Nesměla... Musela...

Byl to náročný den... Když přišla domů ze školy, podívala se na sebe do zrcedla... Zase ten pohled, ten pohled, který ji rval oči... Vzala digitální foťák, tričko s Bartem natřela si čerstvě oči na černo, ve stylu Avril Lavigne a udělala pár foteček... Když dofotila, zvažovala, zda si má sednout ke svému PC, jelikož měla přísnej zákaz... Ale nikdo nebyl doma, aspoň na chvilinku to riskla... Začla si na e-mail... Jůůů, řekla si v duchu, tolik mailíků, bude trvat věčnost, než odpovím všem... Koukla který je od koho... Viděla tam dva mailíky, které ji zaujaly... Od jejího kluka a nej kámoše... Kukla samozřejmě na ten od svého kluka první... co to vidí...? Oči se jí zalily slzami... Byl dva týdny doma, měl horečky, byl slabý, vyčerpaný... Přišli na to, čím to je, pozdě, zítra má jít na operaci, mezi nimi je konec... Ach ne... Pomyslela si, oči se jí zalily slzami, lily se tak rychle, že cítila, jak jsou horké... Než odpověděla, četla celou zprávu 3x... Je konec... Nepočítá s tím, že ještě bude žít... Jště přečetla v slzách od nejky kámoše... Ten si prozměnu vzal do parády jejich fotky s grafikou, bylo to krásné, ale co mu mohla odpovědět...? Svět se jí z vteřiny na vteřinu zhroutil... Už se neudržela... Běžela do pokoje... Pustila si hudbu, kterou tolik milovala, vzala mikinu, kterou ráda nosila... Tulila se k pejskovi, kterého milovala... Brečela... Nesměla to v sobě tlačit... Vzala nůž, svírala jej v ruce... Zkoušela se pořezat... Vší silou, nešlo to, byl tupý, zanechal pouze škrábance... Náhle si vzpoměla, že její máma má v šití žiletky... Nevěděla k čemu, ale to jí nezajímalo... Pořezala si celou ruku... Pár řezů ve stylu šachovnice... Ulevilo se jí... Ale nebylo to ono... Nevěděla jak dál... Napsala esemesku své nej kámošce... Sice věděla, že ona nepřijde, ale přesto doufala že ano... Snad dá přednost jí a ne učení do fyziky... Přišel její taťka... Chtěl nějakou netovou addresu... Pak hned po něm přišla kámoška... Dívka se jí vypovídala... Kámoška pochopila, že nemůže stále truchlit... Vzala hřeben do vlasů, a dívka jí udělala nádherný účes, odlíčila si rozmazané stíny... Vyměnily si oblečení... Udělaly si úžasnej den... Pak její taťka odjel, brácha ji pustil na počítač... Šla na email, měla odpověď, ze všemi emocemi zabojovala a odpověděla... Nechtěla jej ztratit... Ale jedno věděla... Když se něco bude dít... může se obrátit na ni, na její nej kámošku... Posílilo to jejich přátelství... Stále a dodnes doufá, že přežije... Stalo se to dneska... Kdy operace skončí? Kdy napíše? Přežije? Nevěděla... Jen doufá... A nepřestane...