Afrodité

"Děvko!"
Práskl dveřmi. Klíč od bytu hodil do schránky, až se musel pousmát nad tím klišé. Kolik stovek lidí už to udělalo před ním, jak se to zpívá v písničkách.
Vsedl do auta. Přecházel soumrak. Projížděl sítí úzkých uliček ve čtvrti, kterou sotva znal, dokud si neuvědomil, že opravdu neví, kde je.
Minul dívku kráčející u okraje cesty. Pár set metrů před ní zastavil, nechal rozsvícená světla.
Nespěchala, takže měl dost času si všimnout ve zpětném zrcátku její dokonalé postavy. Jako bohyně Afrodité, jako královna, jako náčelnice afrického kmene na vrcholu ženství, a přesto tak mladá.
Dole, v klíně, ucítil tlak.
Míjela ho, když se náhle vzpamatoval a rozpomněl se, proč zastavil.
"Slečno, nevíte, kudy se dostanu do centra?"
Ohlédla se a přistoupila k otevřenému okénku. Ucítil její vůni. Nepopsatelnou a příjemnou směs parfému, ovoce a jejího těla.
Sehnula se, aby mu viděla do tváře, ale vzápětí sklouzl její pohled níž, aby ho v mžiku odvrátila zpět a poté po směru jízdy.
Zamračila se, jak přemýšlela nad odpovědí a snažila se potlačit tajemný, možná spokojený úsměv.
"Tady vyjedete a na křižovatce doprava." Její hlas zněl jako loutna perfektně sladěná mistrem loutnařem. Tiše a lehce. Nepozemsky.
Znovu se zamyslela. "Na velké křižovatce." Věděla, že by někteří lidé byli schopni odbočit do jednosměrky za rohem, tak zdůraznila slovo 'velké'.
Jen stěží dokázal udržet klid kamenné tváře a odpovědět.
Ještě jednou jí sklouzl pohled dolů, ale její výraz to nijak nepozměnilo. Odvrátila se a beze slov pokračovala v chůzi.
Byl rád, že odchází, a přitom tolik toužil s ní ještě chvíli mluvit, cítit její vůni, podívat se jí do očí.
Zasténal. Musel se zbavit těch muk. Rozepnul kalhoty a začal masturbovat. Miloval se s mrazivou zimní nocí jako s dívkou, Afrodité.
Pohyboval se v rytmu půlměsíců jejích hýždí, monotónně, ale dokonale se pohupujících při chůzi. Vykřičel krutost rozkoše, jíž nikdy předtím nezažil.
Kráčela bez ohlédnutí. Hlavou jí běhala všechna jeho slova. Přemýšlela, proč nejede, proč neslyší zvuk kol. Z letargie myšlenek jí vytrhl až výkřik.
Konečně se pousmála. Jen stín křídel skryl její výraz před zvědavými pohledy všudypřítomných. Směs spokojeného úsměvu i vytouženého utrpení, jež s ním na chvíli sdílela. Splynula s ním v jedno tělo, aby ochutnala, co nemohla mít...