Šťastná ... to proklaté slovo

Štastná...-

Použila jsem tohle slovo v souvislosti se sebou... Řekla jsem o sobě, že jsem šťastná... Jako první mě napadlo, že to nechci zakřiknout... Bála jsem se,aby se to nepokazilo...
Vše vypadalo velice dobře. Skvělé v práci, ve škole už po zkouškách.. A taky jsi tu byl ty...
Říkal jsi, že až mi bude smutno, že to poznáš a budeš tu pro mě... Že když budu chtít plakat, tak u tebe můžu najít ono rameno...

A pak najednou...

Pomlouvy v práci... Že mám vztah se šéfem... (to tu dlouho nebylo...) a navíc žarlivý šéf... Najednou jako by mě chtěl vlastnit... Musíš vědět kde jsem, co dělám, proč... A to jsi šéf...

A přítel? Nějak není čas... Ani si nevšimnul, že je mi mizerně, že po večerech a po nocích pláču, že už se neusmívám... A to se mu můj úsměv vždy tak líbil... To byl důvod, proč jsi mě oslovil... A najednou ani nevíš, že úsměv už nemám na rtech víc jak dva týdny...

Ani vlastně nevím proč... Před ostatními to svaluji na jarní deprese, ale sama vím, že to není pravda. Jen mam pocit, že se mi zase nějak bortí svět...

Že jsem zakřikla, že jsem "šťatsná"....

Už vim, proč se bojim to slovo vyslovit v souvislosti se mnou... Kdykoli to řeknu, tak se to zvrtne...

Jako teď...

A já nevim, co dělat. Nemám sílu se už přetvařovat... Chci aby si toho někdo všimnul, objal mě, řekl, že to bude dobrý, že se to zlepší a já nebudu muset potají plakat...

...