dva, dvě řady lamp.
V mlhavé stěně vše končí po obou stranách.
Netřeba chodit do těch par, vždy ulice té jen část další se odhalí, bych na stejném místě opět stanul. Vím to, již jsem zde byl.

V zorného pole koutě mihne se krátce sukně rudá, zmizí někde mezi domy.
„Teď ne…,“ říkám, snažím se soustředit.

Černé zřím místo v řadě lamp, jak do jeskyně vchod v tom místě ulička úzká vede mezi domy.
Jdu tam.
Z temnoty vyběhne kočka, mne nedbaje uteče kamsi zas.

Na cihlách domu, kde ještě světlo než přejde v tmu, plakát s nápisem: Symbolik.
To jméno toho baru jest, tak všeho tady kolem.

Z náhlého popudu jsem tažen vpřed, není čas!
Dlouhými kroky uličkou tmavou slepý se ženu, běžím, ztěžka dýchám.
Najednou konec je té cesty, cihlovou hradbou přehrazené, měsíčním svitem zpola osvětlené.

Postava zvláštní zborcená tam sedí, nehybně a bez života. Jdu blíž a k mému zděšení, vidím, že z kovu je hlava, páteř, ruce, prsty, celé tělo, kostra.

V pařátech svých třímá loutnu z dřeva zhotovenou, strunami ustrojenou.
A vypadá, jak by tu na ni jen před malou chvílí hrál.