Když se díváš...

Byl pátek a já se vrátila ze školy. Stála jsem na balkóně a dívala se na ulici. To odpoledne bylo hezky, svítilo slunce i když moc nehřálo, těšila jsem se ale na večer. Koukala jsem na spoustu lidí, kteří se za něčím hnali, nevydrželi ani čekat na zeleného panáčka na semaforu a riskovali, že je něco přejede, jen aby stihli autobus č.23,19,22 nebo15. Dívala se na nervózní řidiče, kteří hypnotizovali červenou, na autobusáka, který škodolibě zavíral dveře spěchajícím sebevrahům, kteří překonali ve zdraví přechod, na chumel dětiček z družiny mířících do parku, co měly jít v průvodu a držet se za ruce, ovšem více je bavilo hrabat se v kupách barevného listí a házení po spěchajících kaštany, jejich paní učitelka vypadala dost ustaraně, ale napomínání malých rošťáků zřejmě vzdala.
Nikdo z nich nevnímal krásný podzimní den, padající listí, modrou oblohu, skoro holé větve stromů pohupující se ve větru, kaluže vody po včerejším lijáku, koukali se do země na dláždění chodníku, snad aby při spěchu nezakopli a neupadli, vyhýbali se letícím kaštanům, nadávali na rozmazlené neposedné haranty, co neposlouchají, každý se soustředil sám na sebe, v hlavě si promítal, co dnes ještě stihne a co ne a bude se tím muset zabývat zítra. Každý jakoby děj ulice a ostatní lidi ignoroval…
Až když se začalo stmívat a rozsvítily se pouliční lampy a vše se pod jejich světlem zbarvilo do oranžova, se ruch z ulice ztratil. Byl to krásný večer, takový jsem si ho představovala, nebyla moc zima i když pofukoval vítr, vzala jsem si jen vestu, vyšla jsem ven, nikde nikdo, ten klid, žádná auta, žádný dav lidí spěchajících na autobus, žádné kaštany, šla jsem směrem k parku, kde na mě měl čekat, procházela barevnými závějemi a pozorovala jak další listí padá na chodník.
Došla jsem na místo, ale on tu nebyl, možná jsem vyšla brzy, chtěla jsem se podívat na mobil kolik je hodin, ale nechala jsem ho v chodbě, sedla jsem si na studenou lavičku a pozorovala nebe,srpek ubývajícího měsíce a blikající hvězdy různě poházené po tmavomodré obloze. Při sezení mi začaly mrznout ruce, a ten kdo by mi je zahřál nebyl stále v dohledu, ještě pět minut a pak půjdu, nebudu tu přece sedět, vždyť už je přece jenom chladno, nechci být nemocná… Šla jsem tedy domů.
Proč ale nedal vědět? Vůbec jsem tu nemusela být, mohla se dívat doma na televizi v teple a strávit tak další nudný večer. To nestojím ani za zprávu s oznámením že nepřijde a s omluvou? Mrzelo mě to. Nechal mě tu čekat jako blbce, naštvala jsem se i když se na něj moc zlobit nedalo, vždycky si vzpomenu na jeho oči, jak se provinile kouká.
Proměnila jsem se v ty lidi, co byli myšlenkami jinde a vrhali se pod auta, ale to bylo za všedního dne a řidiči s šílenci tak trochu počítali, ale já šla večer, kdo mohl vědět, že po přechodu půjde touhle dobou zklamaná holka co nedává pozor?
Modrá kapota, skřípění kol a špinavé čelní sklo, za kterým seděl vyděšený řidič. Náraz a ostrá bolest, co projela celým tělem ukončila pochod myšlenek, touhu už být doma v teple.
Bylo ticho, úžasný klid jako když se setmí a rozsvítí se pouliční lampy a vše je zbarveno do oranžova….