Smutný osud

Bylo chladné ráno,kdy se větve stromů lehce chvěly,jakmile trochu zafoukal vítr..Dívka,která stála u okna,ten chlad brala jako přítomnost někoho..Dnes je zrovna ten den..kdy..kdy mu mohla zachránit život,ale nebyla na tom správném místě.Pořád na to vzpomíná...

Jednoho dne,kdy se v horkém letním dni pořádala velká pouť,šli spolu za ruce a mluvili o jejich rodičích.,,Ale když fotr se pořád chová jak debil a ani mě teď nechtěl pustit.Chápeš jak mi je?Celý dny jenom dřít,pak mi nadá,jde do hospody přijde a začne mě mlátit a řve po mě,že já můžu za smrt mojí matky.Přitom..přitom to není vůbec pravda.."

,,Já Tě chápu Miláčku,máš přece mě a ten tvůj otec ti nestojí za to abys ses zbytečně rozčiloval.Měl by si tohle někomu říct,vždyť to není normální!!A sice nevím jak to bylo s tvou mámou,ale určitě za to nemůžeš."

,,Víš nikde sem to nikomu neřekl..možná proto,že sem se bál otce,možná proto,že ani nechci.Nevím jestli Ti to mám říct,nechci tě nějak ohrozit.." Tereza se na něj podívá důvěrným pohledem a lehce ho políbí.,,Neboj a navíc víš,že mi můžeš věřit,nikdy jsem tě nezklamala a ani nikdy nezklamu."

Sedli si na lavečku za stromem,kde je nikdo nerušil.Jen nepatrnými záchvěvy hudby a smíchu lidí k nim doléhaly.

,,Víš,maminka byla strašně hodný člověk.Nikdy by nikomu neublížila a ještě tenkrát se s tátou milovali,byli naprosto dokonalý pár .V jeden večer si naplánovali společnou večeři někde v restauraci s jejich známými přáteli.Když odjeli,v domě panovalo hrobové ticho,jen slabé zvuky televize,kterou poslouchala babička,doléhaly sem nahoru do pokoje.Jako dvanáctiletý chlapec jsem seděl v tmavém koutě.V hlavě mi utkvěla myšlenka,že se jim něco stane.Něco hrozného.Na pár minut jsem usnul,ale můj vlastní křik mě vzbudil.Ten sen byl tak živý.Jako bych měl nějakou předtuchu.Viděl jsem maminku jak řídí auto,vedle ní seděl táta a za nimi maminčina kamarádka s jejím manželem.Táta se smál nějakému vtipu.Jen máma byla potichu.Tiše dál řídila,zatímco ostatní se bavili.Vypadala unavená.Najednou na chvíli měla před očima tmu.Vjela do protější vozovky a ..a narazil do nich kamion.Nejvíc to poškodilo levou část auta,takže její kamarádka vyvázla s lehkým otřesem mozku a zlomenou nohou.Její manžel měl pár odřenin . Táta to samé,akorát byl trochu pořezaný od skla jinak nic.Ale maminka..ta měla zlomenou levou ruku,těžký otřes mozku a taky hodně vykrvácela.Když jsem byl za ní v nemocnici,byla napojená na spoustu přístrojů,díky kterým žila.Byl to jeden z nejstrašnějších a nejobávanějších pohledů,co jsem kdy zažil..Nakonec se to za chvíli opravdu vyplnilo.Babičce volali z nemocnice.." Martin se na chvíli odmlčel a po tváři mu stékala slza,Tereza ji rukou setřela a víc se k němu přitiskla.Cítila teplo jeho těla.,,..když jsem tam stál,přišel ke mně doktor a ptal se mě kdo jsem.Mojí odpovědí zamlkl a sklonil hlavu.Pak tiše promluvil."Vzhledem k těm následkům,co ji postihli,se obávám,že Vaše matka to nepřežije.A i kdyby zůstane do konce života ochrnutá.." z mých úst vyšlo jen tiché Maminko.. Za dva dny u nás zazvonil telefon.S hrůzou v očích jsme se s tátou na něj podívali.Když ho táta zvedl,zazněl v něm mužský hlas."Pan Weissmann?" Ano u telefonu,co se děje? "Vaše žena právě zemřela.Je mi to velice líto,avšak nemohli jsme nic dělat." Nepříjemný dlouhý tón zazněl a táta tam pořád stál.Poprvé jsem viděl,jak pláče.Taky mi tekly slzy.V ten okamžik jsem měl chuť se zabít,ale mé tělo nemělo dost síly. . O pohřbu ani nemluvím.Byl strašný.Ani na něj nezapomenu….."

Už to nevydržel.Zhroutil se do její náruče a tlumil vzlyky.Hladila ho po vlasech.S tichostí tiskla k sobě. ,,To..to jsem nevěděla..Je to strašné. Je mi to moc líto a za to opravdu nemůžeš." Taky se neubránila pláči.Hořké kapičky slz jí zvlhčovaly obličej. "Lásko,už je docela tma.Měli by jsme jít domů." Políbila ho na čelo a vzala za ruku…Každý se potom rozešli svou cestou.Ale ona už neviděla jak ji sledoval,když šla po silnici

,,Promiň mi to Terezko.Snad mi tohle odpustíš.."

zašeptal sám pro sebe.Zašel do svého domu a tam vyhrabal nějaké prášky a alkohol.Vyběhl nahoru po schodech přímo do svého pokoje a do svého rohu,kde měl tenkrát tu předtuchu.Připadal si najednou tak sám.I když měl ji.Vyčítal si to.Myslí jen na sebe a na to,aby ulehčil svému trápení.Je strašný sobec.Nechá ji tady samotnou.Vzal do ruky tužku a papír.Na něm potom stálo.

"Milá Terezko,doufám,že mi tuhle jednu velkou chybu odpustíš,ale nemohl jsem jinak.Věděl jsem,že něco bude jiné,když se ti svěřím.Nechci tě nechat samotnou na tomhle zpropadeném světě,ale musíš tu zůstat beze mě.Prosím,nikdy nechoď za mnou.Jen do té doby,než nadejde tvůj čas .Najdeš si lepšího kluka.Já bych tě jen zatěžoval tím svým životem.A slib mi jednu věc.NIKDY se ani nepokusíš jít za mnou. Slib mi to!!Věř,že mi takhle bude lépe .Mnohem lépe..Snad se otci uleví..Nikdy mě od té hrozné události neměl rád.Vždy ve mně zůstávala naděje,že se zlepší.Ale..bylo to marné.Přikládal tomu ještě větší přítěž.Už nesnesu ty jeho rány.Už ne..Sbohem Beruško Moje.Miluji Tě. Navždy v Tvém srdíčku tvůj Martin.."

Písmo se rozmazávalo..Nepřemýšlel nad tím,bylo mu to jedno..Vzal si hrst prášků a jeden pro druhém polykal a zapíjel loky vodky.A s tím odcházel všechen smutek.Všechny bolesti byly pryč..

Otec přišel domů.Hledal svého syna.Chtěl se mu za všechno omluvit.Přemýšlel totiž a uvědomil si,že udělal velkou chybu.Dávat vlastnímu dítěti za vinu,za kterou nemůže.Když ale otevřel dveře Martinova pokoje celý zkoprněl.Jeho tělo leželo tak bezvládně.Přistoupil k němu,ale bylo pozdě.Pozdě na omluvy..pozdě na všechno.V ten okamžik si uvědomil,že už nemá nic.Ale musí žít za svého syna i manželku..

Potom,co se Tereza od něj dozvěděla,že Martin umřel,se málem zhroutila.Neměla to k jeho domu zas tak daleko.Běžela tam,co nejrychleji to šlo.Jakmile tam dorazila,jeho otec jí předal dopis. ,,Na,tady ti něco napsal.Kéž bych přišel dřív.Určitě by to neudělal,kdybych se mu omluvil.Tohle si v životě neodpustím.." Šel zpátky něco vyřizovat s policisty.Dívka si četla psaní.Neudržela proudy slz..I když strašně moc chtěla jít za ním,věděla,že nesmí.Slíbila mu to.Nepřestane se trápit..

Tak to bylo a tak si to taky představuje,jako by to bylo dnes.Věděla,že na ni počká.V tom zamyšlení ucítila lehký a přesto studený dotek ruky.Otočila se,ale nikdo za ní nebyl.Byla si jistá tím,že to byl on.Chtěl ji jen ujistit.Že se jednou sejdou.Ale až nadejde její čas..