Nechci splynout!

Když se naposled koukla do ICQ zpráv, na displej mobilu, budík... Ulehla do své postele, která měla saténový temně červený povlek, zavřela své černé oči a chtěla spát... Myslela na svou nej kámošku... Nevěděla, co bez ní bude dělat... Bez jejích prupovídek, vtípků... Vždy byla pro ni, když ji potřebovala... Ale poté, co se jí zabil kluk při autonehodě, skočila z mostu... Nechtěla bez ní na tomto velkém, pustém světě žít... Když se konečně tyto myšlenky ponořily do temnot její malé dušičky, usla... A v tom ji něco donutilo otevřít oči... Nevěděla co... Otevřela je... Ležela na hnědé, dřevěné tvrdé lavičce, kdesi v parku... Unaveně si sedla... V tom se prudce pohnula a rázem byla probuzena... Byla v bílé košili... Vždyť usínala v černé s červeným lemováním!... Necítila na krku své temně černé vlnité vlasy.. Sáhla si na ně... ANo.. Měla je v úzkém drdůlku... Na rameni svoji kabelku... Bílé provedení... Nechápala, co se děje... Všude kolem ní padal sníh, ona ale necítila nic.. Žádní pozdní chodci a večerní pejskaři, jak je to všude... Žádná lidská duše... Nevěděla, co dál... Opřela se o nejbližší strom a sesunula se... Kůra jí udělala díru v košili, ale to jí nevadilo... Začala brečet... Ucítila něčí ruku na rameni...
,,Ááááá!!!" byla už hodně vyděšená... Zmatená... Byla v prázdnotě... A najednou tohle...
,,Nemluv, ticho, aspoň kvůli mě... Dostihnou Tě... To nesmí!", řekla zděšeným hlasem osoba... Dívka v bílém si ji prohlédla od hlavy k patě... Černé uplé džíny s pořádnou dírou na stehně u pravé nohy... Černá bundička s kožíškem... Boty converse v růžovém provedení... Temně růžová šála, a na každém prstě prsten... Měla kapuci na čele a ještě tmavé brýle... Vypadala zajímavě.. Skoro jako...
,,Ty jsi...? Sundej si prosím kapuci..." vypadlo z dívky v bílém... Byla v rozpacích... Celé jí to začalo docházet... Když si kapuci tajemná dívka sundala, bylo jí vše jasné...
,,Ájo... To je super, konečně Tě vidím, moc se mi stýska..." nedořekla... Cítila tlak po celém těla, začala se chvět... Věděla, že nemá být v prázdnotě, nicotná.. Jsou jen dva světy...
,,Mio.. Prosím tě.. Vyber si... Máš dvě možnosti... Buď půjdeš se mnou do mého světa, plného černot, osamělých a plačících duší a nebo... Se probudíš zase ve své měkké posteli ale varuji Tě... Jestli bys to udělala ještě jednou, stala by ses nejednou obětí nicoty... Vyber si prosím rychle...
,,Ájo... Ty sis vybrala tento svět..? Nechtěla ses vrátit...?" vrtalo dívce hlavou...
,,Mio, řekni, proč bych se vracela, samé problémy tam nahoře, stres, hloupý lidé, tady jsou všichni jako já, mají stejné problémy a stejné přání... Nesplnitelné... Nemám důvod chtít být v mé rodné zemi..." zasmála se Ája... Mia ji takhle nikdy neznala...
,,Ájo... Mám Tě ráda, moc.. Ale nikdy se nechci potkat se stejnými lidmi... Jako TY!!!" řekla tiše...
,,Takže ses rozhodla..? Už to nikdy nezměníš..." varovala Miu Ája posmutněle...
Mia tam stála... Nevěděla, co říci..
,,Mio, čas běží, rozhodni se, nebo se rozplyneme v nicotě a budeme hledat stejné duše, které nemají pro co žít... Prosím, rychle.."
,,Ájo, já už ale svůj názor řekla..." Mia začala brečet... Obejmuly se... Naposled? Kdo ví... V tom se odlepily od země v silném obětí... Nechtěly se pustit... Cítily se jen v obětí, ale přes silnou zář kolem nich na sebe neviděly... Začaly se prudce otáčet... Síla je odstřeďovala od sebe... Nepustily se... V tom Ája řekla poslední slova...
,,Vydržíme to, jdu s Tebou..."... Je to víc, než pouhé přátelství, s Tebou už nejsem ubohá ztracená duše, které tu hledají, vydrž chvíli, vrátíme se obě dvě... Uvidíš... Držely se několik minut a najednou nic... Nebyly spolu!... Vrátil se čas... Týden dozadu... A byly to zas ty nerozlučné kámošky, Ája a Mia, a Ája, neudělala chybu, svého kluka zachránila taky... Najednou si byly bližší než kdy předtím, jejich duše se spojily... V jedno velké neprozraditelné tajemství...