STOPY

Víš, chtěla jsem ti toho tolik říct a ty jsi nepočkal. Zůstaly po tobě jen stopy, které zavál sníh.
Tma padla na krajinu a já sama pod městskou lampou, udupávám sníh do kruhu a ptám se sama sebe, proč ten sníh vůbec padá. Vždyť dnes nejsem šťastná jako tenkrát... Byl prosinec, těsně před narozením svatého děťátka. Měsíc plný bílého sněhu a zapadlých krajin, kterými jsme kráčeli každý zvlášť. Pak nás osud svedl dohromady. Potkala jsem tě u krmelce. Držel jsi batoh plný kaštanů, sesbíraných ještě na podzim. Mlčky jsi mi jich pár podal a já věděla co chceš říct: Zvířata poznají, kdo je má rád. Neodmítla jsem ty kaštany, chtěla jsem se ti podobat. Neznámému klukovi, který nemyslí jen na sebe. Který, jak čas ukázal, myslí i na mne. Přiznám se, že jsem si jeden kaštan schovala do vaťáku... na památku. Ještě dnes se tam schovává před mrazem. Pohladila jsem ten scvrklý kaštánek, který mi tak připomínal naši lásku. Byl celý, celičký rok stejně krásně hnědočervený jako tenkrát...
Říkal jsi, že nic netrvá věčně. A já ti nechtěla věřit. Až dnes ti musím dát za pravdu. Kaštan uschl a z jedné strany se úplně rozpadl. Nevím jak se to mohlo stát, ale stalo se. Stejně tak jako si tebe, tulácký bůh povolal k sobě. Zůstala po tobě jen perfektně zabalená usárna, časem rozladěná kytara a smutný úsměv, když jsi se se mnou loučil se slovy: Bij se o život a něco pro něj udělej...!
Teď se ptám proč jsi se o život nebil ty sám? Copak jsi neměl proč?! Vždyť, jediný, kdo se teď nemá proč bít, jsem já!
Sníh přestal padat a já ubrečená, ztuhlá mrazem a zasněžená se začala smát a křičet, jak bláznivá, k nebi.
,,Já se mám pro co bít. Musím žít přeci za oba."
Teď v zimě mi bude stačit somrátko, trocha jídla a chuť přežít. V létě pak vezmu tvou tornu, o které jsi mi dokázal povídat nekonečně krásné pohádky. Dnes mi však tvá torna promlouvá do duše o Tobě. A struny staré kytary mi šeptají mazlivá a něžná slovíčka jako tenkrát. Jen o stupnici smutněji a falešněji.
Utírám slzy a vzdaluji se té lampě na ulici v šedém městě, která vyslechla mé myšlenky. Lampa s bílou čepičkou na temeni, která se dívá jak se na zem snáší studený, křehký pláč potemnělé zimní oblohy. Pomalu, ale jistě zahaluje mé stopy...