Bláznovstí ?

Sedím sám v mém pokoji, který je plný samých zbytečností a dívám se na monitor před sebou. Píšu své poslední dílo, můj velký testament. Když zvednu oči od monitoru a podívám se nad něj, vidím velký kalendář s obrazy slavného malíře Moneta. Ukazuje datum pátého března, nad kterým je fotka krásného obrazu. Obraz ukazuje dva statné stromy stojící v dálce a rozlehlou, barevnou louku před nimi. Z dálky to vypadá jako obraz, který kreslilo dítě, ale z blízka se musí uznat, že je to dílo hodné mistra. Stovky nepatrných tahů, které dohromady dávají dokonalý celek.
Jsou lidé dokonalé celky, když se skládají z nepatrných tahů osudu, kterým říkáme činy a rozhodnutí? Život je dlouhá cesta plná kamenů a křižovatek jiných cest. Někdo na své cestě neustále naráží na křižovatky a většina jich od jistého bodu odbočí a kráčí po cestě ještě s někým jiným. Někdo dlouhou dobu kráčí po cestě velmi blízko cestě někoho jiného a přitom tu svou nikdy neopustí. I já jsem kráčel po své cestě dokud jsem nenarazil na ni. Čekala na mne. Stála na té křižovatce a od první chvíle co jsem ji spatřil jsem se nemohl dočkat až se dostanu do toho bodu, kdy spojím svou cestu s tou její. Tenhle proces trval dlouho, teď když o tom přemýšlím to bylo vlastně několik let, které mi ale přišly jako okamžik, v porovnání s tím co se děje teď. Vždy jsem jí byl na blízku. Kdykoliv mě zavolala přišel jsem. Kdykoliv měla nějaký problém řešil jsem ho s ní s naprostým nasazením. Byl jsem jí naprosto oddán. Každé její slovo jsem hltal a nemohl jsem se dočkat každého jejího úsměvu. Cokoliv řekla stalo se pro mně rozkazem, bez ohledu na důsledky.
A teď? Tolik let jsem se snažil říct, že jsem tady. Ale lidé se dívají příliš do dálky a nevidí kdo stojí těsně za nimi a vždycky tam stál. Kdo jim byl vždy nablízku, když něco potřebovali. Kdo je vozil a navštěvoval, když na tom zrovna byli špatně. Je to šok, když se někdo kdo celou dobu stál za vámi náhle rozhodne něco změnit a objeví se před vámi. Tolik let jsem si budoval základy abych tenhle tah mohl jednou udělat. Jak dneska vidím, nejsem moc dobrý stavitel. A taky už nikdy nebudu. Moje vnímaní se od myšlenek přeneslo zpátky do pokoje. Zjistil jsem, že můj pohled teď visí na její fotce, která byla ve zlatém rámečku vedle monitoru abych na ni pořád viděl. Je tak krásná. Miluji každou vlnku jejich dlouhých hnědých vlasů, každou její pihu, každý kousek jejího těla. Každý. A teď má patřit někomu jinému. To co sem si stvořil má patřit někomu jinému! Moje největší dílo! Rostlinka kterou jsem si vypěstoval už od semínka!
Musím se uklidnit abych neudělal nějakou chybu. Tohle bude mé poslední a největší dílo. Tenhle dopis díky kterému pochopí co mohla mít a ztratila. Celý svět to pochopí. Všichni budou vědět co pro mě znamenala. Musím být klidný abych nezkazil tenhle dokonalý plán. Jsem hotov. Už zbývá jen poslední krok. Spustil jsem program, který jsem si speciálně pro tohle vytvořil. Nebyl to žádný problém, znám tenhle obor. Vložil jsem do něj svou památku. Vše co po mě zůstane. Dopis a video. Video bylo nastavené tak aby se po minutě zastavilo a spolu s dopisem odeslalo na vložené adresy. Na její adresu, na adresu toho uchvatitele, který zničil mé dílo a na adresy pár celorepublikových i celosvětových televizních stanic. Aby celý svět viděl co pro mne znamenala. Už je čas. Natáhl jsem budík. Minuta. Pustil jsem video.
„Ahoj Kamčo... víš, že já jsem toho vlastně nikdy moc nenamluvil. Vždycky jsem tě spíš poslouchal a snažil se ti ze všech sil pomoct.“
45 sekund.
„Pamatuješ, jak jsme se bavili o tom, jaká je to blbost si něco udělat z neopětované lásky?“ usmál jsem se.
„Není to zas takový nesmysl jak jsme si mysleli. Chci ti dokázat, že svět bez tebe pro mně není obyvatelný.“
30 sekund.
„Prosím, přečti si dopis co jsem ti napsal. Pak to snad všechno pochopíš.“
20 sekund.
„Těším se, až tě zase uvidím...budeme si mít toho tolik co říct.“ řekl jsem jako při každém loučení.
10 sekund.
„Sbohem.“ řekl jsem jí naposled pak jsem se na ni usmál a zamával.
A zmáčkl spoušť připravené pistole, kterou už jsem od začátku videa držel.
5 sekund.
Pistole mi vypadla a moje bezvládné tělo se sesunulo z černého křesla na podlahu.
Na monitoru vyskočilo oznámení:
*Vámi vložené soubory nelze odeslat, prosím zmenšete velikost souborů na předepsaný limit*